4. VYNUCENÁ PŘESTÁVKA VZÁJEMNÝCH STYKŮ Z DŮVODŮ VÁLKY
Konec osmdesátých a začátek devadesátých let je všeobecně znám v Evropě rozpadem bývalých sloučených států (ty vznikly různými dohodami po druhé světové válce nebo i dříve). Tyto změny postihly také tehdejší Jugoslávii. V devadesátých letech došlo k vyhrocení vztahů také mezi Chorvaty a Srby a před tím se nemohli schovat ani naši přátelé Češi. A tak na pár let muselo dojít k pouze omezení styků na psané dopisy, většinou psala maminka Mlejnková s Pépou Gelerovou nebo i s „tetou“ Kasalovou.
V důsledku vyhrocených událostí na Daruvarsku došlo i k tomu, že na pozvání české vlády mohly opustit nebezpečné území aspoň děti do 15 let a ty nejmenší i se svými maminkami. Dcera Pépy a Vendy Jasmínka odcestovala se skupinou starších dětí končenické školy spolu s učitelem panem Heverochem do Čech, konkrétně do Špindlerova Mlýna. Zde jsme samozřejmě nemohli chybět, je to pár kilometrů od nás. Asi po měsíci byli školáci přestěhováni do Mariánských Lázní. Tam už je to dál, takže návštěva zde se neuskutečnila, ale mohlo se občas aspoň telefonovat (mobily neexistovaly, tak aspoň na pevnou linku z recepce hotelu). Dospívající Jasmínka hodně strádala a stýskala si, a tak jsme jí chtěli častým kontaktem trochu povzbudit.
Ale stýskalo se i maminkám. Hlavně těm, které měly své muže ve válce. Patrně zásluhou obce Končenice byl uspořádán zájezd maminek do Mariánských Lázní, aby se aspoň na chvíli maminky a děti viděly.
Jiřinka, už Malinová, byla se svými dětmi zase ve Stráži pod Ralskem. Nejprve jen s mladší dcerkou Melitou, starší syn Mário za ní přijel později odněkud z Ostravska. Byli ubytováni v ubytovně Uranových dolů v samostatném pokoji. I tam jsme se za nimi podívali. Pro tuto rodinu však válka dopadla nejhůř ze všech našich přátel. Před vánocemi jsme volali Jiřince a chtěli jí ke svátkům popřát. Ale dozvěděli jsme se, že Malinovi odjeli domů, že jejich manžel a tatínek Pepa Malina, náš známý a kamarád, ve hrozné válce nedaleko Daruvaru padl.
Během pobytu dětí v Čechách jsme dělali, co jsme mohli. Zorganizovali jsme sbírku pro naše české děti z Končenic, které byly ubytovány v Mariánských Lázních, uschované zde před válkou. Ve vesecké prodejně lidé dávali do krabice peníze, sešlo se na 1.400 korun, sešly se i věcné dárky, hračky, potraviny, cukroví atd. Všechno jsme poslali do Mariánek na adresu pana učitele Heverocha. Ten na oplátku poslal poděkování za to, že jsme dětem malinko zpříjemnili vánoce mimo jejich domovy.
Válka řádila několik let, a tak jsme se museli smířit i s tím, že už neuvidíme ty nejstarší přátele, kteří mezi tím odešli na věčnost. Byli to například babička a dědeček Šímalovi, otec „strejda“ Štěpán Kasal, rodiče Gelerovi i jejich syn Vlado. I ten chatrný domeček Kasalův, co jsme tam bývali při prvních návštěvách už vzal za své a byl zbourán. Jeho stav už byl neudržitelný.
Všechny návštěvy v Končenicích a u nás pod Kozákovem byly zachycovány nejen na fotografie, ale hlavně také na filmové pásy, které pořizoval otec František a syn Milan Mlejnkovi. Je to taková němá, ale živá vzpomínka na doby našeho mládí a na ty staré časy v tehdejší Jugoslávii – dnes oblast Chorvatska, která se stejně jako Česká republika hodně změnila. Všechny dříve pořízené záběry mají v Končenicích k dispozici na videokazetách a DVD.
Na tomto místě končí předloha zápisu v rodinné kronice, které pořídila maminka a babička Věra Mlejnková z Vesce pod Kozákovem.
3. SEDMDESÁTÁ AŽ DEVADESÁTÁ LÉTA MINULÉHO STOLETÍ
Osobní můj největší zážitek jsem měl z cest v letech 1974 a 1979. Byl jsem v té době velmi mlád. Uvědomoval jsem si, že mám otevřenou cestu ještě do celého produktivního života. Nebyl jsem už dítě, ale teprve jsem vcházel na počátek dospělého věku. Člověk má ještě všechno před sebou, je plně zdráv, má plno elánu, chtěl by cestovat. Zároveň návraty do již navštívených míst byly něčím zvláštním. Těšili jsme se, že ucítíme znovu vůni petroleje v Kasalově chalupě smísenou s vůní slepičí polévky. Těšili jsme se, až uslyšíme znovu tu zvláštně pěknou češtinu, kterou u nás v Čechách slyšet nelze. Těšili jsme se znovu na známá místa, na procházky po daruvarském náměstí, po trhu „trhovině – po place“, po cestičce vedoucí v Končenicích podle silnice – za járkem od Kasalových až ke kostelu a k české škole. Prostě bylo toho mnoho, proč jsme chtěli při návštěvách tehdejší Jugoslávie naše přátele navštívit a setkat se tak znovu s jejich dobrosrdečností a přitom v jejich neskonalé skromnosti, mnohdy hraničící s bídou, věčnou dřinou na polích, v lese i u dobytka. S odříkáním, co jiní mohli a oni nemohli mít, ale jejich pokora byla nebývalá a málokdy dali najevo, že časy, které žijí zrovna lehké nejsou.
V roce 1974 vzpomínám na velmi krásnou návštěvu trvající několik dní. Měl jsem v té době nový fotoaparát, a tak jsem rodiny hodně fotografoval. V té době byly zde fotografie málo dostupné a u profesionálů dost drahé. Takhle se mohli skupinky nafotit úplně libovolně a vzpomínám, že ne jedna fotografie pak stanula na pomnících končenického hřbitova. Velkým zážitkem pro mě i mého bratra Františka bylo svezení se strýcem a tetou Kasalovými na kravském potahu s fůrou hnoje za zády. Jelo se „na Švábské“. Zachytila to i naše osmimilimetrová kamera, která nikdy nechyběla při našich zájezdech. Zastavili jsme se také u Havránků, věděli jsme, že děda chodí s křížkem při pohřbech a dělá kostelníka. Vyfotografovali jsme se s jejich Vlastičkou. Provdala se a jmenovala se pak Rohlíková. Jak mladá musela zemřít a nám zůstaly jen fotografie. Na kus řeči přišla i další známá z dopisování s českými dětmi Xenie Kovačič, která bydlela až za Končenicemi blízko k Daruvaru. Ta dokonce vystudovala vysokou školu v Zagrebu. Babička Šímalová zase pekla v domácí peci na dvorku chléb, přišli i Horynovi, a tak jsme všichni besedovali u našeho stanu na Šímalově zahradě do pozdních hodin. Samozřejmě nechybělo dědečkovo domácí víno, kávička, buchty a další laskominy, strejc Kasal zase nabízel slivovičku. Když už jsme byli v Končenicích poslední den před odjezdem, nalíval tu kořaličku se slovy: „Strejc popite si, zejtra už vám nalejvat nebudu…“ To všechno už odnesl čas….
Pépa Kasalová se v roce 1975 provdala za Václava (Vendu) Gelera také Čecha z Končenic. Takže jsme měli další rodinu, se kterou jsme se seznamovali. Z toho důvodu jsme přesunuli návštěvy z chudého domku Kasalových do zakoupeného domku Gelerových, který byl už modernější. Hlavně v tom, že zde byla podlaha s linoleem, kuchyně, ložnice, všude nový nábytek atd. V ložnici byl pokojový kout s dlouhým stolem, na stole připraveny krásné příbory a pod množstvím jídla se stoly prohýbaly. Na zahradě bývalo připraveno rožnění prasátka a bylo tam právě tak veselo, jako kdysi na zahradě u Šímalů.
Poznali jsme zde také rodiče Vendy Gelera, jejich nový pěkný rodinný dům a také mladšího bratra, říkali mu Vlado. Bohužel, ten zemřel velmi mlád. A také sestru Libušku Jandovou. Poznali jsme i Vendovu sestřenici Jiřinku Kýrovou, která pomáhala Pépě s dětmi a veškerou prací. Dnes se jmenuje Jiřina Malinová, bydlí v Daruvaru a do současnosti se při návštěvách nezapomeneme zastavit „na slovíčko“, abychom zjistili, co je nového.
Zde je nutno také uvést, že Pépa a Venda Gelerovi se po sňatku v roce 1975 přijeli podívat do staré vlasti na svatební cestu k nám pod horu Kozákov v Českém ráji. Myslím si, že jsme se novomanželům věnovali se stejnou láskou a péčí, jako oni nám při každé návštěvě v Končenicích. Viděli hodně a pobyli si u nás asi 14 dní.
V roce 1979 jsem měl krátce po absolvování dvouleté vojenské prezenční služby. To byla velká radost přijít z vojny domů a hned za několik týdnů se znovu vydat do Končenic k našim krajanům. To už jsme poznávali i více členů z rodiny Vendy Gelera, jeho rodiče a sourozence, ale hlavně už měli svoje děti Velimíra a Jasmínku. A tak jsme například mohli zachytit na kazetový magnetofonový pásek to roztomilé povídání dědečka Gelera a žvatlání malinké vnučky Jasmínky. Gelerovi si už na svém společně hospodařili. Venda přitom docházel pracovat do rybníkářského hospodářství za Končenice směrem k Velikým Zdencům. Jejich život ale pořád znamenal nekonečnou dřinu a nic než dřinu. Snad jenom zima přinesla do Končenic trochu úlevu, když se venku nemohlo tolik pracovat.
2. LÉTA
Náš otec a strůjce toho nápadu navštívit Čechy v tehdejší Jugoslávii byl, jak známo, vesecký učitel na národní škole. Dalším nápadem tedy bylo rozšířit krajanské povědomí i u nás v obci. Stalo se to, že rodina Kasalova zařídila v tamější české škole v Končenicích rozdání adres našich veseckých žáků, kteří byli svolní s obdobným dopisováním. Prostě náhodně jsme pospojovali české chlapce a děvčata s chlapci a děvčaty v končenické škole. Zprvu se to celkem ujalo, vzniklo víc než deset společných kontaktů. Ale nic netrvá věčně, a tak z počátečního nadšení zůstalo asi tak u třech trvalejších přátelství, které dodnes přetrvávají. Postupem let došlo i ke vzájemným návštěvám v Jugoslávii – Chorvatsku i zde v Čechách.
Rok po našem prvním setkání se u Kasalů narodila 5. července 1968 holčička. Jméno nám nenapsali, což se nám zdálo divné. Až v jejich časopise Jednota, který jsme stále odebírali, jsme našli mezi nově narozenými také „Věra Kasalová z Končenic“. Mělo to být pro nás překvapení, které vymyslela mladá Pépa dát sestře jméno po naší mamince, jak jsme se vzájemně titulovali „po tetě z Čech“.
V červnu 1969 přijela třináct a půlletá Pépa do Čech se školou. Sedmá třída České školy v Končenicích přijížděla každým rokem na výlet do staré vlasti.Moc jsme se těšili na to, že Pepičku vezmeme k nám.Učitelé z Končenic už nás znali, zejména pan učitel Bílek a pan učitel Heveroch, ale i paní učitelka Zora Sigalová. Věděli o nás podle dopisování svých žáků s veseckými. Učitelé věděli, že Pepa Kasalová má od rodičů dovolení, že nám ji mohou vydat, aby se podívala k nám na návštěvu.
Sraz byl v Peci pod Sněžkou. U lanovky jsme chvíli čekali, než třída začne sjíždět dolů ze Sněžky. Brzy jsme se dočkali a to už nám z výšky ze sedačky a na dlouhou vzdálenost Pépa mává a mává. Tento okamžik jsme rovněž zachytili na filmový pás, jakož i průběh celé návštěvy u nás. Pépa s námi hodně viděla. Vozili jsme ji autem po Českém ráji, viděla hrad Trosky, zámek Humprecht, hrad Kost, Kozákov a mnoho dalšího. Nakonec jsme děvče odváželi zpět ke svým kantorům a spolužákům do Prahy, když jsme zde ještě před tím Prahu pěkně prochodili a projezdili.
Rok 1969 byl významný tím, že nás úřady vpustily do tehdejší Jugoslávie bez větších problémů i přes Rakousko, což bylo do té doby v naší zemi nemyslitelné. Pozvání 
našich známých na tuto první delší návštěvu bylo doprovázeno velkým těšením. Prováděly se nákupy, aby se přátelům mohla udělat radost. Už jsme se seznámili s dalšími členy rodin Prchalových a Kasalových. S rodiči tety Marie Kasalové – dědou a babičkou Šímalovými, s rodinou Horinovou, ve které žila druhá dcera Šímalových Štěpánka (Stjepana), její manžel Josef a děti Zdenka a Viktor. S Viktorem se pak stýkal mladý Květouš Zaplatílek ze Smrčí (dnes z Vesce). Během několikadenního pobytu jsme se poznali s Vystydovými, Havránkovými, Husákovými, později Gelerovými, Kýrovými a dalšími.
S některými rodinami se tedy dodnes scházíme při našich cestách do Končenic. Při tehdejších návštěvách Končenic jsme pravidelně nocovali ve stanu na zahradě dědy a babičky Šímalových, a to po celou dobu dovolených celé naší rodiny Mlejnkovy, tedy rodičů s dětmi. Na této zahradě probíhalo vždy množství srdečných rozhovorů na dekách, nafukovacích matracích, domácích sedačkách apod. Také zde na zahradě, ale i jinde jsme hodně tyto rodiny fotografovali, protože v té době tady bylo fotografování drahé a místní občané zpravidla svoje fotoaparáty ještě v té době neměli. A tak by se měla v krátké době objevit ve fotogalerii i tato skupina fotografií z let
Dovoluji si nyní ocitovat z rodinné kroniky,co sepsala velice srdečně a dojemně naše maminka Věra Mlejnková o prostředí, kam jsme vlastně přijeli. Pro všechny čtenáře v tomto 21. století se to bude možná zdát jako pozdní středověk, ale skutečně se psal rok 1969 – cituji:
Ve fotogalerii naleznete fotografie z naší záříjové návštěvy chorvatských Čechů na Daruvarsku. Jezdíme tam již 44 let a nejvýstižnější výraz pro přátelství je "spojení pupeční šňůrou". Jak vzniklo naše přátelství v roce 1967 a jak přišli Češi na území Chorvatska, dozvíte se na této webové stránce.
JAK JSEM POZNAL ČECHY ŽIJÍCÍ V CHORVATSKU
1. PRVNÍ KONTAKTY
Předlohou první části jsou osobní vzpomínky Věry Mlejnkové z Vesce, mojí maminky, na první kontakty s našimi přáteli.
V roce 1967 vyšel v jednom československém časopise článek o našich krajanech, usídlených kolem Daruvaru v tehdejší Jugoslávii. Psalo se tam, jak si zachovávají svoji identitu, řeč a zvyky, které jejich předkové sem do Jugoslávie přinesli asi před 150 léty ze staré vlasti. Daruvar je jejich střediskové město, kde jsou i české nebo dvojjazyčné nápisy, dále že si tam krajané vydávají svůj český časopis nazývaný „Jednota“ a že kdo má u nás zájem, může si jej objednat, což naše rodina učinila. Moc nás vše zajímalo, a tak jsme se těšili, že se tam podíváme.
Tenkrát nebylo jednoduché dostat se do Jugoslávie. Každý musel mít tzv. „příslib valut“, že tam smí jet s příslušnou částkou jejich měny. Bývala to almužna, ale při naší skromnosti se dalo vyžít těch pár dní dovolené.
Při zpáteční cestě od moře jsme nasměrovali naše kola na Daruvar. Byla neděle, z kostela vycházela spousta lidí po vykonané svaté mši. Hned pod kostelem jsme na jedné budově našli firmu „Jednota, redakce časopisu Čechů a Slováků v Daruvaru“. O pár domů níže na náměstí zase nápis „Standa – fotograf“. Jmenoval se Růžička.
Jak tak zkoumáme ty české nápisy, oslovili nás dva starší muži v našem rodném jazyce. „Nejste Vy Češi? Koukám na ty auta, že mají českou registrácii. Já jsem tam v Čechách sloužil na vojně za tatíčka Masaryka!“ Když jsme mu řekli, že jsme z Turnova, zvedl ruce a volal: „Turnove! Turnove! Já tam chodil pod most randit s Mařenkou.Měli obchod s textiliemi…“ Vypravování nebralo konce. Pán se jmenoval Alois Vedral. Ten druhý muž vypravoval, že dělá v Daruvaru knihovníka, jmenuje se Nezval a snad je příbuzným našeho básníka Vítězslava Nezvala.
Pak jsme vešli do provozovny fotografa Standy Růžičky. Chtěli jsme se zeptat, kde že leží ty Končenice, o kterých jsme čítávali v Jednotě, že mají být celé české. Pan Růžička nás srdečně přijal a povypravoval, že on je také rodilý Končeňák, že jeho rodina má na hřbitově hrob, vesnice je vzdálená odtud devět kilometrů směrem od kostela nahoru. On nám nejen vypravoval, ale vzal nás do hospůdky blízko ateliéru, což byla zkušenost, jak vřelí a srdeční jsou ti naši chorvatští Češi. Na naše hladové žaludky nám nosil ve dvoulitrové sklenici víno. „A popite si, popite si! A na zdraví!“ Odmítali jsme, že jedeme autem, ale vymanit se z hospůdky bylo zdlouhavé a složité.
A tak po rozloučení se Standou Růžičkou jsme zamířili ve vinném opojení k vesnici Končenice. Uvítal nás vskutku dvojjazyčný nápis „KONČANICA – KONČENICE“. Po levé straně u silnice jsme uviděli hřbitov, kde jsme zastavili. Chtěli jsme se přesvědčit, zda uvidíme nějaká česká jména na náhrobcích. Nemýlili jsme se.Českých příjmení byla na hřbitově většina.
Naši přátelé z Turnova, kteří nás doprovázeli na celé dovolené druhým autem, zastavili u prvních chalup směrem od hřbitova k centru obce. Z domku s malými okénky, ale velikým dvorem s několika hospodářskými stavbami, vyšli lidé k oplocení u silnice, zvědví, kdo to zde zastavil. Tehdy zase těch aut tolik nejezdilo (rok 1967) a z Čech už vůbec málo. Tito místní hospodáři se s námi začali bavit česky, vyptávali se a my zase odpovídali, že chceme poznat život místních krajanů. Z domu přes silnici vyběhla také sousedka, štíhlá drobná paní a besedovalo se.Česky!
A to hned ta kulaťoučká starší paní Prchalová přinesla veliký pekáč povidlových buchet (byla neděle) a přes plot nabízela. Sousedka Kasalová odběhla a hned přinesla žluťoučkou třenou bábovku. My jsme byli hladoví a trochu přiopilí od Standy Růžičky. Tak si každý umí představit, jak to dopadlo.
Došlo i na drobné dárky z naší strany. My – z kraje sklářů a korálkářů jsme nabízeli navlečené šňůrky. Ty dostala jedenáctiletá Pepa Kasalová, dcerka té štíhlé paní. Dostali i u Prchalů, pak se fotografovalo i filmovalo, vzali jsme si jejich adresy a slíbili poslat fotografie – doma dělané – černobílé. Slibovali jsme, že si budeme psát. Občané nevěřili, „takových už bylo a nikdo se už víc neozval“. To se spletli, protože o dva roky později, jsme přijeli na návštěvu cíleně právě zpět sem do Končenic a celé dva roky jsme si občasně vyměňovali dopisy.
A tak jsme se poznali s prvními dvěma rodinami v Končenicích a několika dobrými lidmi v Daruvaru. Dojmy z návštěvy této krajanské enklávy byly krásné, měli jsme radost, že zde žijí dobrosrdeční Češi. Rozloučili jsme se a odjeli. Jenže dál jsme jet nemohli. To horko a to víno z Daruvaru i z Končeni vykonalo své! Vyjeli jsme z Končenic směrem k Velikým Zdencům, když jsme po levé straně za vesnicí dorazili k rybníkům. Pod velikým košatým stromem jsme rozprostřeli deky a polštáře a usnuli jsme.
Kamarád Viktor Horina z Končenic doplňuje texty z knížky o Končenicích a Brestově svým slovem (13 min.) Natočeno v září 2011.
