Malíř Jan Prousek a Podkozákovsko
Kulturní veřejnost vzpomíná v tomto roce již 150. výročí narození významného výtvarného umělce a vlastivědného pracovníka Českého ráje, malíře Jana Prouska, který se narodil ve Svijanech dne 12. února 1857. Byl nejen výborným malířem, krajinářem a ilustrátorem, ale byl i nadšeným a obětavým propagátorem krás Turnovska a celé krajiny Českého ráje. Během svého plodného života navázal úzké přátelství s dalšími velikány naší kultury. Veliké přátelství ho spojovalo např. s malířem Mikolášem Alšem, ale také se spisovatelkou našeho Podještědí Karolinou Světlou. Jan Prousek se přátelil i s mnoha dalšími literáty a umělci.
Prouskovo jméno a jeho záslužná práce mají své trvalé místo ve vývoji kulturního života našeho kraje. Vzpomeňme, že to byl právě Jan Prousek, který napsal a nakreslil knihu s poněkud dlouhým názvem „Dřevěné stavby starobyle roubené a lidový nábytek v severovýchodních Čechách“. V tomto svém díle oslavil vesnické statky i chaloupky, kterým se ještě v novém tisíciletí obdivují domácí turisté i zahraniční hosté našeho kraje. Pro svou rodnou obec Svijany napsal a umělecky vyzdobil svijanskou obecní kroniku.
Mistr Jan Prousek zemřel v Turnově dne 2. července 1914, jen několik chvilek před vypuknutím první světové války. V den jeho pohřbu promluvil v českém rozhlase o životě a díle umělce turnovský spisovatel učitel Jak Knob. Také on to byl, kdo napsal celou sérii článků do „Pojizerských listů“, do „Našeho rozhlasu“ a do „Salonu“. V nich rovněž vyzdvihl celoživotní práci zesnulého umělce našeho kraje. O. Heptner napsal do „Pojizerských listů“ článek o úzkých stycích Jana Prouska s Mikolášem Alšem.
My dnes přinášíme našim čtenářům u příležitosti 150. výročí Prouskova narození výtah z kroniky, kterou připravil a odevzdal Obecné škole v Klokočí. Bylo to v době, kdy tam pobýval ve svých skromných chvílích odpočinku a kdy propagoval přírodní a historické zajímavosti a krásy Klokočských skal, zříceniny hradu Rotštejna a celého Podkozákovska. Náš článek doprovází i několik autentických kopií z díla tohoto umělce.
Turnovský primář MUDr. František Panocha
Významným turnovským lékařem minulosti byl pan MUDr. František Panocha. Byl to vlastně původní zakladatel dnešní moderní turnovské nemocnice.
Pocházel z mlynářské rodiny z vesničky Drhleny u Kněžmostu poblíž Mnichova Hradiště. Vystudoval v Mladé Boleslavi gymnázium a medicínu na Karlově univerzitě. Do Turnova přišel jako mladý lékař počátkem dvacátých let minulého století. Po zemřelém MUDr. Josefem Honsů se stal primářem původní malé městské nemocnice.
Tehda jeden lékař vykonával a léčil všechny medicínské obory: porody, břišní chirurgii, infekční nemoci, internu, ortopedii, sádroval zlomeniny kostí po menších i větších úrazech. Pochopitelně, že složité operace, jaké se dělají dnes, se tehdy neprováděly. Jinak byl doktor Panocha obětavý lékař, někdy se zdál sice trochu mrzutý, ale když ho člověk blíže poznal, zjistil, že je to vzdělaný, zlatý člověk. Dr. Panocha byl velice váženým turnovským občanem a lékařem, primářem staré turnovské nemocnice.
Byl svobodným, starým mládencem, chodil pěkně oblečený s černými napomádovanými vlasy učesanými na pěšinku. Občas chodíval večer k Petrmichlům na náměstí na večeři a potom na karty, taroky nebo žolíky. Na procházky chodíval až večer na luka, podél Jizery k Zrcadlové koze nebo za Šetřilovsko k Rohlinám. Chodíval sám nebo někdy s paní magistrou Havlínovou.
Soukromou ordinaci měl Dr. Panocha kousek od náměstí v Jiráskově ulici. Doma mu uklízela a hospodařila paní Karlička, hodná hospodyně, a starala se mu také o ordinaci. Měl tam i vlastní rentgen. Někdy pacienti v čekárně dlouho čekali, než pan doktor začne ordinovat, když třeba v nemocnici v noci dlouho operoval nebo jezdil po akutních případech.
Besedická kaplička se zvonicí - podle letáku k propagaci Besedic a okolí
Starobylá osada Besedice byla založena někdy ve 14. století. Nejstarší historický záznam o Besedicích nalézáme v Ottových Čechách, svazek XII.,, kde prof. Dr. J. V. Šimák zmiňuje se o Martinu z Besedic. Ten zde zemřel roku 1409 a Jan a Mikeš odtud se zboží ujímali.
Podle Hruborohozeckého urbáře bylo v roce 1608 v Besedicích osm usedlých. Byli to: Tomáš Tlustý, Jakub Habrový, Petr a Jan Prosecký, Jiřík Hajnej, Bukvic, Mach a Jan Mikšů. Platili 2 kopy 18 grošů, 24 slepic, 70 vajec, 18 korců ovsa a 48 dnů roboty na panském. Mimo ně chalupa na statku Jakuba Habrového s jedním grošem a dvěma dny roboty podružské.
V 18. a v 19. století to byla rychta Michovská, panství Hrubý Rohozec.
Také okolí Besedic má mnoho přírodních krás a zajímavostí: Především je to překrásné skalní město Kalich - Chléviště, dále vrch Sokol, zřícenina hradu Zbirohu, nedaleké Suché skály, pěkné vyhlídky do podkozákovského kraje, ke Klokočským skalám a až daleko k dvojvěží Trosek.
Na besedické návsi stojí pěkná kaplička, která tu byla postavena místními sousedy. Z nich dva byli Janové Nepomučtí, ti byli hlavními fundátory. Proto také asi byla v kapličce umístěna socha světce Jana Nepomuckého.
Tato socha byla však před časem silně poškozena a její torzo se už nedalo zachránit. V nice nad vchodem byla dosti cenná soška sv. Josefa, pěstouna, patrona tesařů. V současnosti se restauruje a v krátkém čase by se měla vrátit na své původní místo.
Na kapličce je i zvonice. První zvonek zde byl pořízen okolo roku 1835 rohozeckou vrchností a sbírkami místních usedlíků.
Jako první zvoník je uváděn v dochovaných obecních záznamech Jan Cvrček, nar. 1791, dále pak jeho synové Josef a František z čp. 25. Za celoroční zvonění o poledni a klekání dostávali 2 - 6 zl. rak.č. Po nich následoval další z rodiny Cvrčků Karel. Po první světové válce byl po mnoho let zvoníkem besedickým Jan Hajný z čp. 10. Za první i za druhé světové války byly zvonky zrekvírovány pro válečné účely.
Původní krytina kapličky byla břidlicová, která byla po devadesáti létech nahrazena eternitem a v 60. létech 20. století nákladem tehdejšího MNV v Besedicích byla střecha kapličky a zvoničky oplechována.
Bohužel za minulého režimu byla kaplička používána dokonce jako skladiště. Teprve roku 1996 byla zrestaurována nákladem pana Milana Maršálka, jehož dědeček pocházel z Besedic čp. 33 (za zvonicí).
O kapličce v Besedicích se traduje pověst či spíše pověra, že kdo zapálí svíčku a přinese několik květin, bude mít v životě více štěstí a zdraví. Zkuste se přesvědčit sami!
Historie našich kapliček
Také pod Kozákovem, stejně jako na mnoha dalších místech naší vlasti, máme řadu památek, jakými jsou např. nejrůznější kapličky, zvonice,boží muka, sochy svatých, pomníky (památníky na padlé vojáky a na umučené občany apod. Vzpomeňme ty známé: např. Dřevěná zvonice na Týně u Rovenska, opravená kaplička na Dubecku, kaplička v Besedicích, zvonička ve Smrčí (nedávno jsme o ní psali v Pojizerských listech) aj.
Dnes bych Vás chtěl seznámit s několika kapličkami ve Vesci a v Prackově. Začnu právě kapličkou prackovskou. Postavil ji vlastním nákladem v roce 1919 prackovský občan pan František Trakal. Hned se tady, v nejmenší podkozákovské vesničce, odbývala také první prackovská pouť. V prvních letech sem chodívalo i procesí z Kostelních Louček a pak se tady konala v kapličce poutní mše.
Je chvályhodné, že tato kaplička s pěkným oltářem s květinami, je stále udržována ve výborném stavu a je ozdobou téhle malé vesničky. Stojí hned vedle „Lípy svobody“ a pomníku padlých vojáků z první světové války na křižovatce silnic na prackovské návsi. Je stále soukromým majetkem potomků zmíněného pana Trakala.
Poutní slavnost ve Vesci se konala vždy první neděli v měsíci září, což bylo ustanoveno osadním výborem již v roce 1906. V tomto roce tu byla také první osadní pouť. Ve druhé polovině 19. století byla v blízkosti dnešní vesecké školy postavena pěkná kaplička s oltářem, na kterém býval veliký obraz Anděla Strážce. Říkám: „...býval...“, protože už dávno není. Tento obraz, originální malba, byl osadníky zakoupen v roce 1890 a stál tehdy 600 korun.
Před několika lety záhadně zmizel, neznámo kam. Zloděj této dávné památky nebyl nikdy vypátrán. Samotná vesecká kaplička je již delší dobu v dezolátním stavu a čeká stále na nutnou opravu. Věřme, že se opravy skutečně dočká, zasloužila by si to! Ozdobou obce v tomto stavu zrovna není. Snad se najdou příznivci nebo nějaký sponzor, aby se tato historická památka mohla opravit a uvést do důstojného stavu.
K historii vesecké kapličky je nutno ještě dodat, že na její střeše je i malá zvonička se zvonkem, která je také velmi chatrná a z bezpečnostních důvodů se nemůže zvonit již delší čas. Původní zvonek býval zavěšen na blízkém mohutném kaštanu. Prvním zvoníkem tu byl pan Josef Trakal z Vesce čp.13. Později zvonívala paní Aloisie Hušková z čp. 10.
Původně se tu zvonilo poledne. Potom také každý navečer tzv.“klekání“ k večerní modlitbě. Při úmrtí každého občana se první den odzvonila smrt („umíráček“). Potom se každý den po poledním vyzvánění zvonila pohřební hrana. V den pohřbu se zvonilo tak dlouho, pokud se pohřební průvod nedobral od domu smutku až na vesecký hřbitov.
Zvonku se někdy užívalo i k jiným účelům. Zvonívalo se při poutních nebo posvícenských bohoslužbách ve zmíněné kapličce, na které zvonek sezváněl věřící. Poskytoval dobrou službu i vyhlašováním poplachu při vypuknutí požáru v obci nebo v okolí, zvonil při povodních i jiných živelních pohromách. Za války měl ohlašovat i nebezpečí leteckého útoku atd. Mezi málo známé použití zvonu patřil starodávný zvyk, když se zvonívalo také proti blížícímu se krupobití a proti hromobití. Vesecký zvon nyní již mlčí téměř třicet roků.
Na stráních mezi Vescem a Klokočím u cesty stojí malá zděná „kaplička“, jak ji nazývají místní občané. Je postavena z pískovcových kvádrů. Jsou to boží muka, dnes ovšem již dávno bez soch. Založil je rolník Kudrnáč na svém pozemku asi kolem roku 1832. Tento sedlák Kudrnáč hospodařil tehdy na veseckém gruntě čp. 5 (dnes je tu rodina Jakubíčkova).
Kolem zmíněné „kapličky“ na veseckých stráních se chodívalo pěšky přes Klokočí, Průchody a přes Rozumov do Turnova. Dávno jsou za námi doby, kdy tudy přes Klokočí chodívali dělníci a dělnice do turnovských továren, zejména do brusíren, ráno často ještě za tmy a za tmy se opět vraceli stejnou cestou domů. Dnes tudy procházejí nejčastěji turisté po známé stezce z Turnova na Kozákov.
Tolik jsme si tedy pověděli o historii některých veseckých památek. Vím, že by toho mělo nebo mohlo být mnohem více, ale to by už bylo spíš na celou knihu.
Z podkozákovské minulosti
Kdo znal někdejší kraj tady pod Kozákovem a kdo pozoruje dnešní vesnice ve stínu této achátové hory, nestačí se divit, co se tady za posledních několik desetiletí všechno změnilo. Zmizely nízké chaloupky s doškovými střechami a na jejich místě vyrostly celé kolonie moderních rodinných domků.
Na místě někdejších prašných rozbitých silnic a úvozových cest máme asfaltové silnice a také bezprašné místní komunikace, o které se vzorně starají naše podkozákovské obecní úřady.
Tam, kde se dříve na poli dřel upracovaný rolník, kde obdělával pole za pomoci koňského nebo dokonce kravského spřežení, dnes spokojeně hučí mohutné traktory i kombajny, které za člověka převzaly nekonečnou zemědělskou dřinu. Na pastvinách se spokojeně popásají stáda dobytka zdejších podkozákovských zemědělských farem.
Kdo toto všechno sleduje, sotva uvěří tomu, jak lidé tady pod Kozákovem, ale i jinde v okolí v minulosti žili, často v bídě a nouzi, často v obavách o to, co dát dětem zítra k obědu a jak to bude vypadat, až přijde zlá choroba, o které v minulých dobách nebývala nikdy nouze.
Půjdeme-li ještě dále zpět do minulosti, poznáme, jak zde lidé žili v poddanské poslušnosti své panské vrchnosti, jak robotovali na panském, při čemž nikdy nemohl chybět panský dráb s pořádným karabáčem.
Zamysleme se v několika větách nad tím, jak to v Podkozákovsku a v okolí vypadalo ke konci 13. století. Od konce 12. století bylo celé Pojizeří v moci mohutného panského rodu Markvarticů. Synové Jaroslava z Hruštice, připomínaného v letech 1234 - 1269, Vok a Zdeněk se rozdělili o Turnovsko.
Vokovým majetkem byly vsi východně od Turnova až za Kozákov. Uprostřed nich si okolo roku 1270 ve skalách nad Klokočím vystavěl skalní hrad Rothenstein, tj. Červený Kámen, lidově pak nazývaný Rotštejn. Patřily k němu vsi: Bělá, Bukovina, Hrachovice a Klokočí, dále pak Smrčí, Prackov, Zásadí (později zaniklá malá osada). Tato zaniklá víska se uvádí nad Prackovem a měla snad i mlýniště.
Pod Vokovo panství patřily ještě další vsi: Dlouhý, Propastný mlýn, Vesec, Lochtuše, Chutnovka, Dubecko i později zaniklá ves Jichostřeby (asi na místě dnešní Pustiny u Lestkova). K Rotštejnu patřil i kostel sv. Matěje na Hruštici, k němuž vládykové rotštejnští podávali kněze (tj. dávali svůj souhlas).
Nějakým rozdělením rodovým, dnes již blíže neznámým, zmenšilo se rotštejnské panství o Loučky Sekyrkovy, protože tato ves se stala samostatným vládyctvím spolu ještě s Lestkovem, Volavcem a s Václavím.