8. KONČENICE A DARUVAR 2008

Teprve moje pracovní návštěva Virovitice měla zásluhy na tom, že jsem opět po deseti letech mohl spatřit Končenice a Daruvar. Přijeli jsme s manželkou několik dní před konáním Jarních tónů Vlašímského ve Virovitici, abychom se znovu podívali, jak naši přátelé v Končenicích a v Daruvaru žijí po dlouhých deseti letech. Pravdou je, že jsme jezdili každým rokem od r. 1998 do Tribunje k moři. Ale musím trochu odbočit do mého soukromí:

V roce 2000 mě postihla nepříjemná nemoc, kdy přestal fungovat kochleární nerv pro levé ucho, což má za následek nejen výrazné zhoršení sluchu, ale také velmi dráždivý a nepříjemný tinnitus dosahující výše asi 60 decibelů. Opustil jsem práci, kterou jsem vykonával 25 let a většinou jsem si jen doma zkoušel zvykat na to, jak s tímto handicapem budu žít dál. Přiznávám, že jsem v té době měl v hlavě i ty nejčernější scénáře a myšlenky.

Zdá se, že až teprve v roce 2005, kdy jsem získal k mé bezvýznamné živnosti videostudia, ještě další práci na půl úvazku, celkově se mi trochu ulevilo a teprve tehdy jsem si možná začal zvykat, že je to na doživotí a že se s tím budu muset vyrovnat. Vždyť jsou na tom mnozí ještě daleko hůře.

Proto jsem byl rád, když v oněch mnou ztracených a zatracených letech 2000-2005 mi pomohli s řízením auta do Tribunje buď můj syn, nebo další příbuzní a přátelé, kteří jeli s námi. Tady hlavně moje zdůvodnění, proč to všechno trvalo zase dalších deset let, než jsme se znovu podívali k našim krajanům.

I zde život pokračoval, starším přibyly šediny ve vlasech, mladí se ženili a vdávaly. Slíbili jsme, že tak do tří let se sem znovu vrátíme  a tento slib jsme dodrželi. Z návštěvy v roce 2008 byl pořízeno vzpomínkové video nastříhané z nových záběrů, ale i z těch starých filmových, které jsme hned od počátku natáčeli. Pořad konfrontuje naše cesty v době současné s časem našeho dětství a mládí.

Jedna myšlenka, na kterou jsem přišel dnes, v době rozmachu internetu. Dozvídáme se o mnohých kontaktech mezi Čechy u nás a v Chorvatsku. Je hodně „zvědavců“, jako jsme v minulém století byli i my. Dnes je více možností svobodně cestovat, stýkat se, telefonovat, posílat SMS zprávy (chorvatsky „poruky“). Mnohé záběry i ze samotného Daruvarska přináší například naše televize. Já si však velice vážím toho, že naše rodina byla zcela jistě mezi prvními návštěvníky zde, že jsme to mysleli vážně, ale hlavně, že přátelství a vzájemné vztahy se udržely i po více než 40 let. Na rozdíl od většiny ostatních, kteří tudy třeba jen projedou. Věřím zároveň, že kdo z návštěvníků má jen trochu vlastenecké cítění, tak na něho musí nutně toto prostředí zapůsobit.