Velikost textu

Podkozákovským krajem

Rovenské zvony

                            Rovenské zvony

Starobylá zvonice v Rovensku pod Troskami, vedle kostela sv. Václava na Týně, má tři zvony. Jsou obráceny srdci vzhůru a říká se jim také rebelantské zvony. Zvonit na ně je umění, k němuž je zapotřebí tří lidí, zvoníků. Ti netahají za provazy, jak bývá  u zvonění obvyklé, ale musí šlapat na šlapačky. Nejobtížnější práce je pak čeká až na konci zvonění, kdy musí vyhoupnout zvony srdci nahoru a okamžitě je zaklesnout tak, aby se v této nezvyklé poloze udržely. Básník a spisovatel Jaroslav Podobský, odborný učitel v Rovensku pod Troskami, píše o rovenských zvonech tento zajímavý článek:

„Nejmenšímu ze tří zvonů ve starobylé dřevěné zvonici na Týně v Rovensku pod Troskami je více jak tři sta let. Je to zvon umístěný na západní straně zvonice, směrem ke hřbitovu. Jmenuje se sv. Jiří.

Má v průměru 85 cm, jeho výška je 59 cm, váží 6 q a 24 liber staré váhy a stál 110 zlatých a 13 krejcarů. Kolem koruny má latinský nápis. Jako ostatní zvony je obrácen srdcem vzhůru. Pod širším okrajem je uprostřed znak města Rovenska, ležící laň, pod znakem letopočet 1639.

Tedy už po více jak tři sta roků se jím vyzvání, po tři sta let svolává věřící do chrámu Páně v lahodném souzvuku s ostatními dvěma zvony, které jsou o pouhých devět let starší nežli tento benjamínek rovenské zvonice. Pocházejí z roku 1630, kdy byla po požáru vybudována i nynější dřevěná zvonice.

Největší ze zvonů je sv. Václav a je uprostřed. Má průměr 1, 29 m, výšku 0, 68 m a váží dokonce čtyřikrát tolik, co jeho nejmladší druh sv. Jiří. Jeho hmotnost je 24 q.

Menší zvon, sv. Jan Křtitel,  který je na východní straně zvonice, směrem ke kostelu, má průměr 1,10 m, výšku 0,75 m a váží „pouhých“ 15 q.

Nesou tedy staré dřevěné trámy rovenské zvonice na Týně celkem 45 q zvonoviny. Nejmenší zvon sv. Jiří má ovšem „nejvyšší hlásek“. Vyzvání se jím po večerním klekání „Modlitba za dušičky“.

Lahodná harmonie rovenských zvonů byla zachycena i na gramofonové desky a několikráte se ozvaly i v našem rozhlase.

 

Radostná studánka mu dala jméno

Radostná studánka mu dala jméno

V těžkých letech druhé světové války 1939 - 1943 vydávala Vlastivědná komise učitelstva Turnovského okresu pěkný vlastivědný sborník pro děti, který měl přiléhavý název „Radostná studánka“. Tento dětský časopis dostal svůj nadpis podle kozákovské Radostné studánky, která je odedávna opředena řadou krásných lidových pověstí. Redaktor časopisu,  někdejší okresní školní inspektor  a spisovatel,  Jakub Honner vypráví o hledání názvu doslova toto:

„Hledali jsme název pro náš sborníček. Byla to zpropadeně těžká práce, nemyslete si! Deset, sto jmen nás napadlo, ale nad každým jsme nakonec vrtěli hlavou. Ne a ne! Pořád ne! Na každém návrhu byla nějaká chybička, něco, co se nehodilo anebo nelíbilo.

A tak jsme šli a šli a pořád přemýšleli. Bylo to hnedle jako v pohádce, věřte, nevěřte! Byl to takový krásný den a slunce svítilo nad Českým rájem. A víte, kam jsme až došli na té pouti za nadpisem? Neuhádnete, věru, ne! Až na Kozákov.

Takový děda to je, viďte, někdy zamračený jako kakabus a jindy plný smíchu a veselí jako mládenec. Dech se nám zatajil, když jsme obcházeli jeho široký, rozložitý hřbet, a dívali se do nejkrásnějšího kraje na světě. Potom jsme sešli Kudrnáčovou  (?) stezkou dvě stě metrů níže na západní stranu směrem k Turnovu - a už jsme tam byli.

Kde? U Radostné studánky.

Je to bílá kaplička, docela malá, maloučká, a na jejím dně svítí studánka jako boží oko. Tenká nitka čisté vody se prodírá zarostlou stružkou, nejprve pomalu, pomaloučku, ale potom sílí, její běh se zrychluje, skáče přes kameny, bublá, zurčí, šumí a zpívá - ejhle: Zpívá si na cestu k Turnovu do Stebeňky a k Jizeře.

A my se díváme do kraje.

Leží tu před námi jako na dlani: drahý, krásný, milovaný: Tajuplné Trosky, pyšná Vyskeř, osamělý Mužský, Klokočské skály a Rotštejn, Hrubá Skála, Skalní město a Valdštejn, Jizera a Turnov, Jeníšovice a Frýdštejn, roviny i kopce, žírné lány i skály - a dál a dál... Český ráj, kraj drahý, krásný, milovaný, jediný...

Ten kraj, děti, Váš i náš, ten kraj se chceme učit znát. Kraj i lid. A nejen znát: i rozumět mu, i pracovat pro něj, i jej milovat, a jemu sloužit.

Díváme se na něj od Radostné studánky jako na zázrak. Jako na zázrak, který stvořila dovedná ruka přírody i člověka pro český národ. Oči nám svítí jako hvězdy na obloze. Srdce nám bije jako zvon. A Mistr Karel Vik, turnovský malíř a grafik, malíř Českého ráje, drží již v levé ruce blok a v pravé ruce plnicí pero a kreslí a kreslí...

Co kreslí? Radostnou studánku, ovšem, nyní již všichni víme - aniž jsme si to řekli - kterak se bude náš sborníček jmenovat.

Vydali jsme se na cestu za nadpisem a  kraj nám jej dal. I posloucháme hlasu jeho srdce, dáváme jej v čelo tohoto sborníčku a slibujeme - za něj i za sebe - že tomuto kraji budeme sloužit... Skrze jeho děti, věrně a poctivě...“

 

Zaniklé vsi na Kozákově

Zaniklé vsi na Kozákově

 V bouřlivých dobách husitského revolučního hnutí v 15. století a také později za války třicetileté v 17. století zanikalo u nás mnoho vsí, zachovala se jen jejich jména ve starých zprávách. Dvě takové zaniklé vsi na Kozákově byly Dřevolizy a Jichostřeby. Už samotná jména těchto zaniklých vesniček zní nám dnes velmi starobyle.

Dřevolizy byla ves na někdejším panství rotštejnském, nejstarší zpráva o ní je z roku 1324 v souvislosti s panem Vokem z Rotštejna. Je to složené jméno posměšné. První jeho část „dřevo“ značí vlastně strom (dosud v ruštině „derevo“ - strom), druhá část složeného slova „liz“ je zřejmě od slovesa „lízat, olízovat, vylízit“, tj. stávající stromy zářezem poznamenat k označení hranic. Značí tedy jméno Dřevolizy ves lidí stromy lízajících, vylízujících. O tom, kde tato ves původně stávala a kdy zanikla, nemáme vědomosti.

Druhá ves Jichostřeby - to byla ves u Loktuš, pravděpodobně nynější Pustina (dnes část Lestkova v obci Radostná pod Kozákovem).  Tohle jméno značí místo, kde stávala kdysi ves, později zpustlá, tj. pustina , právě Jichostřeby. Nejstarší zpráva o ní je z roku 1325 a je v ní jmenován Zdeslaus de Juchosirb et de Zabirdowicz. Další zpráva z roku 1514 praví, že „postoupil Rottstaynu, zámku pustého, v Dubecku vsi celé, v Gichosrzbiech dvoruov kmetcích (tj. selských). Je to opět jméno složené - první část je staročeské „jucha“ (jícha) a značí polévku nebo omáčku (jícha, jíška). Druhá část jména je sloveso „střebati“, tj. srkati nebo chlastati.

Jméno Jichostřeby znamenalo tedy ves jichostřebů, tj. lidí, kteří jíchu (polévku, omáčku) rádi srkali nebo chlastali.

Ves Jichostřeby se jmenuje ještě v roce 1622, v berní rule z roku 1654 už o ní není žádná zmínka. Zanikla tedy tato ves někdy před rokem 1653, tj. právě ve válce třicetileté.

 

 

Trochu historie hostince Pod Průchody v Klokočí

Trochu historie hostince „Pod Průchody“ v Klokočí

Dnešní hostinec (restaurace) „Pod průchody“ v Klokočí má svou dávnou historii, snad ještě z doby starého rakouského mocnářství, ale zejména z doby první republiky.

V době před druhou světovou válkou býval majitelem této hospůdky pan Jiří Hejduk, všeobecně nazývaný „Jiříček“. Byl to takový svérázný, velmi rozšafný člověk, veselý, který rád žertoval a povídal veselé příhody a nejrůznější vtipy.

Jeho hospoda byla už před válkou značně navštěvována, zejména v době letní, kdy kolem procházelo množství domácích i zahraničních turistů. To bylo zvláště po období, kdy byla otevřena nová turistická stezka z Turnova přes Rozumov, Klokočí a Vesec až na vrchol Kozákova. Nesla název „Šimáková turistická stezka“. Kolemjdoucí turisté rádi se zastavili na nějaké občerstvení, nějaký ohřátý vuřtík nebo se rádi napili chladivého moku: piva nebo limonády. Samozřejmě bylo tu k dostání i ledacos ostřejšího.

S tou limonádou si pan hostinský Hejduk nedělal veliké starosti. Stávalo se dosti často, že zásoba dovezené limonády došla. To nic nevadilo! Pan hostinský přinesl dřevěné necky, co se v nich koupávali nebo v nich šenkýřka právala prádlo. Do necek nalil patřičné množství vody a přidal něco pro chuť: nějaký ovocný sirup, malinovku, jahodovku nebo jiný ovocný extrakt. Vše řádně rozmíchal dlouhou vařečkou.

Potom přinesl prázdné láhve od prodané limonády a jednoduše je naházel do těch necek. Měl dál bez práce, hotová „limonáda“ sama nabublala do prázdných lahví. Stačilo jen uzavřít tehdejší patentní uzávěry na hrdlech a bylo po nouzi. Limonáda byla opět na skladě, ani se nemusela honem nová objednávat u dodavatele. A jak, panečku, chutnala kolemjdoucím turistům, ale i klokočským občanům, když měli třeba ve žních velikou žízeň.

Pan Jiří Hejduk měl při hostinci ještě i nevelký krámek se smíšeným zbožím. Do něj se vcházelo z boční strany domu, zatímco vchod do hostince byl z té strany od průchodů (od cesty). Při hostinci postavil Hejduk vzadu pod skalami ještě i dosti prostorný sál, kde spolky pořádaly taneční zábavy a plesy. Do sálu se chodilo přes šenkovní místnost (výčep).

Klokočtí ochotníci na jevišti v tomhle sále sehráli veliké množství divadelních her, často i výpravných operet se zpěvy a tanci. Bývalo to zejména za doby, kdy v klokočské škole působil obětavý řídící učitel Alois Broul, ale i dříve za řídícího učitele Picka i jiných klokočských kantorů. Ta divadla mívala vždycky veliký úspěch a mnohý kus musel být i několikrát reprizován.

Přišla však druhá světová válka a v té době přišla na klokočskou Hejdukovu hospodu pohroma. Došlo tady k velikému požáru, při kterém shořela nejen hostinská místnost a byt šenkýře, ale i krámek a sklad smíšeného zboží. A co víc! Za své vzalo i celé zařízení tehdejšího sálu, shořelo jeviště, kulisy, opona, stoly, židle atd.

Po válce se panu Jiřímu Hejdukovi podařilo hospodu znovu postavit, byl obnoven i taneční sál, ale divadla se zde už nehrála, protože nebylo jeviště a jeho zařízení. Také smíšený obchod už tady nebyl znovu zřízen.

V knize „Ve stínu achátové hory“ (autor František Mlejnek) píše  se v článku nazvaném „Jó, to bejvaly poutě“ o zhoubném požáru klokočské hospůdky, která bývala do té doby i společenským a kulturním stánkem obce, toto:

O každé pouti bývala v sále na Špici poutní zábava, zpočátku jen v neděli (sobota bývala pracovním dnem), později se tancovačka přesunula na sobotu před poutí. Potom v neděli už byly jen tzv. poutní dozvuky. To byla taneční zábava od odpoledních hodin do půlnoci.

V roce 1942 byla u nás pouť v neděli dne 30. srpna. Byl už večer, venku skoro tma. Byla válka, svítit se venku nesmělo. Tak jsme jezdili na řetízkovém kolotoči v takovém pološeru. Najednou se ozval výkřik: „Někde na Rotštejně hoří!!“

Kolotoč se zastavil a naráz se všechno hrnulo po úzké cestě „Líšníkem“ k Rotštejnu. Pouť na Špici se skoro vylidnila. Všechno se hnalo k požáru. Brzy jsme všichni poznali, že nehoří na Rotštejně, jak se původně myslelo. Ale bylo to kdesi o kus dál.

Rudá záře zalila oblohu nad Klokočskými skalami. Hořel hostinec pana Jiřího Hejduka v Klokočí, těsně pod skalami, pod Klokočskými průchody. Říkalo se tam „u Jiříčka“ nebo „pod prochodama“.

Doběhli jsme tenkrát až na klokočskou náves, kde  už byl veliký shluk lidí. Hasiči chtěli hasit nebo aspoň chránit okolní nejbližší domy. Jenže nebyla voda! V Klokočí tenkrát ještě neměli veřejný vodovod a studny byly po dlouhém letním suchu téměř prázdné. Vím, že se tam tenkrát stříkala i močůvka z nějaké blízké žumpy. Tady bych mohl připomenout i to, že den před tím v sobotu vyhořelo stavení pekaře Františka Votrubce ve Vesci pod Fialníkem (říkalo se tam „V hřebeně“).

Ten osudný den v Klokočí jsem poznal, jak někteří lidé mohou být bezcitní i k neštěstí druhých. Pan Hejduk, hostinský, míval i krám se smíšeným zbožím. A někteří lidé jeho zboží při požáru doslova rozkradli. Odnášeli i celé náruče potravin, mouky, chleba, housek, homole cukru - kradli, na co přišli a co se dalo! Všechno si chvatně odnášeli domů a jistěže to panu Hejdukovi nevrátili. Možná si leckterý z nich řekl: „Však by to tam stejně shořelo!“ Jakási paní středního věku ve tmě na návsi upadla přes natažené hadice. Z náruče jí vypadlo na zem několik balíčků cikorky a žitné kávy. Bylo to zrovna blízko místa, kde jsem tenkrát stál.

Shořela celá hospoda a dokonce i taneční sál s jevištěm, kde klokočtí ochotníci hrávali divadelní představení. Shořely kulisy, opona, rekvizity - zkrátka všechen divadelní inventář.

Tak ve válečném  roce 1942 skončila loktušská pouť dosti smutně, skončila vlastně u požáru na klokočské návsi. Zpátky ke kolotoči a k houpačkám se už nikomu nechtělo.

 Tolik tedy úryvek z knihy „Ve stínu achátové hory“ jako dokreslení k historii hostince „Pod průchody“ v Klokočí.

   

Proč ulice Nad Perchtou

Proč ulice Nad Perchtou?

Mnoho turnovských občanů, zejména fotbaloví fandové dobře znají toto místo, tuto malou klidnou uličku, odkud je na fotbalové hřiště, co bys kamenem dohodil. Vede od železničního přejezdu nad viaduktem směrem k jičínské trati. Domy tu najdeme jen po jedné straně. Leckdo možná ví, že tato ulička nese název „Nad Perchtou“, ale málokdo možná ví, jak toto zvláštní pojmenování vlastně vzniklo.

Vysvětlení podává v turnovské kronice zesnulý kronikář Karel Kinský. Píše, že ve středověku některá pole a některé louky nesly svoje označení, z nichž mnohé se uchovaly do dnešních časů. Tak třeba louky kolem potoka Libuňky se nazývaly „Libuní“, louky po obou březích Jizery byly „perné louky“, jiné louky nesly označení „Malá Perchta“ či „Velká Perchta“.

Toto označení je velmi dávné. Výraz „perchta“ je převzato dokonce ze starogermánského bájesloví. Dlouho žilo v pověrách hornoněmeckých. V nich se jedna z bohyní jmenovala „Bertha“, též „Berchta“ nebo „Perachta“. Byla to bohyně zemědělské úrody, která měla ve znaku pluh a vřeteno. Ochraňovala prý polní i domácí hospodářství.

Zde je asi starobylý původ označení, že louky a pole, ležící pod dnešní „Perchtou“ byly dány pod její ochranu a označeny podle jejího jména. Místo nad těmito pozemky pak bylo označeno „Nad Perchtou“ a přetrvalo až do dnešních dnů.

Podle starého bájesloví chodila prý „Berchta“ poslední den roku dům od domu a dohlížela na přádelní dílo. Pilné a svědomité přadleny odměňovala, těm však, které nebyly s prací hotovy, dílo ještě notně pokazila. Někdy si ji představovali jako laskavou bílou paní nebo zase naopak jako hroznou trestající stařenu s dlouhým nosem, železnými zuby a s rozčepýřenými vlasy. Dbala prý také na to, aby všechny děti byly řádně umyté, čisté, učesané, ale i poslušné. Kdo prý na Silvestra nejedl kaši a rybu, toho mohla „Berchta“ dokonce rozpárat radlicí. Svým původem je „Berchta“ zosobněním svátku Tří králů, který v němčině nese označení „Berchtentag“.

Takovou bytost znali také lidé v českých zemích, zejména na jihu Čech v okolí Českých Budějovic. Říkali jí však „Peroutka“. Chodívala kolem svátku Tří králů s nebozezem, vyhrožovala provrtáním, jestli nedostane to, oč požádá. Jí podobná či příbuzná je „Bílá paní“, která se objevovala v slavných českých rodech. Tu bývala zvána obyčejně „Berchtou“, např. Berchta Rožmberská, Berchta Krumlovská, Berchta Jindřichohradecká.

Bílá paní se zjevovala na zámcích svého rodu vždy o půlnoci v dlouhé bílé říze a chovala děti stejného rodového kmene, když chůvy již usnuly. Byla však často také postrachem, ne-li dokonce strašidlem na zámcích, a dokonce prý často ohlašovala svým příchodem nebo zjevením smrt některému členu rodiny nebo rodu.

                    Podle Karla Kinského připravil František Mlejnek

 

O loučecké škole

                                                    O loučecké škole

Škola v Loučkách (Kostelních) byla založena a postavena roku 1804 tehdejším patronem hrabětem Antonínem Desfours de Walderode, pánem na Hrubém Rohozci. Až do té doby se porůznu vyučovalo po domech a učiteli byli lidé bez odborného vzdělání.

První školní budova byla malá, ze dřeva roubená stavba, krytá šindelem. Měla čp. 34. Stála na témže místě jako pozdější zděná školní budova. Byla však obrácena čelem ke kostelu. Měla jednu třídu s malými okénky do návsi a se dvěma dalšími k čp. 1 (pod školou).

Na hoření straně byla obytná světnice pro učitele se dvěma okénky do návsi a k ní přiléhala malá komůrka s jedním okénkem. Záchod pro školáky byl venku za školou, říkalo se mu „na bidýlku“.

Škola ta stavěna byla současně i s kostelem sv. Antonína, který byl zpočátku lokální. Teprve roku 1856 se stal kostelem farním, změnila se i loučecká škola ve farní.

Pro velký počet žáků býval hned od počátku na škole vedle učitele také ještě i podučitel.Vyučování dvěma učiteli v jediné místnosti činilo veliké potíže a učitelé se domáhali zcela právem nápravy.

Avšak teprve po 51 létech se dočkali té „vymoženosti“, že byla velká třída přepažena prkny, vznikly tak vlastně dvě místnosti a od těch dob se vyučovalo ve dvou třídách. Od roku 1855 byla škola v Loučkách dvoutřídní.

Po dvaceti létech však ani tyto dvě učebny nepostačovaly, a tak roku 1875 z nařízení okresní školní rady byla pro 1. třídu pronajata místnost v čp. 19 za sto zlatých r. a. ročně. Prkenná příčka v budově školy byla vybourána. Tak tu vznikla opět jedna velká místnost pro 2. třídu.

V roce 1884 byla stará škola zbourána a nákladem 1669,31 zlatých byla postavena škola nová, zděná. Byla již stavěna jako škola trojtřídní. V přízemí byly byty pro učitele, v prvním patře tři učebny.

Loučecká škola byla jednotřídní od roku 1804 až do roku 1855, dvojtřídní v létech 1855 - 1864 a od roku 1864 do roku 1896 trojtřídní. V létech 1896 až 1925 byla dokonce čtyřtřídní, později pak opět trojtřídní s jednou pobočkou, v některých létech i se dvěma pobočkami. Ve druhé světové válce byla tu dvojtřídka a od roku 1946 již opět jen škola jednotřídní. Úbytek dětí a tím zmenšení potřebného počtu tříd nastalo jednak zřízením Obecné školy v Koberovech (v domě pana Františka Rutkovského) a jednak povinnou docházkou do měšťanských škol (v Železném Brodě nebo ve Vranovém).

Za dob starého mocnářství byla škola přísně římsko-katolická. V každé učebně visel na čelní stěně kříž s Kristem a vedle něj obraz císaře pána. Každý vyučovací den začínal modlitbou, děti se nejčastěji modlily „Otče náš“. Stejně tak vyučování i končilo. V jarních a letních měsících musely děti chodit povinně do kostela na služby boží, obvykle ve středu, v pátek a v neděli.Tak sem do Louček chodily na mši svatou i děti ze Smrčí a z Vesce se svými pány učiteli.

Podle Čítanky a mluvnice pro katolické školy v císařství rakousko-uherském, vydané v Praze roku 1864, učily se děti psaní i čtení latinskému písmu a švabachu. Teprve v pozdějších létech byl švabach ze škol odstraněn a vyučovalo se pouze latinskému písmu.

V roce 1900 se počet dětí v jednotlivých třídách v Loučkách pohyboval od 50 do 60 žáků, takže na celé škole se vyučovalo kolem 200 dětí. V roce 1950 a v dalších létech klesl počet žáků v celé škole na dvacet až třicet dětí. Dětí na venkovských školách neustále ubývalo, takže se mnohé školy na vesnicích musely zrušit. Stejný osud nakonec potkal i školu v Loučkách.
   

Strana 4 z 5

Právě připojeni - hostů: 152 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 703857

Městská hudba Virovitice
Mladí Gelerovi s Patrikem
Kostel sv. Nikoly na kopci nad městem
Masopust 18.2.2012
Masopust 18.2.2012
Hlavní kuchyně a jídelna
Ke Kalichu 1977
Školní rok 1976-77
Otevírání MŠ na Chutnovce 10.5.1978
Výběr všeňských dam
Zimní krajina pod Kozákovem
Jsme na jihu - plody mandlovníku
Rok 1968 po pohřbu Pepy Maryšky z čp.13
Prašná brána
Družná debata při občerstvení
Paní  xx  a paní Hrdinová
Skupina na zájezdu v Kutné Hoře
Mlha a mráz na Červenici
Bratr František u rodiny Gelerů
Jana Salabová a Věra Mlejnková
Skupina srbských Čechů při tanci
paní Hedvika Hakenová s panem starostou Herbstem
Nedělní párty u Maríny a Velimíra Gelerových