Velikost textu

Žádané materiály vesnického učitele

Vesnička mého mládí - Loktuše

Vesnička mého mládí

Každý člověk má někde svůj domov, ať už to je velké město nebo zapadlá vesnička někde pod horami. Tam se obvykle váže většina jeho vzpomínek, tam obyčejně   v kruhu své rodiny prožívá hezké i smutné chvíle svého bytí.

Mým prvním domovem - vesničkou mého mládí -byly Loktuše u Turnova, kde jsem se sice nenarodil, ale kde jsem strávil většinu svých dětských let i svého mládí.

Tahle vesnička Loktuše leží v údolí pod Kozákovem, skoro těsně na jeho úpatí. Až do roku 1924 byla jednou z osad katastrální obce Klokočí (byly tu osady: Klokočí, Vesec, Smrčí, Prackov a Lochtuše). Od roku 1924 jsou tudíž Loktuše samostatnou obcí.

Samotná vesnice leží východním směrem od křižovatky silnic na Špici. Většina domků jsou menší zemědělské usedlosti nebo domky dělníků. Některé jsou ojediněle jako samoty roztroušeny po okolních stráních. Hlavní ruch obce soustřeďuje se ponejvíce v hostinci u Kvapilů na Špici v čp. 50. Je zde i čilý dopravní ruch, protože tudy probíhá silnice Turnov - Železný Brod a Turnov - Lomnice nad Popelkou. Denně tudy projíždějí autobusy k přepravě cestujících. Zvlášť výstavné a významné budovy u nás nejsou. Loktuše nemají vlastní školu a jsou přiškoleny k Obecné škole v Chutnovce (na Dolích), obec Sekerkovy Loučky. Místní pouť se odbývala původně s poutí hruštickou na sv. Matěje. Později se však zavedla podzimní pouť po sv. Bartoloměji.

Číst dále: Vesnička mého mládí - Loktuše

 

Jak se tancovalo za války

Jak se tancovalo za války (druhé světové)

Když se v roce 1939 dostal i u nás k moci Hitler a jeho přisluhovači, začala se záhy projevovat jejich moc a násilí s krutou nacistickou nadvládou i na poli kultury a společenského života.

Kina směla uvádět jen povolené filmy s nezbytným válečným zpravodajstvím v úvodním týdeníku. Záhy se na plátnech biografů objevilo nejprve obrovské písmeno „V“ (Victoria = vítězství). A hned na to veliký nápis nejprve v němčině „Deutschland siegt auf allen Fronten für Europa“, pak teprve česky „Německo vítězí na všech frontách pro Evropu!“ Následovaly záběry z bojiště, z různých front, jak všude německé jednotky vítězí a postupují. „Drank nach Osten!“ přece začal!

Němci brzy zakázali nejen divadelní představení, ale i obyčejné taneční zábavy a plesy. A tak poslední povolenou taneční zábavou na Špici byl hasičský ples  31. prosince 1938. Stejný zákaz tanečních zábav platil  i v době první světové války    1914 - 1918, jak o tom píší naše vesnické kroniky.

Ale česká mládež bez zpěvu a tance? To si přece nikdo neumí ani představit. Tancovalo se tedy „na černo“, jak v té první, tak i v téhle druhé válce. Doby bývaly často velmi trudné, ale mládež přesto hledala a našla své povyražení a rozptýlení.

Tady u nás pod Kozákovem bývaly nejbližší „černé“ tancovačky v Klokočí u Hejduků (pokud nevyhořela v roce 1942 Hejdukova hospoda). Dále se tajně tancovala na sále u Bakešů v hostinci na Kozákově, u Kodrů na Bačově (na Lhotech), potom také u Valentů na Volavci a několikrát i u Mrázů v Lestkově.

Číst dále: Jak se tancovalo za války

 

Jaký byl konec války pod Kozákovem

Jaký byl konec války  pod Kozákovem ?

Slavné májové dny roku 1945 patří k těm nejslavnějším v naší historii. Kronikářské zápisy vyprávějí o hrdinství těch dob. Mnoho o tom čteme v našich venkovských kronikách. Listy již sežloutly, fotografie pomalu blednou, ale dosud nevybledly vzpomínky posledních pamětníků. Ty jsou stále živé a stále varují. Pamětníci odejdou, ale zůstanou nám zápisy našich kronikářů. A ani budoucí generace nesmějí zapomenout...

Co tedy vyprávějí o této pohnuté době podkozákovské kroniky? Kronika z Vesce, z Loktuš, z Bělé i z Klokočí?

Je jaro roku 1945. Jarní práce jsou již v plném proudu. Lidé pracují, ale jejich mysl je neklidná. Za jasných večerů je severní obloha ozářena červánky. Ne, není to polární záře, jaká byla před několika roky. Jsou to červánky a záře požárů. Je slyšet vzdálený, ale přece jen už tak blízký hukot fronty. Je duben 1945. Od 22. dubna jsme ve frontové čáře.

Již 30. dubna proběhly v Turnově neurčité zprávy o kapitulaci hitlerovského Německa. Do polních lazaretů v Turnově byli přiváženi noví a noví ranění z fronty. Před polednem 1. května docházejí zprávy, že v Chuchelně, v Semilech i v Železném Brodě vypuklo otevřené povstání. Obyvatelstvo strhává německé nápisy a odzbrojuje německé posádky. Lidé nemohou uvěřit.

Občané si na poštách a v bankách vyměňují německé peníze za protektorátní. Obchodníci již nechtějí přijímat marky a feniky. 1. května večer oznámil rozhlas smrt Adolfa Hitlera. Doma se vybalují nebo narychlo šijí československé vlajky. Po dlouhých šesti létech opět naše československé barvy: bílá, červená a modrá.

V noci na 2. května byl na náměstí v Turnově spálen symbol německé moci - veliká dřevěná orlice, která „zdobila“ turnovské náměstí před budovou spořitelny. Lidé si zvykli říkat, že je to „černá můra“. Zatímco v Turnově visí německé a protektorátní vlajky  spuštěné na půl žerdi na znamení německého smutku nad smrtí Vůdce, v Železném Brodě a v Semilech už vesele vlají na domech československé vlajky.

Číst dále: Jaký byl konec války pod Kozákovem

 

V Klokočí před sedmdesáti a více lety

V Klokočí před sedmdesáti a více  léty...

Vesnička Klokočí, stulená ve stínu hradby Klokočských skal, v blízkosti zříceniny skalního hradu Rotštejna, je dnes opět samostatnou obcí, když za vlády jedné strany patřilo Klokočí do sloučené obce Klokočské Loučky. Tato nevelká podkozákovská víska  má však  svou pestrou historii. O některé údaje z klokočské kroniky se s vámi, milí čtenáři Nových Pojizerek, chci podělit. Domnívám se, že údaje, které vám nabízím, jsou velice zajímavé.

Tak začněme třeba rokem 1901 - 1902, kdy z popudu starosty Jana Vlčka, rolníka v Klokočí,  bylo zde přikročeno ke stavbě vlastní obecné školy, kterou vesnice dosud postrádala. Rozpočet na stavbu činil tenkrát 14 000 předválečných korun. Peněz ovšem bylo málo a proto přední zastupitelé obce dali návrh, aby se stavba provedla svépomocí.

Obyvatelé v celé školní obci poslechli snad do jednoho. Přispěli potahy, prací, materiálem, každý podle svých možností. Jejich pomoc činila při této stavbě nejméně 30% stavebního nákladu.

V roce 1920 byl v obci připraven další návrh k provedení opět svépomocí. Byla to stavba hasičské zbrojnice, spojená s hospodářským skladištěm, ale také stavba nového hřbitova. Zase chyběly finanční prostředky. Proto byla odhlasována dobrovolná přirážka k dani pozemkové, a to ve výši plných 800% (!), kromě běžných obecních přirážek. Každý z občanů uznával potřebu nové hasičské zbrojnice, ale i nutnou potřebu místního hřbitova. Cesta s nebožtíky až na vzdálený farní hřbitov v Loučkách vedla místy až dva metry hlubokým úvozem, který býval v zimní době zcela zavát sněhem. Vzdálenost z Klokočí do Louček je skoro dva kilometry.

Číst dále: V Klokočí před sedmdesáti a více lety

   

Jak se u nás žilo v 17. století

Jak se u nás žilo v 17. století -  Výpis z gruntovní knihy záhořské z roku 1687

Léta Páně 1648 dne 7. února při drženém soudě vyhledalo se, že Jiřík Slavík měl tento grunt zaplacený a  ten jest léta 1675 dne 12. února prodal smlouvou a trhem dobrovolným tuto chalupu se vší k ní od starodávna přináležející příslušností Janovi Vyhlídkovi za sumu 40 kop míš. Závdavku 20 kop, placení na roky po 2 kopách.

Přídavky: Na zimu setého žita po 3 korcích a to kupující s prodávajícím na 1/2 kliditi mají, hák l, brány 1, motyka 1, vidle hnojní 1, stolice řezací bez kosíře.

Léta 1687 dne 7/II při soudě Jiřík Slavík toho sám osobně při těchto kontrakt činí, že jest mu Jan Vyhlídko tu sumu trhovou jmenovitě 40 kop míš. zcela a zouplna zaplatil,  vedle čehož ji má Jan Vyhlídko zaplacenou.

Roku 1687 v postě umřel a po sobě Annu vdovu a 2 dítky zanechal. Léta 1705 dne 3/XI prodala jest vdova Vyhlídkova tento ve vsi Prackově ležící grunt Václavovi Vyhlídkovi, synu svému za sumu 40 kop míš. Zavdavku při koupi složeno jest 10 kop a ostatních 30 zůstává purkrechtem po 2 kopách. Přídavkem vozu půl, pluh 1, brány 3, hák 1, vidle 1, vidle 1, sekyry 2, motyky 2, řetěz 1, pilu 1, vodní nůž (?), v stodole žito 6 měřic, ovsa 3 měřice, ječmene 2 měřice a lněného semene 1 věrtel, na ozim seté žito na polovici.

Výměnek Anna, vdova Vyhlídkova do své smrti činí: Byt při hospodáři, komoru při světnici, kousek pole pod Černohouzovi... si ...nahoru na ... (nečitelné) ..., tak držitel gruntu 3 záhony pro zelí užívati a hospodáři... má, krávu pásti, jabloně dvě celý a hrušku polovičně užívati.

Z horní sumy trhový Mandelina a Dorota, dcery po neb. Janovi Vyhlídkovi po 7 kopách napřed míti mají.

Léta 1708 13/3 položil Jan Vyhlídko (snad správně má býti  V á c l a v = poznámka opisovatele) 2 kopy propuštěné matce. Léta 1709  14/III položil V. Vyhlídko 7 kop matce. Léta 1710 12/III položil V. Vyhlídko 2 kopy matce. Léta 1712 16/III  položil V. Vyhlídko 2 kopy matce své. Léta 1715  21/III položil V. Vyhlídko 2 kopy propuštěny matce své. Léta 1717  21/III položil V. Vyhlídko 20 kop propuštění Magdalině ze vsi Prackov 7 kop a Dorotě též ze vsi Prackov 7 kop a na fůnus mateři své 5 kop 10 gr. a ostatní mezi všechny a tak jest živnost ta zaplacena.

 

Podkozákovské knihovny

 Podkozákovské knihovny

Již před rokem 1870 pokusil se zřídit jakousi obecní knihovnu starosta tehdejší Klokočské obce (Klokočí, Vesec, Smrčí, Prackov a Loktuše) Václav Kinský z Rotštejna, sám milovník knih a horlivý čtenář - jinak můj pradědeček. Když se v roce 1862 stal starostou zmíněné obce, založil z příspěvků obce a z dobrovolných darů knihovnu, kterou sám opatroval. Knihy půjčoval po dobu svého starostenství (asi do roku 1873). Jeho dcera, moje babička se narodila 1. 1. 1863.

Později byla klokočská knihovna z hospody „Pod hradem“ (tu právě vlastnila rodina Kinských) přenesena do Vesce do bytu nově zvoleného starosty obce Klokočské pana Šírka do čp. 33. Zde ale za nějaký čas postupně zanikla. Knihy byly rozpůjčeny, ale čtenáři je bohužel nevrátili a ani seznam výpůjček a čtenářů nebyl pořízen. Takže jakákoliv evidence nebyla.

V sousední osadě Smrčí byl roku 1897 založen Hospodářský spolek „Podkozákovský oráč“. Zároveň s ním byla tu zřízena spolková knihovna. Ta byla umístěna u Josefa Mužíčka, truhláře ve Smrčí čp. 16. Ten sám byl rovněž horlivým čtenářem.  Za spolkové peníze se pozvolna nakupovaly nové knihy v antikvární prodejně v Jičíně. Postupem času byla pak knihovna dále doplňována a knižní fond rozmnožován. Nakupovaly se knihy především zábavné (beletrie, romány), ale i knihy odborné, hospodářské, zemědělské.

Zmíněný spolek odebíral časopis „Milotický hospodář“, jehož jednotlivé ročníky dával svázat a svázané pak zařadil do knihovny. Spolek měl své členy nejen ve Smrčí a ve Vesci, ale i v nedalekém Prackově. Knihy byly členům spolku půjčovány bezplatně. Mohl si je ovšem vypůjčit i nečlen, takže smrčská spolková knihovna byla vlastně knihovnou veřejnou. Knihy se půjčovaly tehdy, když měl knihovník čas, obvykle to bývalo v neděli. Tenkrát se hojně četlo zejména v zimním období, protože v létě zabíraly drahocenný čas venkovského lidu polní práce.

Číst dále: Podkozákovské knihovny

   

Strana 2 z 10

Právě připojeni - hostů: 126 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1171277

Mažoretky se dobře fotografují
Školáci 1973-74 další
Odpoledne s důchodci 1978
Slunečnice - maškarní 2011
Škola 70. let 20 stol.
Vesec koncem 60. let
Maškarní karneval 1975
102. narozeniny občanky Maryškové
S přáteli na jachtě
Žáci Pavel Šantora a Pavel Ježek s babičkou Součkovou - Vesec 16
Miloš Haken s přít. a Radek Mlejnek
Vítání občánků na Dolech - listopad 1982
Žáci vesecké školy na sjezdu rodáků v roce 1974
Staří rodiče Heroutovi
Ke Kalichu květen 1977
Večerní město se střechy domu
Dva Češi z Čech a dvě Češky z Chorvatska
Rodina Věry Dvořákové - sestry Pépy z Hrubečného Pole
Věra Mlejnková,Jasmína Gelerová a Mário Malina
Masopust 18.2.2012