Pod Kozákovem před 60 léty a více léty
Šedesát roků je v životě člověk značně dlouhá doba. V historii to ovšem zas až tak moc neznamená, i když za tu dobu se mnohé změní. Když se díváme na dnešní život a události v kraji pod Kozákovem, shledáme, že se i tady dost změnilo za tyto uplynulé roky minulého a dnešního století. V Obecní kronice obce Loktuš jsem v záznamech z roku 1948 četl např. tohle:
Obec má dnes 52 popisných čísel. Od roku 1928 má i svůj vlastní hřbitov. Největším podnikem dnes je řeznicko - uzenářská prodejna a hostinec (pohostinství) spotřebního družstva Jednota v Turnově (bývalý majitel Josef Kvapil). Dále je zde smíšený obchod - prodejna Jednoty v čp. 51. Donedávna byla tu také autodílna pana Antonína Folkerta a obuvnictví Jindřicha Pelce. V obci je elektroradio-mechanik pan Zdeněk Vaníček v čp. 37. Několik lidí chodí za zaměstnáním do lomu na Kozákov. Zemědělská půda je zde poměrně chudá, takže ani výtěžek z ní není veliký.
V roce 1940 byly Loktuše připojeny na elektrovodnou síť, a to společně s osadou Dubeckem z obce loučecké. Poprvé se v Loktuších rozsvítily elektrické žárovky dne 4. prosince 1940. V roce 1942 dostaly Loktuše telefonní spojení s poštovním úřadem Turnov 1 a v hostinci u Kvapilů byla zřízena veřejná telefonní hovorna.
Veškerý kulturní a společenský ruch obce se nyní soustřeďuje v nově přebudovaném sále na Špici. Dnes jsou v Loktuších tyto spolky: Tělocvičná jednota Sokol, hasičský sbor Československý svaz mládeže, Jednotný svaz českých zemědělců, místní rada osvětová. Obec má svou knihovnu, kterou vede knihovník pan František Ježek z čp. 24. Obecní kroniku vedl do roku 1946 pan Štěpán Mlejnek z čp. 26, načež místní národní výbor svěřil její vedení Františku Mlejnkovi ml. z čp. 25.
Místní rada osvětová zakoupila v zimě r. 1947 nákladem téměř 100 000 korun krásné nové jeviště, na kterém divadelní odbor Sokola uvedl jako první představení Stroupežnického hru „Naši furianti“. Bylo to 25. prosince 1947. V sále na Špici bylo zřízeno stálé zvukové kino. Jako úvodní byl 30. května 1948 promítán český film „Předtucha“.
Prvním starostou obce byl pan Josef Koucký st. z čp. 32 a po něm pak pan Josef Cvrček z čp. 49. Předsedou revolučního místního národního výboru se v roce 1945 stal pan Josef Ježek z čp. 15. Po řádných volbách byl předsedou Místního národního výboru v Loktuších pan Jaromír Mlejnek z čp.3.
Až do převratu v roce 1918 bývali všichni obyvatelé, jako všude jinde, i v Loktuších náboženství římskokatolického. Ještě v době první světové války chodili pilně do kostela do Turnova, do Tatobit nebo do Louček. Po roce 1918 mnoho občanů od katolické církve odstoupilo a přešli k nově založené církvi československé nebo k Jednotě bratrské. Někteří zůstali bez vyznání.
Z časopisů a novin lidé u nás nejvíce čtou „Pojizerské listy“, vydávané v Turnově, a potom deníky politických stran nebo zemědělský tisk. Ačkoliv knih v obecní knihovně je dostatek, čtenářů je velice málo. Pouze několik občanů čte knihy pravidelně. Příčina tkví snad v nedostatku času, který je věnován spíše existenční potřebě. U mnohých je to však i naprostý nezájem o dobrou četbu.
Tolik tedy úryvek vyčtený z Obecní kroniky a do ní zapsaný v roce 1948.
Z Lidic do Loktuš aneb Loktušská polka
LOKTUŠE. Je to jedna z těch malých místních částí velké sloučené obce Mírové pod Kozákovem. Známější nežli samotná vesnička je rušná křižovatka, zvaná „Na špici“. Tam je i oblíbená Kvapilova restaurace a také nedávno otevřený Penzión „Loktuše“. Až do roku 1961 byly Loktuše ještě samostatnou obcí s bohatou kulturní činností.
Již v roce 1946 pozvali si loktušští na svůj první poválečný ples Hornickou dechovou hudbu Vojtěcha Huříka z Lidic. Čistý výtěžek z této akce byl potom věnován ve prospěch Fondu pro obnovení Lidic, které němečtí fašisté tak barbarsky zničili v červnu roku 1942.
Ladislav Huřík, který byl dirigentem tohoto hudebního tělesa, byl sám rodákem z Lidic. Hudbu založil a dlouho vedl jeho otec Vojtěch Huřík, horník na Kladně, také jedna z obětí fašistické ukrutnosti. Je pohřben ve společném hrobě spolu s ostatními lidickými muži. Jeho syn Ladislav jen o vlásek unikl tehdy jisté smrti, protože v oné strašlivé noci, kdy lidické domy plály jako pochodně, byl mimo svůj domov.
Po válce se ujal opuštěné hornické dechovky po svém otci a zakrátko byl tenhle dechový orchestr známý po celé naší republice. Často také býval hostem v Československém rozhlase. A tak si ho k účinkování na svůj ples pozvali i v Loktuších. Ochotně a rád přijel se svou kapelou pod Kozákov do Českého ráje. Ten ples v sále „U Kvapilů na Špici“ se tenkrát opravdu vydařil.
Ladislav Huřík si zamiloval tuto malou podhorskou vesničku a později na její počest složil dovádivou polku, kterou nazval „Loktušská“. Originál notového záznamu mají v Loktuších ve svém archivu. Skladba byla nahrána také na gramofonové desky a několikrát se ozvala i ve vysílání býv. Československého rozhlasu.
Dirigent a hudební skladatel, autor „Loktušské polky“, Ladislav Huřík, zahynul později při tragické autonehodě v Praze. Pod Kozákovem však pamětníci dodnes vzpomínají na upřímného a milého člověka, lidického rodáka a svého příznivce. Památkou na něj jim zůstala jejich polka, kterou jejich vesničce věnoval.
Z historie kapličky v Prackově
Prackov býval vždy nejmenší vsí pod Kozákovem. Ale občané tady měli i svou pouť. Ta první se tu slavila už v roce 1919, tedy záhy po první světové válce. Na zahradě u Chlupáčů hrávala o prackovských poutích muzika a šenkovalo se pivo ze sudů. V prvních časech sem chodívalo procesí z Louček a pak se tu v místní kapličce konala poutní mše.
Prackovskou kapličku postavil prackovský občan František Trakal z čp. 8. Bylo to právě v roce 1919 a hned se tu odbývala také zmíněná první pouť.
Je chvályhodné, že kaplička je dodnes vzorně udržovaná a je velmi zachovalá. O její dobrý stav a vnitřní čistotu i výzdobu se stále stará rodina pozůstalých po zakladateli této staré památky panu Františku Trakalovi.
Každý kolemjdoucí turista se tady rád zastaví a okénkem ve dveřích nahlédne dovnitř kapličky. Jeho oko se potěší milým pohledem na upravený interiér s oltářem a s obrázky svatých, což bývá velice často doplněno ještě i květinovou výzdobou.
Hned vedle kapličky v Prackově je pomník padlých, vzpomínka na zahynulé vojáky z první světové války. Nad ním se košatí a zelená Lípa svobody.
Přístavba kolny a hasičského skladiště u školy ve Vesci
Protože dosavadní školní kolna na uskladnění uhlí a dříví na topení byla v dezolátním stavu a hrozila zřícením, bylo rozhodnuto postavit u školy kolnu novou. Ta původní stála podélně cesty. Bylo dohodnuto s ředitelstvím školy novou kolnu situovat nikoliv při cestě, ale podélně podle plotu zahrady od čp.12.
Jelikož požárníci (hasiči) z Vesce neměli v současnosti žádnou zbrojnici a neměli kde uskladnit stříkačku a ostatní výzbroj a zařízení, bylo dohodnuto pro vesecké požárníky postavit vedle školní kolny (hned ve směru od cesty) alespoň provizorní skladiště pro toto požárnické zařízení.Vjezd (vrata) jsou situovány přímo z veřejné cesty. Počítá se s tím, že skladiště je opravdu jen skladištěm a že vesečtí požárníci se snad jednou zmohou na skutečnou požární zbrojnici. To všechno ale ukáže čas!
Se stavbou se začalo v létě r. 1961 a na zednických i dalších pracích se účastnili většinou brigádníci - důchodci, kteří zde pracovali zcela zdarma, a tak MNV platil především jen materiál a nejnutnější odborné práce. Zednické práce zde vykonávali: Josef Hejduk z Vesce čp.30, Josef Janus z Prackova čp. 2, Josef Vodháněl ze Smrčí čp. 13, Bohuslav Bílek z Chutnovky a Jindřich Kocour z Vesce. Na tesařské práci se podíleli František Otmar z Vesce čp.25, Josef Souček z Vesce čp. 16 a především Josef Kněbort z Vesce čp. 15. Nikdo z nich nepožadoval za práci žádný plat.
S vyzdíváním stěn se začínalo v měsíci srpnu 1961 a dokončeno dne 28. 10. 1961. Potom dne 19. 11. 1961 se prováděla vazba se střechou. Na této práci pomáhali kromě zmíněných tesařů také rodiče - členové Sdružení rodičů a přátel školy ve Vesci. Však jsou mezi nimi mnozí také požárníky (hasiči) a skladiště při kolně se staví také pro ně. Potřebné klempířské práce (oplechování) provedl mistr klempířský Pleštil z Turnova, náš smrčský rodák. Ten také pořídil okapové žlaby k celému objektu. Pokrytí střechy pomohli provést vesečtí požárníci, opět zdarma - brigádnicky. Venkovní omítku provedl z velké části zedník - důchodce Josef Hejduk z Vesce - Podháje, pochopitelně zdarma, za pomoci svého zetě ředitele školy Františka Mlejnka. Také zdobně nakreslil nápisy na průčelí požárního skladiště (nad vrata).
Od roku 1962 začala tato školní přístavba ve dvoře školy sloužit svému účelu. Požárníci měli skladiště, kam si složili vše potřebné, škola měla místnost na dříví k zimnímu topení a druhou menší místnost na složení uhlí. Do první místnosti školnice ukládá i potřebné nářadí a úklidové prostředky.
Jak bylo v Koberovech před 60 léty
Toto je vzpomínka stará téměř 60 let. Tenkrát v roce 1947 zapsal kronikář v Kronice obce Koberovy u Železného Brodu do písmene tato slova:
„ Dne 3. ledna 1947 se vozí kámen na vozovku k Hamštýnu. Kocour vozí dvěma auty. Občané zadarmo nakládají i skládají. Dnes přivezli 19 aut, druhý den 10 aut a 5. ledna jest neděle, vozilo se do 2 hod. Jest krásný sluneční čas. 1. února opět se vozí kámen z lomu pode vsí. V obecním rozpočtu jest to dvacet tisíc. To bude na dovoz. Občané pracují zdarma. Za dovoz se čítá 60 Kčs za 1 m3 a na auto se béře 1 a půl m3.
Dne 1. března přestěhoval se obecní úřad do vlastních místností. 8. března pracovní povinnost na odházení sněhu na silnici. Od 16. března začalo pěkně táti a do čtrnácti dnů jest beze sněhu, ale i bez velké vody. Každý den to pěkně odteklo.
Dne 27. dubna jest pracovní povinnost. Každý má odpracovat 10 hod. ve 3 nedělích. Dnes pracovalo 36 mužů a 2 ženy na vozovce k Hamštýnu. Rozhrnoval se po celé vozovce drobný kámen, navožený sem v únoru. 4. května pracovalo 45 dělníků. 10tého se ještě vozil drobný štěrk 8 mužů na práci. 11tého 3. pracovní neděle, kde pracovalo 29 dělníků. 18tého to již pracovalo jen 9 mužů. Žádný to od obce nekontroloval, a tak někdo byl třeba pětkrát a jiný méně. A někdo nepřišel vůbec.
V květnu a v červnu se přestavuje šenkovna na „Potoce“. 27. května začali válcovat silnici od Pleštila až na hranici okresu ke Smrčí. A při té příležitosti nám zválcovali i vozovku k Hamštýnu, když se na ten štěrk navezlo trochu hlíny. Hezká cesta jest to nyní.
Od června přestavuje dům p. Horyna, řezník a i řezník p. Pospíšil se dává do stavby a přistavuje půl domu. I klempíř Pala na Chloudově přistavěl dům o jedno patro.
Za úřední výkon od obce se nyní platí 10 Kčs, v říjnu již 15 Kčs.
Celé léto takové sucho, jakého nebylo od roku 1841.“
Tolik tedy záznamy kronikáře v Kronice obce Koberovy z roku 1947. Zkusme jeho jednotlivé věty porovnávat ze všech možných stran s dneškem!!