Vzpomínka na podkozákovského rodáka - Josefa Drahoňovského - napsáno v roce 2002

Bylo to 27. března 1877, když se v malé podkozákovské vesničce Volavci narodil chudému chalupníkovi Drahoňovskému syn, kterému dali jméno Pepík. Tehdy ještě rodiče a ani nikdo jiný nemohl tušit, že se z tohoto malého chlapce jednou stane proslulý umělec - výtvarník.

Pro své kreslířské nadání odešel ve 13 letech studovat kamenářsko-klenotnickou školu v Turnově. S neobyčejnou zručností ovládl brzy techniku rytí do kamenů. Jako šestnáctiletý byl už zaměstnán u kamenorytecké firmy ve Vídni. Po dvou letech se však vrátil a vstoupil na umělecko-průmyslovou školu v Praze. Po šestiletém studiu se stal sochařem a glyptikem. Stipendium po ukončení školy mu umožnilo cestu do Francie, kam ho lákaly četné sochařské památky z doby gotické.

Již jako hotový umělec se vrací do Prahy, kde si otevřel sochařský ateliér. Pracoval pro vinohradskou firmu architekta Fikara a také pro architekta Hilberta na chrámu sv. Víta. V roce 1904 se stal asistentem prof. Suchardy a roku 1908 již působil jako samostatný profesor na umělecko-průmyslové škole v Praze.

Činnost prof. Drahoňovského se nesla dvojím směrem: jednak to bylo sochařství, jednak umělecká glyptika. Jako sochař vytvořil řadu význačných uměleckých děl, např. „Nad Berounkou pod Tetínem“, „Thrácký jezdec“, „Pallas Athéné“, „Huculský drvoštěp“, „Obžínky“, „Spící máti“, „Po koupeli“, „Žena a dívka“, „Píseň našich hor“ a mnoho dalších.

Josef Drahoňovský již od svého útlého mládí miloval svůj domov a rodný kraj kolem. Vždyť již jako desetiletý černovlasý chlapec chodíval nahoru na Kozákov, kde sbíral známé kozákovské kameny. Tady se rozhlížel po celém tom šírém kraji, díval se za památkami a krásami Českého ráje, Podkrkonoší, pohraničních krkonošských hor i Jizerských hor. Kolik tu bylo kolem krásy, kolik námětů k přemýšlení pro vnímavou dětskou duši!

Mistr Drahoňovský však ani v době své největší slávy nezapomínal na rodnou vísku pod Kozákovem. Dlouho toužil vyjádřit nějak svůj obdiv a svou lásku k milovanému rodnému kraji, chtěl projevit lásku a poděkování milovanému otci i své milé mamince, kteří při své chudobě a odříkání dokázali dát nadanému synovi vzdělání, i když sami často museli strádat.

Pojednou umělec přišel na myšlenku vytvořit sousoší „Rozhovor“. Jeho dvě shrbené postavy - stařeček se stařenkou - to jsou snad v představě Drahoňovského jeho milí rodiče. Rok před svou smrtí věnoval toto vzácné dílo městečku Rovensku pod Troskami. Přál si, aby zůstalo jeho rodnému kraji. Tento kraj má ovšem i další umělecká díla po svém velkém rodákovi. V Turnově je to pomník Dr. Miroslava Tyrše a pomník padlých z první světové války, v Rovensku, poblíž kostela na Týně, stojí jím vytvořený pomník, který nazval „Poutník“.

Profesor Drahoňovský u nás vzkřísil kamenorytectví (glyptiku). Jako materiálů používal domácí vzácné kameny. K vzácným šperkům komponoval také zlatnické orámování a tvořil závěsy. Podobným způsobem vytvořil také náhrdelník pro tehdejší jugoslávskou královnu Mariolu a kromě toho ještě množství dalších vzácných děl.

Neméně známé jsou i jeho rytiny na skle, např. umělecké postavy na vázách. Byly zdobeny nejjemnějšími ornamenty, postavami i znázorněním krajiny. Jeho díla se objevila nejen doma, ale i na mnoha cizích královských dvorech a na celé řadě zahraničních i domácích výstav.

Od roku 1925 trávil prof. Drahoňovský své volné  chvíle v Radvánovicích u Turnova, blízko svého rodiště, blízko Hruboskalska, Valdštejna a lázní Sedmihorek. Zemřel pak  dne 210. července 1938 ve věku 61 let a je pohřben na Vyšehradě v blízkosti hrobu malíře Mikoláše Alše. Až půjdete na vyšehradský hřbitov, najdete Drahoňovského místo posledního odpočinku docela snadno: Na jeho náhrobku najdete zmenšenou kopii rovenského sousoší „Rozhovor“.

Letos v březnu tomu bylo tedy již plných 125 let, co se Drahoňovský narodil,  a v červenci  uplynulo  64 let od smrti tohoto velkého umělce našeho Podkrkonoší a Českého ráje - člověka, který rodný kraj pod Kozákovem miloval více než všechnu uměleckou slávu světa.

Na vrcholu Kozákova

Poeticky se mu odedávna říká „strážná hora Českého ráje“ Nebo také „achátová hora“. KOZÁKOV. Jeho vrchol leží v nadmořské výšce 743 metry nad mořem a tvoří vlastně rozhraní mezi Podkrkonoším a Českým rájem. Převyšuje všechny okolní kopce a kopečky, např. Tábor, Trosky, Vyskeř, Sokol, Kopaninu.

Dlouhé věky byl vrchol Kozákova pustý a prázdný, jen vítr se tu proháněl po pastvinách a po chudých políčkách horalů. V zimě vichřice s chumelenicí zavála jeho vrchol bílou čepicí a na podzim se těžké mraky válely na vrcholu až na zemi.

Pak najednou v Turnově vznikla myšlenka postavit tady románskou kapli sv. věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Tenhle plán  se ale neuskutečnil. A vzniká nová myšlenka, nový nápad: označit temeno Kozákova Riegrovou mohylou. Ve prospěch zří¨zení této mohyly byl vydán i pěkný almanach, a to v roce 1908, který autoři nazvali „Od kolébky Riegrovy“. Ke stavbě mohyly však opět nedošlo. Spolek pro postavení mohyly se rozešel, rozpadl.

Uplynulo plných 25 let od Riegrovy smrti, když v roce 1928 byla na rovinatém vrchu Kozákova vybudována moderní turistická chata, nazvaná právě po semilském rodákovi Františku Ladislavu Riegrovi. Stavbu chaty tehdy prováděla stavitelská firma architekta Rudolfa Kousala ze Železného Brodu, na zednickou práci dohlížel Josef Hejduk, zedník a kronikář z Vesce pod Kozákovem, tesařské práce byly svěřeny J. Hlouškovi a J. Prskavcovi z Komárova, truhlářské dílo měl na starosti František Hazdra ze Železného Brodu.

Tato pěkná útulná chata byla pak v roce 1939 rozšířena o verandu, opatřenou moderním nábytkem, kde mohlo posedět, odpočinout si a občerstvit se na padesát návštěvníků. Nic si ten prostor nezadal s pohodlnou kavárnou.

Tato dominanta vrcholu Kozákova po několika desetiletích náhle vyhořela. Téměř celá budova padla za oběť zhoubným plamenům. Zanedlouho tu však byla vybudována nová ještě modernější turistická chata, pohodlnější a prostornější. Měla k dispozici i ubytovací pokoje a sloužila k plné spokojenosti veřejnosti, domácím i zahraničním turistům. Ve vestibulu byla i nevelká sbírka, spíše ukázková, kozákovských polodrahokamů.

Část chaty využívala později ke svým účelům armáda, teprve po roce 1989 se opět v širší míře začalo s plným využitím restauračních i ostatních prostor. Na přelomu tisíciletí máme pak už na vrcholu Kozákova i ocelovou konstrukci rozhledny, ze které přehlédneme za jasného počasí snad třetinu Čech.

Tak můžeme bez nadsázky říci, že Kozákov byl a je přirozenou rozhlednou do celého Podkrkonoší i na samotné Krkonoše a část Jizerských hor, ale i do široké oblasti Českého ráje. Od chaty a z rozhledny máme rozhled prakticky na všechny světové strany, jen na jihovýchod je obzor nepatrně zastřen částí samotného kozákovského hřebenu, kterému říkají Babylón a který je asi o sto metrů nižší nežli vlastní vrchol Kozákova.

Při pohledu na sever nás upoutají pochopitelně naše Krkonoše s Kotlem, Krakonošem, Kozími hřbety, Luční a Studniční horou i Zlaté návrší s mohylou tragicky zahynulých lyžařů Hanče a Vrbaty. Na severozápadě vidíme zvlněné hřebeny Jizerských hor, blíže pak Černou Studnici, Kopaninu a příchovickou výšinu, dále Ještěd u Liberce se svou mohutnou televizní věží. Pak je tu vidět řada vrcholů Českého středohoří: Ralsko, oba Bezdězy, Milešovka i památný Říp.

U Mladé Boleslavi rozeznáme táhlý Chlum, před ním Babu u Bakova nad Jizerou, Káčov u Mnichova Hradiště, konečně dále vlevo vrch Mužský se skupinou známých pískovcových skal s historickými Drábskými světničkami, pak Vyskeř s bílou kapličkou sv. Anny. Konečně naše oči sledují celé pásmo skal a hvozdů Českého ráje, které jsou nám poněkud bližší: ve směru od Turnova k Jičínu je to Hlavatice, Valdštejn, Hrubá Skála se svým Skalním městem, vyvřelina a zřícenina hradu Trosek, Střelečská hůra, Přivýšina a Brada.

Dole pod Valdštejnem, blízko silnice z Turnova do Jičína, bělají se známé lázně Sedmihorky. I když už dnes vlastně nejsou lázněmi, rádi jim tento starodávný přívlastek dáváme. Od Sedmihorek napravo leží město drahokamů Turnov se svou stříbrnou stuhou řeky Jizery.

Tu blíže pod námi táhne se známá hradba pískovcových Klokočských skal se zříceninou skalního hradu Rotštejna, pokračují pak nad jizerské údolí Betlémské skály. V samotném klínu Kozákova vidíme celou řadu vesnic a vesniček: Tatobity s nedáno opraveným kostelíkem sv. Vavřince, Lestkov, na stráni pak Volavec (rodiště známého sochaře a glyptika Mistra Josefa Drahoňovského), déle vesnice Václaví, dnes vlastně součást městečka Rovenska pod Troskami, které nás zdraví nedaleko už pod samotným dvojvěžím Trosek. Na jihovýchodě uzavírají obzor Tábor a Kumburk, u Jičína rozeznáváme Čeřovku, Jičín sám je ukryt za vrchem Brada.

V údolí pod Táborem je skryto sladké město Lomnice nad Popelkou. Také skleněné městečko Železný Brod spíše jen tušíš tam dole na severní straně za táhlým hřbetem Hamštejna, ze Semil vidíme vlastně také jen jeho část, dříve zvanou Podmoklice.

A to jsme si nevšimli vesniček na samotném úpatí achátové hory, kde leží: Vesec, Smrčí, Prackov, Loktuše, Dubecko se starodávným mlýnem, kde ještě před nějakým časem veliké vodní kolo pohánělo mlýnské stroje. Jeho klapot se ozýval široko do kraje. A dnes vidíme na Dubecku v tamním lese novou rozhlednu, která byla otevřena již letos v roce 2002 a je dokonce o něco vyšší nežli její sestra zde na vrcholu Kozákova. Její kovová konstrukce slouží nejen turistům, ale je zde umístěno i zařízení pro přenos signálu mobilních telefonů.

Co je tu krásy kolem dokola! Co je tu vidět lidské práce a snažení. Všude tady žijí pracovití lidé, kteří mají rádi tento čarokrásný kout české země, lidé práce a snažení, lidé umu a také pevné podhorské hrdosti.

Radím Vám dobře: Vy - kteří ještě neznáte tyto lidi a tento překrásný kraj, přijeďte se podívat nejen na Kozákov, ale i k nám pod Kozákov, shlédněte krásy a památky Českého ráje, nebudete zklamáni, nebudete litovat! Není jen Jadran, Balt, Černé moře se Slunečným pobřežím, Varnou a Burgasem, nejsou jen rakouské a švýcarské Alpy, není jen Španělsko, Itálie a Kanárské ostrovy: Máme také Kozákov a náš Český ráj!

Až je spatříte, řeknete si se slovy naší státní hymny: Zemský ráj to na pohled! 

                            Rovenské zvony

Starobylá zvonice v Rovensku pod Troskami, vedle kostela sv. Václava na Týně, má tři zvony. Jsou obráceny srdci vzhůru a říká se jim také rebelantské zvony. Zvonit na ně je umění, k němuž je zapotřebí tří lidí, zvoníků. Ti netahají za provazy, jak bývá  u zvonění obvyklé, ale musí šlapat na šlapačky. Nejobtížnější práce je pak čeká až na konci zvonění, kdy musí vyhoupnout zvony srdci nahoru a okamžitě je zaklesnout tak, aby se v této nezvyklé poloze udržely. Básník a spisovatel Jaroslav Podobský, odborný učitel v Rovensku pod Troskami, píše o rovenských zvonech tento zajímavý článek:

„Nejmenšímu ze tří zvonů ve starobylé dřevěné zvonici na Týně v Rovensku pod Troskami je více jak tři sta let. Je to zvon umístěný na západní straně zvonice, směrem ke hřbitovu. Jmenuje se sv. Jiří.

Má v průměru 85 cm, jeho výška je 59 cm, váží 6 q a 24 liber staré váhy a stál 110 zlatých a 13 krejcarů. Kolem koruny má latinský nápis. Jako ostatní zvony je obrácen srdcem vzhůru. Pod širším okrajem je uprostřed znak města Rovenska, ležící laň, pod znakem letopočet 1639.

Tedy už po více jak tři sta roků se jím vyzvání, po tři sta let svolává věřící do chrámu Páně v lahodném souzvuku s ostatními dvěma zvony, které jsou o pouhých devět let starší nežli tento benjamínek rovenské zvonice. Pocházejí z roku 1630, kdy byla po požáru vybudována i nynější dřevěná zvonice.

Největší ze zvonů je sv. Václav a je uprostřed. Má průměr 1, 29 m, výšku 0, 68 m a váží dokonce čtyřikrát tolik, co jeho nejmladší druh sv. Jiří. Jeho hmotnost je 24 q.

Menší zvon, sv. Jan Křtitel,  který je na východní straně zvonice, směrem ke kostelu, má průměr 1,10 m, výšku 0,75 m a váží „pouhých“ 15 q.

Nesou tedy staré dřevěné trámy rovenské zvonice na Týně celkem 45 q zvonoviny. Nejmenší zvon sv. Jiří má ovšem „nejvyšší hlásek“. Vyzvání se jím po večerním klekání „Modlitba za dušičky“.

Lahodná harmonie rovenských zvonů byla zachycena i na gramofonové desky a několikráte se ozvaly i v našem rozhlase.

Radostná studánka mu dala jméno

V těžkých letech druhé světové války 1939 - 1943 vydávala Vlastivědná komise učitelstva Turnovského okresu pěkný vlastivědný sborník pro děti, který měl přiléhavý název „Radostná studánka“. Tento dětský časopis dostal svůj nadpis podle kozákovské Radostné studánky, která je odedávna opředena řadou krásných lidových pověstí. Redaktor časopisu,  někdejší okresní školní inspektor  a spisovatel,  Jakub Honner vypráví o hledání názvu doslova toto:

„Hledali jsme název pro náš sborníček. Byla to zpropadeně těžká práce, nemyslete si! Deset, sto jmen nás napadlo, ale nad každým jsme nakonec vrtěli hlavou. Ne a ne! Pořád ne! Na každém návrhu byla nějaká chybička, něco, co se nehodilo anebo nelíbilo.

A tak jsme šli a šli a pořád přemýšleli. Bylo to hnedle jako v pohádce, věřte, nevěřte! Byl to takový krásný den a slunce svítilo nad Českým rájem. A víte, kam jsme až došli na té pouti za nadpisem? Neuhádnete, věru, ne! Až na Kozákov.

Takový děda to je, viďte, někdy zamračený jako kakabus a jindy plný smíchu a veselí jako mládenec. Dech se nám zatajil, když jsme obcházeli jeho široký, rozložitý hřbet, a dívali se do nejkrásnějšího kraje na světě. Potom jsme sešli Kudrnáčovou  (?) stezkou dvě stě metrů níže na západní stranu směrem k Turnovu - a už jsme tam byli.

Kde? U Radostné studánky.

Je to bílá kaplička, docela malá, maloučká, a na jejím dně svítí studánka jako boží oko. Tenká nitka čisté vody se prodírá zarostlou stružkou, nejprve pomalu, pomaloučku, ale potom sílí, její běh se zrychluje, skáče přes kameny, bublá, zurčí, šumí a zpívá - ejhle: Zpívá si na cestu k Turnovu do Stebeňky a k Jizeře.

A my se díváme do kraje.

Leží tu před námi jako na dlani: drahý, krásný, milovaný: Tajuplné Trosky, pyšná Vyskeř, osamělý Mužský, Klokočské skály a Rotštejn, Hrubá Skála, Skalní město a Valdštejn, Jizera a Turnov, Jeníšovice a Frýdštejn, roviny i kopce, žírné lány i skály - a dál a dál... Český ráj, kraj drahý, krásný, milovaný, jediný...

Ten kraj, děti, Váš i náš, ten kraj se chceme učit znát. Kraj i lid. A nejen znát: i rozumět mu, i pracovat pro něj, i jej milovat, a jemu sloužit.

Díváme se na něj od Radostné studánky jako na zázrak. Jako na zázrak, který stvořila dovedná ruka přírody i člověka pro český národ. Oči nám svítí jako hvězdy na obloze. Srdce nám bije jako zvon. A Mistr Karel Vik, turnovský malíř a grafik, malíř Českého ráje, drží již v levé ruce blok a v pravé ruce plnicí pero a kreslí a kreslí...

Co kreslí? Radostnou studánku, ovšem, nyní již všichni víme - aniž jsme si to řekli - kterak se bude náš sborníček jmenovat.

Vydali jsme se na cestu za nadpisem a  kraj nám jej dal. I posloucháme hlasu jeho srdce, dáváme jej v čelo tohoto sborníčku a slibujeme - za něj i za sebe - že tomuto kraji budeme sloužit... Skrze jeho děti, věrně a poctivě...“