Velikost textu

Ostatní

Vzpomínka na prof. J.V.Šimáka

Vzpomínka na prof. J. V. Šimáka - Pojizerské listy č. 11 z 14. 3. 2001

dy mi bylo líto, že profesor Šimák je ve stínu J. Pekaře. Snad to bylo vlivem jeho skromnosti. nenáročnosti i pilnosti. Nikdy se nikam netlačil, neprosazoval své „já“. Šlo mu o milovaný rodný Turnov a Český ráj, který měl bohatou minulost, ale o té jen málokdo věděl něco určitého. J. V. Šimák byl profesorem vlastivědy na pražské Karlově univerzitě, ale my jej spíše známe jako budovatele turnovského regionálního muzea, které obohatil archeologickými nálezy.

Sám je na mnohých místech Českého ráje vykopával jen s několika nadšenci, kteří pracovali pro tuto věc téměř zadarmo. Na více místech našel zbytky pravěkého osídlení, popelnicová nebo kostrová pole, kamenné nástroje, nádoby apod.

Vedl o tom přesné záznamy, aby ti, kdož přijdou po něm, měli nač navázat. Na tomto úseku neúnavný Šimák vykonal nesmírně mnoho a je nedoceněn.  Před 60 léty  30. ledna 1931 dotlouklo jeho zlaté srdce. Odešla velká osobnost, která nás obohatila svojí celoživotní prací. Bohužel i ty vzpomínky hynou, když pamětníci umírají...

Je pravděpodobné, že jsem posledním pamětníkem Šimákova průzkumu Babí pece v Proskálí u Vesce pod Kozákovem. Bylo to v srpnu 1936, kdy jsem přišel domů z nějaké prázdninové klukovské výpravy na oběd.  Tu se dovídám, že v nedalekém Proskálí pan profesor Šimák se svými spolupracovníky něco vzácného vykopal.

Okamžitě jsem oběd obětoval a běžel úprkem k nedalekému lesu, abych náhodou o něco nepřišel. V Babí peci bylo opravdu rušno. Okukoval jsem, jak velkou lopatou nabírají písek a dávají do velkého síta, jaké měli sedláci na obilí. Písek v pohybujícím se sítě brzy zmizel a na dně se někdy ukázal nějaký ten kamínek, nebo i starý střípek. Pane profesore, pojďte se podívat. Starší pán vše zhodnotil, posoudil a rozdělil na několik už existujících hromádek.Byly to většinou odštěpky kozákovských jaspisů. Slyšel jsem i jiné tituly: pane inženýre, pane řídící, pane učiteli! O prof. Šimákovi jsem už slyšel, znal jsem ho z vyprávění. Před krátkým časem byla otevřena turistická stezka z Turnova na Kozákov, a ta také nesla Šimákovo jméno, na jeho počest. Dosud existuje a vede jen pár metrů od Babí pece. Byl to právě profesor, kdo se dal se mnou do řeči.

Chtěl vědět, kolik mi je let, kam chodím do školy a čím bych chtěl být. Také mi podal krátké vysvětlení, co zde všichni dělají.

V Babí peci bývala kdysi velmi dávno pravěká výrobna kamenných nástrojů, které se upravovaly z kozákovských kamenů. Nejvíce ho ale zajímalo, zda neznám nějakou rodinu, kde mají hodně staré věci, které potřebuje turnovské muzeum do svých sbírek. Věděl jsem o staré Bibli kralické v nedalekém Prackově a také o staré „flintě“, jak jsme jako kluci nespisovně mluvili.

Pan profesor požádal ostatní archeology, byli to amatéři, aby ho asi na hodinu zastoupili. Až mnohem později jsem se dověděl, že to byl inž. Vaníček z Navarova, řídící učitel Vošvrda ze Záhoří a učitel Pršala ze Semil.  Ve Vesci u kováře Votrubce mu ochotně ukázali starou mysliveckou pušku, ale prodat ji nechtěli.  Byla to rodová památka. Dědeček byl panským myslivcem, dohlížel na les od vrchu Kozákova až k Vesci, a zároveň byl sedlákem „Vodskalské“ usedlosti, dnes už neexistující, protože po zániku vše bylo zalesněno.

Co vše bylo v Babí peci nalezeno, vícekrát se už fundovaně jinde psalo. Zde už jen to, že v dubnu roku 1945 více rodin z Vesce se obávalo konce války a z Babí pece si udělalo po mnohých úpravách skrýš pro případ, že by se krajinou přehnala fronta. Byla už blízko a dělové rány vzbuzovaly strach. Díky květnové revoluci vše skončilo rychle a bez schovávání.

Brzy po válce, pravděpodobně to bylo v dubnu 1947, se v našem domě na úpatí Kozákova zastavili dva vysokoškoláci z Karlovy univerzity, členové archeologického semináře prof. Filipa. Měli za úkol upřesnit některé zápisy profesora Šimáka, který kolem Kozákova prozkoumal více jeskyní. Byli bezradní, protože půdorys skoro žádné jeskyně nesouhlasil se Šimákovou mapou. Tehdy jsem jim mohl podat vysvětlení, proč tomu tak je. Strach z fronty to byl, žy bylo kolem Kozákova více starých lidských sídel upravováno, podobně jako Babí pec.

Zase přešla léta, vystudoval jsem bohosloví a v době mého působení v Železném Brodě se dva z někdejší skupiny amatérských archeologů stali mými rádci při sestavování mé rodové genealogie. Moc mi pomohli. Protože učitelé Pršala i Vošvrda byli příslušníky Jednoty bratrské, loučil jsem se s nimi v semilském krematoriu jako jejich duchovní pastýř. Před více než půl stoletím se nikdo nenadál, že ten zvědavý kluk od Babí pece bude mít takové kontakty.

Podle Miroslava Hlouška

 

XI. Všesokolský slet v Praze 1948

XI. Všesokolský slet v Praze 1948

Už od zimy 1947 se sokolská jednota v Loktuších připravovala na vystoupení na XI. sletě v Praze. V neděli 13. června 1948 se konal v Turnově župní slet Sokolské župy Ještědské. Naše dorostenky cvičily už tady skladbu nazvanou „Bílé kroužky“. Muži cvičili skladbu „Věrni zůstaneme“.

Po poledni prošel sokolský průvod městem od sokolovny na stadión za provazárnou Ke slavnostnímu vztyčení státní vlajky se sešlo na cvičišti na 6 000 cvičenců.

Na slet do Prahy odjelo nejdříve žactvo, a to už 17. června. Z Loktuš tam odjelo cvičit pět žákyň pod vedením Ivanky Zunové z Poddubecka. Dne 25. června odjížděl do Prahy sokolský dorost. Dorostenky z Loktuš i z Vesce odjely zvláštním vlakem (v nákladních vagónech). Dorostenky byly ubytovány ve Vysočanech.

V neděli 23. června byl průvod sokolského dorostu Prahou. Průvod mával a jásal po celou cestu Prahou. Zaplněné ulice odpovídaly stejným nadšením. Dorostenky mávaly bílými kroužky a volaly: „Nazdáááár!!“

Naše podkozákovské dorostenky vystupovaly za chladnějšího počasí 28. června. Z Prahy domů se pak po úspěšném vystoupení vracely stejným vlakem 30. června.

Muži  odjížděli do Prahy na vystoupení dospělých ve čtvrtek dne 1. července 1948. Mezi účastníky z Loktuš (cvičícími) byli: Ladislav Hejduk, Josef Kvapil ml., Josef Kudrnáč, ml., Břetislav Vele z Rotštejna, Karel Staněk z Dubecka, Oldřich Staněk, Václav Staněk z Dubecka a František Mlejnek,ml. z Podboroví. Všichni, i ti přespolní, byli členy loktušského Sokola.

Číst dále: XI. Všesokolský slet v Praze 1948

 

Jak se jmenujeme

Jak se jmenujeme

 Je zajímavé sledovat, jaká příjmení se vyskytují v určitém místě, v určitém městě, v kraji (nebo jak se dnes s oblibou říká v regionu). Tak zatímco např. na Jilemnicku se velice často vyskytují příjmení jako  Erlebach, Feistauer, Farský, Hájek, Hanč, Havlíček, Holubec, Janata, Jindřišek, Kubát, Lukeš nebo Novotný, tak v Semilech a v okolí najdete třeba tato převažující příjmení: Hloušek, Kousal, Malý, Mikule, Mašek, Nosek atd.

To v Turnově a v jeho blízkosti máme zase nejvíce Bakešů, Brodských, Černých, Dědečků, Dvořáků, Jandů, Karásků, Kopalů, Kouckých, Loudů, Nováků, Svobodů i Šťastných.

Pod Kozákovem se nejčastěji objevuje příjmení: Hlubuček, Votrubec, Mlejnek, Hejduk, Staněk, Vodháněl, Kudrnáč. Vezmu-li do ruky telefonní seznam, napočítám v něm  na Turnovsku celkem  58x příjmení Svoboda, 44x příjmení Mlejnek, 32x Hlubuček, 23x Hejduk a 14x Votrubec. Vedou tedy  Svobodové a Mlejnkové.

Sleduji-li příjmení u nás v Podkozákovsku v matrikách, kronikách, ale i v těch telefonních seznamech aj., vidím, že některá příjmení jsou zde zastoupena naopak velice řídce,ojediněle, tu  snad jedním, dvěma případy. Tak je tomu např. s rodovým jménem (příjmením): Pekař, Kočí, Pastirčák, Haken, Kořínek, Skalický, Charouzek, Vít, Randák, Tyrychtr, Kadlec a další.

Podobně zajímavé by bylo sledovat, v jakém počtu se vyskytují křestní jména našich spoluobčanů. Víme, že kdysi to byly Anny, Barbory, Františky, Alžběty, Kateřiny, Marie, Františkové, Josefové, Janové, Petrové, Pavlové, Václavové, později začali přicházet do módy Věry, Vlasty, Jany, Světluše, Danušky, Jiřinky, Marcely, Martiny, Moniky, Jaroslavové, Zdeňkové, Milanové, Milošové, Hynkové, Romanové, Radkové, Ondřejové  a další.

Dnešní doba se ale rychle vrací ke starším křestním jménům. A tak tu máme zase znovu: Alžběty, Kateřiny, Evy, Barbory, u chlapců: Petry, Pavly, Jany, Vladimíry, Vladislavy, Martiny, Matěje, Lukáše, Marky atd. atd.

   

Soutěž "Sedmero přání" v ČST

O soutěži „Sedmero přání“v Československé televizi

Vzpomínám na to, jak jsem se jako přímý účastník dostal do začínající Československé televize do soutěžního pořadu „Sedmero přání“. Bylo to v roce 1956, když jsem dostal od pana Dr. Jana Pixy příjemné pozvání k účasti na živém vysílání zmíněného pořadu. Podstatou této soutěže bylo, že televize měla splnit sedmi divákům  jejich přání, pochopitelně předem připravená a nacvičená. Právě na takový pořad jsem dostal pozvání na den 7. září 1956.

Jako divačka jela se mnou i moje manželka. Dostavili jsme se ve stanovený den a hodinu do televizního studia v bývalé Měšťanské besedě. Bylo to den před vysíláním pořadu. Ve studiu nám sdělili, že odpoledne bude čtená zkouška na sobotní přímé vysílání „Sedmero přání“. V pátek večer pak byla ještě druhá čtená zkouška, obdobná s tou odpolední, ale již mnohem důkladnější. Pak druhý den v sobotu večer se už jelo „na ostro“.

Zajímalo mě zákulisí tehdejší ještě skromné televize, poznal jsem některé tehdejší její pracovníky, kameramany, jejich asistenty, režiséry aj., např. pány Jungvirta, Švehlu, Januru a další. Po prvé jsem se zde z očí do očí sešel s tehdy mladičkým zpěvákem Josefem Zímou.

V čem spořívala náplň mého účinkování a mého „přání“. Musím předeslat, že všechno bylo se mnou předem již připraveno, nachystáno a narežírováno. A tak jsem podle daného scénáře měl mít takové přání:

„Já bych si přál, aby mi krasobruslařka a klavíristka Jindra Kramperová zahrála nějakou pěknou skladu Antonína Dvořáka“. Jindra Kramperová byla už v zákulisí připravena a zahrála mi tedy na moje „přání“ Dvořákovu „Humoresku“, čemuž jsem se jako musel „divit“, jak známá krasobruslařka umí také krásně hrát na klavír a nakonec jsem musel Jindřišce pěkně poděkovat.

Při přímém vysílání, kdy jsem byl v záběru TV kamer, rozmlouval se mnou Dr. Pixa, poptal na moje zaměstnání, kde žiji, jak se mi vede, co moje rodina. I tohle se již předem několikrát nacvičovalo a bylo připraveno. Tak se konferenciér např. ptal: „Kde, pane učiteli, žijete a jak je tam u vás?“

Odpovídal jsem: „Já bydlím ve Vesci pod Kozákovem, kde je velice hezky, protože my žijeme v Českém ráji. Jsem učitelem na Národní škole ve Vesci a zároveň jsem jejím ředitelem.“

A Dr. Pixa nato: „ A jak jste si to zařídil, abyste mohl být v pracovní den v televizi?“ Moje odpověď: „My učíme na škole dva, a tak za mne dnes zaskočila kolegyně učitelka Jeriová, kterou bych chtěl tímto pozdravit!“

Dr. Pixa: „Pane učiteli, kterou třídu vy vyučujete?“ „Já v tomto školním roce vyučuji čtvrtý a pátý ročník národní školy. Všechny své žáky chci pozdravit!“

Dr. Pixa: „Vy ale máte ještě nějaké vedlejší zaměstnání, jak jste mi v zákulisí prozradil.“ „Ano, dělám ještě osvětovou činnost v rámci naší Osvětové besedy, kde pořádáme přednášky, besedy, promítáme filmy a hrajeme také loutkové divadlo.“

Dr. Pixa: „A včeličky nepěstujete? To učitelé za našeho mládí také včelařili a učili žáky roubovat mladé štěpy.“ Moje odpověď: Já včelařem nejsem, jednak se včeliček trochu bojím a jednat prostě na to nemám čas. Tak snad až budu jednou v penzi, možná se dám i na včelařství“.

Dr. Pixa: „A pane učiteli, copak byste si přál do budoucna?“  Odpovídám: „Víte, pane doktore, já bych se rád jednou dostal na skutečný klavírní koncert naší umělkyně Jindřišky Kramperové, protože její klavírní hra se mi velice líbí.“(tohle vše bylo taky dopředu připravené a narežirované).

Dr. Pixa: „Věřím, že i toto vaše přání se vám jednou splní! Děkuji vám za vaši účast na dnešním večeru!“ - a již následoval další pozvaný a měl jiné „přání“... A tak se to opakovalo celkem sedmkrát, aby to bylo „Sedmero přání“.

Takhle jsem si celý ten svůj televizní rozhovor s panem Dr. Janem Pixou zapsal. Bohužel nebylo žádné video a neměl jsem ani magnetofon, aby moje první (a poslední) vystoupení v televizi mohlo být nahráno a zachováno pro budoucnost. Bylo by to dnes zajímavé pokoukání pro moje dnešní vnoučata. Tenkrát mi bylo pouhých 30 roků, dnes v roce 2003, je mi už 77 roků. Na pana Dr. Pixu si často vzpomínám a občas si ještě napíšeme nějaký ten pozdrav.

K tomu, co jsem zde uvedl, chci ještě připomenout, že na všech zkouškách i na přímém vysílání byla se mnou ve studiu i moje manželka, ovšem mimo záběr kamer. Takže mohla zpovzdálí všechno pěkně pozorovat. Nakonec všechno dobře dopadlo. Slečna Kramperová mi podle přání zahrála a celý pořad vyzněl krásně, nenuceně, nikdo z diváků doma nepoznal, že vše bylo „krásně“ nahráno.  Já jsem ji za splněné přání poděkoval. Doma všichni napjatě očekávali před tou maličkatou obrazovkou, kdy se na ní konečně objevím.

Jen malému synkovi Františkovi, kterému byly tehdy tři roky, bylo prý divné, kdeže je v té televizi maminka, když jela přece do Prahy s tatínkem. V v televizi viděl jen mne, mámu nikde nespatřil. Tak mu „nakukali“, že seděla pod stolem, u kterého jsem já účinkoval. A tam přece na maminku kamera nemohla vidět.

Nikdo z lidí, se kterými jsem později o svém televizním vystoupení hovořil, nemohl pochopit, že to bylo dopředu všechno pěkně připravené a narežírované. To dnes už jsou TV diváci mnohem „chytřejší“, poučenější a vědí, že skoro všechno, mnoho soutěží a podobných pořadů je dopředu předtočeno a nachystáno, pečlivě narežírováno.

Snad ještě abych připomněl, že jsem na žádném koncertě Jindry Kramperové již nikdy nebyl. A ani ona se nestala příliš známou nebo proslavenou. Byla krasobruslařkou, ale na ledě mnohokrát padala, jako i jiné hvězdy. A tak si ani slávy v krasobruslení mnoho nevysloužila. To spíš přece jen byla o málo známější u toho svého klavíru.

   

Naši staří by se divili

Naši staří by se divili

 Když tak jezdím po našich silnicích a pozoruji hustý dopravní ruch na nich, tu se často zamýšlím nad tím, jak by se naši předkové asi divili, kdyby se dnes mohli podívat na ty naše silnice a dálnice. A nemusely by to být ani příliš dávné generace! Lidé by nestačili otevírat oči nad tou spoustou vozidel, která dnes proudí po našich komunikacích. Řítí se tu desetitisíce osobních vozů, těžkých nákladních automobilů, zvláště nápadné jsou ty s označením TIR, předlouhé kamióny, traktory, autobusy, dodávkové vozy...

Při takovýchto myšlenkách si často vzpomenu na to, co říkával můj otec, když vyprávěl, jak v jeho dětství a mládí byly silnice klidné a bezpečné, jak málo vozidel jezdilo. Spíše tu byly jen koňské potahy s vozy, ale aut bylo skutečně jen minimum. Tatínek se narodil na začátku minulého století (r. 1901).

 Když jako malý školák viděl na silnici auto, to byla pro něj událost. Jen sem tam někdy se na silnici objevilo. Tu se pak děti z okolních strání běžely rychle podívat, jak ten nový neznámý dopravní prostředek vlastně vypadá. A měly to od domu k silnici dobrých pět set metrů, ale stačily tam doběhnout za dobu, nežli auto dojelo asi půl kilometru z Vesce na Špici

Naše prarodiče by jistě nesmírně  překvapilo také to obrovské množství dopravních nehod, kterých jsme denně svědky. Jsou jich plné stránky černé kroniky v novinách, vidíme je na televizních obrazovkách, slyšíme o nich v rozhlase... Proč to tak musí být? Jistě je tu na místě tvrzení, že vozidel je přespříliš, že na takové množství nejsou stavěny ani naše silnice, že je to prostě daň rozvoji motorismu... To ovšem nemusí být pokaždé pravda. To je jen jedna strana mince.

Ta druhá - to je nekázeň mnoha řidičů, často těch mladých, ještě nezkušených. Ti si jsou vědomi toho, že mají pod kapotou svého vozidla X koní, které chtějí využít. Chtějí se také pochlubit, jak už „umějí“ (nebo spíš neumějí) jezdit.Až přespříliš si věří a nemohou si srovnat v hlavě, co ten jejich silný automobil dokáže, jaké neštěstí může způsobit, zvláště je-li ovládán nezkušenou rukou mladého člověka. Mnozí jsou pak doslova hazardéry, když si myslí, že každá taková jízda musí nutně vždycky skončit dobře. Pravý opak bývá bohužel často pravdou!

A to už vůbec nemluvím o alkoholu a o opilých řidičích na našich silnicích! To už je kapitola sama pro sebe - vrchol všeho zla!

Dalším vážným problémem na silnicích jsou řidiči těžkých vozidel, tzv. „tiráci“. Jízda s těžkým plně naloženým kamionem je zvlášť nebezpečná a nesmí se při ní riskovat. Víme, kolik takových kamionů, často s nebezpečným nákladem, se již ocitlo na našich silnicích (i kolem silnic) koly vzhůru? Škoda je pak těžko k vyčíslení, jak na vozidle, tak na přepravovaném nákladu. Ale což o to! To vše se dá nějak nahradit, něco zaplatí pojišťovna!

Ale ty ztracené lidské životy, těžká zranění mnoha nevinných lidí, bohužel přečasto i dětí, to vše se nahradit nedá. Kolik slz už způsobily ty těžké silniční nehody? Kolik lidských životů zcela zbytečně muselo vyhasnout? Kolik rodin ztratilo někoho ze svých nejbližších? Kolik lidí přivedly tyhle tragédie na celý zbytek života k trvalé invaliditě? Tohle by si měl uvědomit každý, kdo usedá za volant, uvědomit si, jakou odpovědnost na sebe bere, když otočí startovacím klíčkem a zařadí první rychlostní stupeň!

Ale kdeže loňské sněhy jsou?

Tak vidíte! Technika udělala nesmírný pokrok i v silniční dopravě. Za pouhé dvě, tři generace je to skok obrovský. Neškodí si to občas připomenout! Uvědomit si i jeho stinné stránky. Naši staří by se divili...

   

Spálovská tragédie v televizi

Spálovská tragédie v televizi

Česká televize uvedla v úterý 12. 2.2002 v dokumentárním cyklu „Osudové okamžiky“ fotografie a výpovědi očitých svědků ze spálovské tragédie v roce 1990 pod názvem „Spálov 1990“.

Však tomu letos (2002)  25. srpna bude již 12 let od tohoto velkého železničního neštěstí, ke kterému došlo v nepřehledném místě na mostě přes říčku Kamenici u Spálova, poblíž tamní restaurace a elektrárny. Stalo se to na železniční trati Železný Brod - Tanvald, když zde na jednokolejné trati proti sobě vyjely dva vlaky: osobní motorový se dvěma vozy jel ze Železného Brodu a proti němu ze zatáčky vyjel nákladní vlak od Tanvaldu.

Osobní vlak zastavil ještě ve stanici Spálov a pak už se to zakrátko stalo. Došlo ke srážce s tragickými následky. První osobní vůz nejen že byl zcela zdemolován, ale začal okamžitě hořet.

Srážka v tomto nepřehledném a špatně přístupném terénu si vyžádala jedenáct obětí na lidských životech a mnoho dalších těžce zraněných. Lidé většinou uhořeli. Mnozí zranění byli těžce popáleni. Očití svědci i pozůstalí po obětech v televizním vystoupení s hrůzou vzpomínali na tyto chvíle hrůzy a zoufalosti.

Chyba obou výpravčích, které se dopustili, když proti sobě pustili dva vlaky, se už nedala napravit, zabezpečovací zařízení nebylo tehdy ještě natolik dokonalé, jako je dnes.

Je dobře, že i naše televize si všímá těchto tragických událostí z minulosti a v cyklu „Osudové okamžiky“ nám je připomíná. Abychom na ně nezapomněli a aby se takové tragédie už nemohly nikdy opakovat.

   

Strana 3 z 3

Právě připojeni - hostů: 216 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1171405

Iva Otmarová, Jitka Zaplatílková
Mařenka Šichová s paní Maděrovou
Masopust 18.2.2012
směr Luční bouda
OD Kotva
Mlha a mráz na Červenici
Celkový pohled z moře
Masopust 18.2.2012
U zápisu do školy J.Viduna 1976
Kaplička ve Vesci 70. let v zimě
Rodina Jasmíny bydlí v Daruvaru směrem na Pakrac
Kostel sv. Nikoly - teleobjektivem
Skupinové foto jsem vyfotil já
Cesta do města po západu slunce
Rodinný domek manželů Heroutových v Brestově
Vítání občánků v roce 1964
Skupinové foto vyfotil i Viktor
Ke Kalichu 1977
Stavba autobusové čekárny ve Vesci
Hlavní křižovatka v obci u banky