Automobilismus ve třicátých létech - Podle vesecké kroniky
Pozorujeme-li rozvoj automobilismu, motorismu a cyklistiky, musíme zaznamenat, že není tomu ještě ani sto let, kdy jsme sáli u kolébky těchto vymožeností. Tenkrát - na počátku minulého století - lidé se zájmem pozorovali, že ten a ten občan už má velocipéd a umí na něm dokonce jezdit.Dokonce i ve městech bývalo jen několik málo automobilů a motocyklů. Na vesnici to byla věc nevídaná.
Po první světové válce se tento moderní druh dopravy rychle rozšířil, až se automobily i motocykly staly obvyklým dopravním prostředkem. V zámožných kruzích ustupoval méně pohodlný motocykl za pohodlné auto. Jejich počet v poválečném období stoupal rok od roku. Během posledních let zaznamenáváme růst až dvaceti- nebo třicetinásobný.
Už v roce 1929 stoupl počet aut a motorek v Podkozákovsku na třicet (před válkou v roce 1914 jich bylo jen několik). Pro přehled uvádím: v Loučkách (Kostelních) čtyři auta (faktor Mixánek, faktor Jindřich Hlubuček, rolník Matěcha a řídící učitel František Hořák). V Koberovech bylo již sedm automobilů Pleštil, Plíhal, Kocour Josef, Kocour Jaroslav, Rutkovský, Maryška a Faix. V Besedicích byla jen dvě auta (Cvrček z Besedic a Kinský z Michovky). V té době jsou zaznamenány dva motocykly zn. „Indián“ (Štěpánek a Holán). Ve Vrátě bylo tou dobou asi pět automobilů.
Ve Vesci byly pouze dva motocykly trojkolky (sajdkáry). Ty patřily řídícímu učiteli Kašparovi (od roku 1926) a Františku Votrubcovi z čp. 42 (od roku 1928). V osadě Smrčí byl jen jeden motocykl „Indián“ u Pavla Hajného.
V této době byly ve vesecké obci již čtyři stabilní motory (tzv. stabiláky) na pohon benzinem nebo naftou (František Votrubec měl motor na strojní broušení korálí, kolář František Souček na pohon strojního kolářství, František Pleštil na pohon strojů v truhlářství a Štěpán Hajný rovněž měl motor k pohonu truhlářských strojů).
V roce 1910 bylo v celé obci pouhých pět velocipédů (jízdních kol, bicyklů), v roce 1929 jich už tady máme 29 kusů.
Od roku 1927 se vzmáhá autobusová doprava osob. V Tatobitech v té době provozuje autobusovou dopravu lidí pan Bičík, v Turnově pan Tomsa. Od roku 1928 jezdí autobusový spoj z Koberov přes Železný Brod až do Jablonce nad Nisou. (provozoval Jaroslav Tomsa z Turnova) za poplatek 12 Kč za jednu jízdu pro jednu osobu. Dělnictvo jezdilo za polovinu této ceny. Kromě neděle tu autobus jezdil jednou denně, někdy dvakrát.
V Turnově bývají přistaveny v den konání trhů nebo jarmarků na náměstí automobily - taxíky k volnému použití občany. Taxislužba se provádí i v neděli a o svátcích. Také svatebčané už přestali jezdit v kočárech a na bryčkách, ale využívají již moderní dopravní prostředek - automobil. Cena za jeden kilometr jízdy se pohybovala kolem 2 Kč. Tak zanikla živnost fiakrů, kteří dříve vozívali zájemce v kočárech.
Také nákladní doprava zaznamenala všude kolem velký rozmach. Zvolna zanikala stará povoznictví, kde se náklady dopravovaly koňskými potahy na těžkých formanských povozech.
Nákladní automobily začaly dělat dobré služby obchodu i průmyslu, továrnám, rozvozu uhlí, zboží atd.
V zemědělství se ještě po určitou dobu více využívalo koňských potahů i k dopravě nákladů a pochopitelně k polním pracím. Ale v průmyslu ovládly dopravu skoro výlučně nákladní automobily (když ponecháváme stranou železnici). Teprve později, hlavně po druhé světové válce se i v zemědělství začaly uplatňovat traktory pro dopravu i pro polní práce.
Kdybychom srovnávaly tyto staré záznamy z vesecké kroniky s dnešním stavem dopravy na našich silnicích, museli bychom porovnávat nesrovnatelné. Vyprávěl mi před několika léty pan Antonín Folkert z Chutnovky, že jezdíval nákladním autem do Prahy v době první republiky. Několikrát cestou počítal všechna auta, která potkával v opačném směru. Říkal, že by je málem spočítal na prstech svých rukou. Bylo jich deset, možná dvacet, třicet?...
A jak to vypadá dnes na počátku třetího tisíciletí? Na takové cestě bychom se nedopočítali. Bylo by to určitě několik set, možná tisíce protijedoucích vozidel. Po dálnicích už jezdíme v kolonách - jeden „auťák“ za druhým!
Až já na tu vojnu půjdu...
Tak se to zpívalo v jedné české písničce. Mladí muži se chystali na vojnu, kam se většině nechtělo. Dnes se nemohou dočkat, až bude povinná vojenská služba zrušena. Do té doby využívají možnosti tzv. civilní služby (civilky), mnozí také „útočí“ na modrou knížku. Povinnosti branných sil státu má převzít a převezme profesionální armáda. Doby se tedy měnily a mění i v případě vojenské služby.
Na našem území najímala na vojnu až do roku 1748 vrchnost. Odvody se prováděly tím způsobem, že panští a vojenští verbíři, a to často i v noci, vyhledávali předem vytypované mladíky a často v řetězech je potom odváděli k vojenským plukům. Tíha verbování doléhala především na chudý lid. Od služby na vojně byla v tehdejší době osvobozena šlechta a duchovní. Vojenskou službou byli trestáni i rebelové a někteří další provinilci. Z těch dávných dob se zachovala řada lidových písní o vojenském verbování.
Služba v armádě byla tehdy velmi krutá a nebezpečná, protože to byla doba častých válek. Kdo si to mohl dovolit, raději podplatil vrchnost, aby na vojnu nemusel. Bylo i mnoho takových, kteří se raději dobrovolně zmrzačili, aby nemuseli na vojnu.
Vojenská služba v rakouské monarchii byla do roku 1811 prakticky doživotní. Na sedmnáct roků byla upravena právě ve zmíněném roce 1811 a pak v roce 1845 zkrácena na osm let. V této době začaly vlastně první úřední odvody. K další úpravě vojenské služby došlo až v roce 1868, kdy byla stanovena na tři roky.
Mnoho vojáků v tehdejší c.k. rakouské armádě službu nepřežilo. Někteří ze strachu před nástupem na vojnu si raději vzali život. Bylo i dost vojáků, kteří se po službě v armádě vraceli domů zmrzačeni a byli potom odkázáni na podporu a na milost i nemilost druhých, protože marně hledali nějakou práci. Někdy dostali na obci službu ponocného nebo obecního slouhy, hlídače nebo pasáka dobytka. I z literatury, z divadelních her a z filmů, známe mnoho takových tzv. válečných nebo vojenských vysloužilců. Někteří ve válce zranění a doživotně poznamenaní muži dostali někdy ve městě trafiku, aby nuzně uživili sebe a svou početnou rodinu.
Z dávných dob - připraveno podle vyprávění pamětníků
Mírová pod Kozákovem je velká sloučená obec na Turnovsku, která se rozprostírá mezi Turnovem a Kozákovem a táhne se bezmála na Železnobrodsko. Bylo to v roce 1960, když se občané čtyř bývalých samostatných katastrálních obcí Bělé, Sekerkových Louček, Loktuš a Vesce rozhodli spojit své síly v jednu velkou společnou obec, které pak dali příznačný název Mírová pod Kozákovem .
Jak jsem uvedl, jednou z býv. obcí zde pod Kozákovem byla i nevelká obec Loktuše, vesnička ležící na samotném úpatí strážné hory Českého ráje Kozákova. Dnes je to místní část (osada) sloučené obce.
Původní ves Lochtusch tu stávala snad již v době před třicetiletou válkou. Když Švédové napadli naši zemi, vyplenili mimo jiné také nedaleký Železný Brod a pak dvěma proudy táhli na Turnov. Jeden proud prý se valil maloskalským údolím podél Jizery a druhý pak naším údolím podkozákovským. Tehdy prý byla také ves Lochtusch vypálena a vydrancována. Teprve mnohem později byla opět obnovena a osídlena rodem Mlejnků, původem z Vrabčiny nebo z Vystrkalova u Svatoňovic. Odtud prý podle dochovaných tradic pocházel první prapředek loktušských Mlejnků, ovčák Mlejnek. Jeho rod se zde pod Kozákovem potom velice rozvětvil.
V „Kronice obce Loktuš“ jsem se dočetl, že prý nejstarší dochovaný zápis v kraji pod Kozákovem byla v Klokočských skalách vyrytá jména „Daniel Botohradecký a Jiří Síbr - 1604“. Nevím, zda se tam někde ten nápis uchoval do dnešních časů.
František Mlejnek (nar. 1926) v Chlomku - Mírová pod Kozákovem, dlouholetý učitel a ředitel dvou a později jednotřídní základní školy ve Vesci. Jako vesnický kantor nechyběl při žádné kulturní a společenské události, která se ve vesnici pořádala, v šedesátých letech působil v obecní samosprávě, později jako předseda Osvětové besedy ve Vesci při Místním národním výboru v Mírové pod Kozákovem, předseda Sboru pro občanské záležitosti v Mírové pod Kozákovem, knihovník Místní lidové knihovny ve Vesci (dosud), dříve ve funkcích v TJ Sokol ve Vesci a dalších. Kromě veřejných funkcí pomáhá pořizovat zápisy do Obecní kroniky Vesce, Smrčí a Prackova, v létech důchodu sepsal dvě knížky: "U nás pod Kozákovem - Listy z naší kroniky" (regionální popisná publikace) a knihu vlastních vzpomínek "Ve stínu Achátové hory". Druhá z těchto knih byla vydána v nákladu 500 ks a ihned byla rozebrána. Proto má připraveno i pokračování, avšak s tiskem se zatím nepočítá. Mohla by však být vydána časem i na těchto stránkách. Panu učiteli Mlejnkovi můžete napsat na e-mail:
Číst dál: Někdejší dopisovatel do Pojizerek František Mlejnek
Tradice kulturního života pod Kozákovem
V řadě kronik najdeme záznamy, jak bohatý býval kulturní společenský život mnoha vesnic pod Kozákovem již od devatenáctého století a potom se rozvíjel i ve století dvacátém. Byli to vesničtí ochotníci, kteří připravovali pro své spoluobčany divadelní představení, byly tu různé spolky a organizace, které se nejrůznějším způsobem podílely na obohacení kulturního vyžití lidí.
Tak také např. ve Smrčí pod Kozákovem mívali svůj divadelní kroužek, přestože Smrčí vždy bývalo a dodnes je nevelkou vesničkou. Byl to vlastně Hospodářský spolek „Podkozákovský oráč“, založený na sklonku 19. století. Ten provozoval i dramatickou činnost, sdružoval celou řadu ochotnických divadelníků. Smrčtí zpočátku hrávali na vypůjčeném jevišti, ale ze záznamů je zjištěno, že již v roce 1912 měli jeviště své vlastní. Divadelní představení se uváděla především v době adventní a postní, kdy nebylo zvykem pořádat taneční veselice. Ve Smrčí občas účinkovali jako hosté i ochotníci z Klokočí. Divadlo se tu hrávalo až do roku 1914, ale s příchodem války divadelní ruch ustal. Po skončení první světové války se ve Smrčí utvořil nový Spolek divadelních ochotníků „Vesna“. Jeho organizátorem byl učitel ze sousedních Louček František Hořák, smrčský rodák.
Prackov je malá vesnička na samotném severovýchodním úpatí Kozákova. Býval osadou obce klokočské, později osadou samostatné katastrální obce Vesec, dnes je místní částí velké sloučené obce Mírové pod Kozákovem Také tady bývala v minulosti čilá kulturní a společenská činnost. Již v roce 1898 byl založen Čtenářsko-hospodářský spolek „Podkozákovský hospodář“ v Prackově. Jeho úkolem bylo rozšiřovat hospodářské vzdělání a pořádání zábav pro členy spolku. Odebíral různé odborné časopisy a pořídil řadu svazků knih do spolkové knihovny. Členové si mohli časopisy i knihy volně půjčovat. Odznakem spolku byly známé čapky „poděbradky“, které členové nosili při slavnostních příležitostech. Spolková místnost byla v hostinci u Mužíčků. Spolek pořídil i některé nářadí a hospodářské stroje pro ulehčení zemědělské práce svých členů.