Tři roky kantorem pod Kozákovem - Osobní vzpomínky Josefa Lukeše, učitele v.v. z Českého Dubu
Ať počítám, jak počítám, je tomu už bezmála 60 let, co jsme v Hrdoňovicích, manželčině rodišti, naložili na selský povoz všechen svůj majetek a vydali se přes Turnov, kolem Tří rybníků, do mého nového působiště. Byl začátek září 1943, válka vrcholila. Den prozařovalo sluníčko babího léta, a tak jsme se usazeni mezi několika kousky starého nábytku a dvou pytlů s topením spokojeně rozhlíželi po krajině, kterou jsme projížděli. Kobylka, zapřažená do vozu, vesele klapala podkůvkami a hrdoňovický vozka si chvílemi pobrukoval tehdy populární písničku - snad přitom myslel na nás:
„Když si bere chudý chudou,
tak věří, že šťastni budou...“
15. březen 1939 v Turnově a co bylo potom - Hlasy a ohlasy Turnovska, roč. 5. březen 2002
Na konec druhé ČSR a na smutný 15. březen 1939 se moc dobře pamatuji, tuto pohnutou dobu jsem prožíval jako čtrnáctiletý školák v Turnově.
Ten nešťastný den byl důsledkem špatně smlouvami „zajištěného“ Mnichova, jak z naší strany, tak ale hlavně ze strany signatářů smlouvy a z hazardní ústupkové politiky tehdejších „přátel“. Bylo to, jak se říkalo „ o nás bez nás“! Prezident musel již 6. října 1938 odstoupit a odletěl do britského exilu. Do Turnova se stěhovaly stovky rodin ze zabraných Sudet. Za necelý půlrok zmrzačeného Česko-Slovenska se stali němci pány nad životem a agónií okleštěného státu, začali diktovat podmínky, co smíme a co nesmíme.
Pamatuji, že také v Turnově se na začátku zimy 1938 - 1939 objevily německé fašistické manýry s hesly: „Malý národ, velký ksindl“, nebo „Nic než národ!“ Tato hesla nám dnes nápadně připomínají skíni a anarchisté! Nezapomínejme - připomínejme!
Vzpomínka na prof. J. V. Šimáka - Pojizerské listy č. 11 z 14. 3. 2001
Vždy mi bylo líto, že profesor Šimák je ve stínu J. Pekaře. Snad to bylo vlivem jeho skromnosti. nenáročnosti i pilnosti. Nikdy se nikam netlačil, neprosazoval své „já“. Šlo mu o milovaný rodný Turnov a Český ráj, který měl bohatou minulost, ale o té jen málokdo věděl něco určitého. J. V. Šimák byl profesorem vlastivědy na pražské Karlově univerzitě, ale my jej spíše známe jako budovatele turnovského regionálního muzea, které obohatil archeologickými nálezy.
Sám je na mnohých místech Českého ráje vykopával jen s několika nadšenci, kteří pracovali pro tuto věc téměř zadarmo. Na více místech našel zbytky pravěkého osídlení, popelnicová nebo kostrová pole, kamenné nástroje, nádoby apod.
Vedl o tom přesné záznamy, aby ti, kdož přijdou po něm, měli nač navázat. Na tomto úseku neúnavný Šimák vykonal nesmírně mnoho a je nedoceněn. Před 60 léty 30. ledna 1931 dotlouklo jeho zlaté srdce. Odešla velká osobnost, která nás obohatila svojí celoživotní prací. Bohužel i ty vzpomínky hynou, když pamětníci umírají...
Je pravděpodobné, že jsem posledním pamětníkem Šimákova průzkumu Babí pece v Proskálí u Vesce pod Kozákovem. Bylo to v srpnu 1936, kdy jsem přišel domů z nějaké prázdninové klukovské výpravy na oběd. Tu se dovídám, že v nedalekém Proskálí pan profesor Šimák se svými spolupracovníky něco vzácného vykopal.
Okamžitě jsem oběd obětoval a běžel úprkem k nedalekému lesu, abych náhodou o něco nepřišel. V Babí peci bylo opravdu rušno. Okukoval jsem, jak velkou lopatou nabírají písek a dávají do velkého síta, jaké měli sedláci na obilí. Písek v pohybujícím se sítě brzy zmizel a na dně se někdy ukázal nějaký ten kamínek, nebo i starý střípek. Pane profesore, pojďte se podívat. Starší pán vše zhodnotil, posoudil a rozdělil na několik už existujících hromádek.Byly to většinou odštěpky kozákovských jaspisů. Slyšel jsem i jiné tituly: pane inženýre, pane řídící, pane učiteli! O prof. Šimákovi jsem už slyšel, znal jsem ho z vyprávění. Před krátkým časem byla otevřena turistická stezka z Turnova na Kozákov, a ta také nesla Šimákovo jméno, na jeho počest. Dosud existuje a vede jen pár metrů od Babí pece. Byl to právě profesor, kdo se dal se mnou do řeči.
Chtěl vědět, kolik mi je let, kam chodím do školy a čím bych chtěl být. Také mi podal krátké vysvětlení, co zde všichni dělají.
V Babí peci bývala kdysi velmi dávno pravěká výrobna kamenných nástrojů, které se upravovaly z kozákovských kamenů. Nejvíce ho ale zajímalo, zda neznám nějakou rodinu, kde mají hodně staré věci, které potřebuje turnovské muzeum do svých sbírek. Věděl jsem o staré Bibli kralické v nedalekém Prackově a také o staré „flintě“, jak jsme jako kluci nespisovně mluvili.
Pan profesor požádal ostatní archeology, byli to amatéři, aby ho asi na hodinu zastoupili. Až mnohem později jsem se dověděl, že to byl inž. Vaníček z Navarova, řídící učitel Vošvrda ze Záhoří a učitel Pršala ze Semil. Ve Vesci u kováře Votrubce mu ochotně ukázali starou mysliveckou pušku, ale prodat ji nechtěli. Byla to rodová památka. Dědeček byl panským myslivcem, dohlížel na les od vrchu Kozákova až k Vesci, a zároveň byl sedlákem „Vodskalské“ usedlosti, dnes už neexistující, protože po zániku vše bylo zalesněno.
Co vše bylo v Babí peci nalezeno, vícekrát se už fundovaně jinde psalo. Zde už jen to, že v dubnu roku 1945 více rodin z Vesce se obávalo konce války a z Babí pece si udělalo po mnohých úpravách skrýš pro případ, že by se krajinou přehnala fronta. Byla už blízko a dělové rány vzbuzovaly strach. Díky květnové revoluci vše skončilo rychle a bez schovávání.
Brzy po válce, pravděpodobně to bylo v dubnu 1947, se v našem domě na úpatí Kozákova zastavili dva vysokoškoláci z Karlovy univerzity, členové archeologického semináře prof. Filipa. Měli za úkol upřesnit některé zápisy profesora Šimáka, který kolem Kozákova prozkoumal více jeskyní. Byli bezradní, protože půdorys skoro žádné jeskyně nesouhlasil se Šimákovou mapou. Tehdy jsem jim mohl podat vysvětlení, proč tomu tak je. Strach z fronty to byl, žy bylo kolem Kozákova více starých lidských sídel upravováno, podobně jako Babí pec.
Zase přešla léta, vystudoval jsem bohosloví a v době mého působení v Železném Brodě se dva z někdejší skupiny amatérských archeologů stali mými rádci při sestavování mé rodové genealogie. Moc mi pomohli. Protože učitelé Pršala i Vošvrda byli příslušníky Jednoty bratrské, loučil jsem se s nimi v semilském krematoriu jako jejich duchovní pastýř. Před více než půl stoletím se nikdo nenadál, že ten zvědavý kluk od Babí pece bude mít takové kontakty.
Podle Miroslava Hlouška
XI. Všesokolský slet v Praze 1948
Už od zimy 1947 se sokolská jednota v Loktuších připravovala na vystoupení na XI. sletě v Praze. V neděli 13. června 1948 se konal v Turnově župní slet Sokolské župy Ještědské. Naše dorostenky cvičily už tady skladbu nazvanou „Bílé kroužky“. Muži cvičili skladbu „Věrni zůstaneme“.
Po poledni prošel sokolský průvod městem od sokolovny na stadión za provazárnou Ke slavnostnímu vztyčení státní vlajky se sešlo na cvičišti na 6 000 cvičenců.
Na slet do Prahy odjelo nejdříve žactvo, a to už 17. června. Z Loktuš tam odjelo cvičit pět žákyň pod vedením Ivanky Zunové z Poddubecka. Dne 25. června odjížděl do Prahy sokolský dorost. Dorostenky z Loktuš i z Vesce odjely zvláštním vlakem (v nákladních vagónech). Dorostenky byly ubytovány ve Vysočanech.
V neděli 23. června byl průvod sokolského dorostu Prahou. Průvod mával a jásal po celou cestu Prahou. Zaplněné ulice odpovídaly stejným nadšením. Dorostenky mávaly bílými kroužky a volaly: „Nazdáááár!!“
Naše podkozákovské dorostenky vystupovaly za chladnějšího počasí 28. června. Z Prahy domů se pak po úspěšném vystoupení vracely stejným vlakem 30. června.
Muži odjížděli do Prahy na vystoupení dospělých ve čtvrtek dne 1. července 1948. Mezi účastníky z Loktuš (cvičícími) byli: Ladislav Hejduk, Josef Kvapil ml., Josef Kudrnáč, ml., Břetislav Vele z Rotštejna, Karel Staněk z Dubecka, Oldřich Staněk, Václav Staněk z Dubecka a František Mlejnek,ml. z Podboroví. Všichni, i ti přespolní, byli členy loktušského Sokola.
Jak se jmenujeme
Je zajímavé sledovat, jaká příjmení se vyskytují v určitém místě, v určitém městě, v kraji (nebo jak se dnes s oblibou říká v regionu). Tak zatímco např. na Jilemnicku se velice často vyskytují příjmení jako Erlebach, Feistauer, Farský, Hájek, Hanč, Havlíček, Holubec, Janata, Jindřišek, Kubát, Lukeš nebo Novotný, tak v Semilech a v okolí najdete třeba tato převažující příjmení: Hloušek, Kousal, Malý, Mikule, Mašek, Nosek atd.
To v Turnově a v jeho blízkosti máme zase nejvíce Bakešů, Brodských, Černých, Dědečků, Dvořáků, Jandů, Karásků, Kopalů, Kouckých, Loudů, Nováků, Svobodů i Šťastných.
Pod Kozákovem se nejčastěji objevuje příjmení: Hlubuček, Votrubec, Mlejnek, Hejduk, Staněk, Vodháněl, Kudrnáč. Vezmu-li do ruky telefonní seznam, napočítám v něm na Turnovsku celkem 58x příjmení Svoboda, 44x příjmení Mlejnek, 32x Hlubuček, 23x Hejduk a 14x Votrubec. Vedou tedy Svobodové a Mlejnkové.
Sleduji-li příjmení u nás v Podkozákovsku v matrikách, kronikách, ale i v těch telefonních seznamech aj., vidím, že některá příjmení jsou zde zastoupena naopak velice řídce,ojediněle, tu snad jedním, dvěma případy. Tak je tomu např. s rodovým jménem (příjmením): Pekař, Kočí, Pastirčák, Haken, Kořínek, Skalický, Charouzek, Vít, Randák, Tyrychtr, Kadlec a další.
Podobně zajímavé by bylo sledovat, v jakém počtu se vyskytují křestní jména našich spoluobčanů. Víme, že kdysi to byly Anny, Barbory, Františky, Alžběty, Kateřiny, Marie, Františkové, Josefové, Janové, Petrové, Pavlové, Václavové, později začali přicházet do módy Věry, Vlasty, Jany, Světluše, Danušky, Jiřinky, Marcely, Martiny, Moniky, Jaroslavové, Zdeňkové, Milanové, Milošové, Hynkové, Romanové, Radkové, Ondřejové a další.
Dnešní doba se ale rychle vrací ke starším křestním jménům. A tak tu máme zase znovu: Alžběty, Kateřiny, Evy, Barbory, u chlapců: Petry, Pavly, Jany, Vladimíry, Vladislavy, Martiny, Matěje, Lukáše, Marky atd. atd.