O požárech v Kostelních Loučkách i jinde
Zdá se vám, že v dnešní moderní době nějak často a moc hoří? Že je nějak příliš mnoho podivných požárů? Nebo že hasiči dnes už nejsou jen hasiči, ale častěji ještě záchranáři při nejrůznějších katastrofách a neštěstích? Kdo jiný se má starat o havarovaná auta, kdo z nich má vystřihávat zaklíněné nešťastníky, kteří už nejsou třeba ani mezi živými ? Kdo má pomáhat odstraňovat havarované kamióny? Kdo má zachraňovat lidi, kteří se dostali do místa,odkud si sami nemohou pomoci?
Nu, přece hasiči. Dnes už jsou to opravdu více záchranáři a snad by se jim proto mělo tak i říkat. Nu, to nic! Ještě se pamatujeme, že jsme jim před několika desítkami let museli říkat dokonce požárníci, jakoby snad požáry spíše zakládali.
Ale vraťme se přece jen zpátky k hasičům a k požárům. Hoří nyní často, ale vězte, že velké ohně bývaly i dříve a někdy i v dávné minulosti.Nejen na vesnicích, kde bývala většina domů ještě v 18. a v 19. století dřevěných a s doškovými střechami – tudíž nebezpečí požáru bylo veliké. Později si mnoho lidí chtělo pomoci k lepšímu bydlení, a proto si své domovy sami zapalovali, aby na pojistkách vyzískali nějaké prostředky. Za ně pak postavili lepší, kvalitnější dům.Toho jsme bývali svědky ještě za doby první republiky.
Hořelo ve starých dobách často i ve městech, kde v takovém případě lehlo popelem mnoho domů najednou, zvláště za větrného počasí. Vody na hašení bývalo málo, hasící technika ještě velmi primitivní. Příkladem byly např. i veliké hromadné požáry třeba v Turnově, ve Vysokém nad Jizerou nebo v Jilemnici, ale i mnohde jinde.
V jedné podkozákovské kronice jsem se dočetl, jak v Kostelních Loučkách hořelo na začátku minulého století, konkrétně v roce 1903. Píše se tam, že to byl v Loučkách největší požár. Došlo k němu v březnu (po divadelním představení), když oheň vypukl v jedné loučecké stodole. Bylo větrno, a tak se ohnivé jazyky zakrátko rozšířily bezmála na celou vesnici. Shořelo do základů sedm dřevěných stavení a k tomu ještě další tři stodoly. Při tomhle velikém požáru v Kostelních Loučkách bylo popáleno a zraněno celkem sedm občanů. V kronice se o tom doslova píše:
„Požár řádil tak, že se zdálo, že skutečně vyhoří celá vesnice. Na nějaké zachraňování hořících objektů nebylo ani pomyšlení, protože každý se snažil chránit si aspoň jen svůj osobní majetek. Až přišli hasiči z Vesce a z Besedic se stříkačkami, mohlo se dalšímu šíření ohně zabránit.“
A to jsme ještě nemluvili o velikém požáru v téže vesnici v době první světové války. Bylo to v roce 1915, když vyhořel loučecký kostel sv. Antonína, ale od něj chytlo i několik dalších loučeckých stavení a také řada rolnických stodol.
Památnosti města Železného Brodu od roku 1213 - Dar faráře Jednoty bratrské Miroslava Hlouška
Dostal se mi do rukou švabachem psaný spisek s názvem „Památnosti města Železného Brodu od roku 1213“, který mi daroval v kopii můj přítel a příbuzný farář Jednoty bratrské Miroslav Hloušek, rodák z Vesce čp. 41.
Ke kopii švabachem psaném originálu Miroslav Hloušek dodává vlastní svůj názor. Cituji:
Je to pochopitelně věc pověstí a mýtů, která patří ke zbožným přáním typu „Rádo by“. Neznámý patriot chtěl pomoci svému městu, a tak přišel na nápad, že zveřejní „zapomenutý“ spisek o slavné minulosti.
Ve své době nebylo to nic ojedinělého byl to dobrý a prodejný protějšek jarmarečních písní, které nabízeli cestující obchodníci senzace chtivým lidem. Ti je rádi kupovali a ti méně zámožní si je opisovali a tak rozšiřovali. Nejedna legenda z těch dob přežívá dodnes.
Skoro všechny tyto „spisy“ vznikaly pod vlivem národního obrození, kdy někteří vlastenci chtěli Čechům říci, že nejsou méněcenným národem mezi ostatními, zvláště vedle mocných Němců. Vyvrcholením těchto „snah“ byl „nález“ rukopisů Zelenohorského a Královédvorského“, také podvržených. Ale to už je něco jiného, co dnes neřešíme.“
Tolik citát Miroslava Hlouška.
Dále uvádím přepis latinkou z kopie originálu, který byl psán švabachem:
Proč stavíme máje?- Pojizerské listy č.18 z 2. 5. 2001
Většinou dostaneme odpověď, že je to prastarý zvyk. Jen málokdo dnes ví, že mládenec své milé postavil před domem, kde bydlela, krásně urostlou vysokou rozvíjející se břízu, opentlenou barevnými papírovými pásky.
Byl to projev lásky, téměř vyznání. Dělal to většinou v noci, potichoučku, protože to mělo být překvapení ráno o 1. máji, kdy dívky se před východem slunce chodily k místnímu potoku nebo studánce umýt, aby byly po celý rok čerstvé a krásné. Někdy se stalo, že na tutéž krásku si myslelo více mládenců. Co měl dělat ten, kdo přišel později a u domu byla už krásná máj zasazená od jiného ctitele?
Málokdo odešel jen tak, že by ustoupil. Májku vytáhl, někam pohodil a vtyčil opak tu svou. Musel se nejdříve pořádně rozhlédnout, zda jeho sok svoji májku nehlídá. Ten by jistě nedovolil, aby se něco takového stalo. Mohla by z toho být mela.
V některé obci postavili společnou máji na návsi. Dělo se tak podle určitých pravidel a slavnostním způsobem. Býval to průvod hlavními vesnickými cestami, někde i s hudbou, většinou ale jen s krásnými národními písněmi. Lidé se postupně zařazovali do průvodu, který skončil na návsi, kde se na závěr slavnosti máj vztyčila.
Tak začínal na vesnici nejkrásnější měsíc roku, máj - lásky čas. Ne vždy posloužila za máj bříza. Mohl to být i smrk, jehož kmen se oloupal, aby svítil svojí čistotou. Někde to bývala dokonce jedle. Však o jedle v minulých dobách nebývala nikdy nouze.
Stavění májí má symbolický význam. Svůj původ má ještě ve starých pohanských dobách. V pozadí je boj zimy s vesnou, smrtí se životem. Morana byla poražena, jaro zvítězilo, ujímá se cele vlády, ne pouze kalendářně.
V máje vše kvete, raší, kypí životem, obnovuje se vegetace svojí plodivou sílou. Je konec chladných dnů, slunce příjemně hřeje a stále stoupá výš nad obzor. Dny se prodlužují, noci krátí. Konečně bude už dobře. To je ten zemský ráj na pohled, jak to zpíváme v naší národní hymně.
Tento původní význam máje vešel v zapomenutí, ale stavění májí někde trvá nepřetržitě dál a je to tak jistě dobře, že tento krásný starý zvyk se dočkal i třetího tisíciletí. Bohužel, máje jsou dnes spíše už jen kulisami u venkovských domů, kdy dědeček a babička vyprávějí svým vnoučatům a ozdobenou břízou ilustrují, jak tomu bývalo kdysi dávno na začátku května za dob jejich mládí.
Závěrem už jen to, že máje se udržely nejvíce ve slovanských zemích, snad nejvíce u nejmenšího slovenského národa u Lužických Srbů v sousedním Sasku, ve vsích kolem měst Budyšína (Bautzen) a Chotěbuzi (Cottbus) v povodí řeky Sprévy (Spree).
Zbývá ještě vysvětlit, proč někdy říkáme pátému měsíci v roce máj, jindy zase květen. Je tomu tak od dob českého národního obrození, přibližně 200 let, kdy byla snaha očistit češtinu od cizích slov, především od germanizmů a latiny, aby se stala srozumitelnější prostému lidu. Byl to Josef Jungman, který prvně přišel s „květnem“, ale ten starý, původem z latiny, „máj“ se paralelně udržel až do naší doby.
Míváme ten dojem, že to staré zní snad vznešeněji. Jistě na tom má svůj značný podíl i stejnojmenná Máchova velebáseň „Máj“.
„Byl pozdní večer, první máj, večerní máj,byl lásky čas...“
Podle Miroslava Hlouška
Pálení čarodějnic - Pojizerské listy č. 17 z 25. 4. 2001
Rozumíme tím 30. duben, poslední apríl, kdy večer po setmění se po celé naší vlasti na různých kopcích sejdou staří i mladí a zapalují ohně. Děti mají stará březová košťata, která zapálí, drží v ruce a pohybem před sebou jimi opisují kruh, čarují. Je to prastarý každoroční zvyk, který se dosud drží.
Jen málo se dnes už ví, co to všechno představuje a symbolizuje. V posledních letech to děti někde vylepšují lampióny, protože sehnat ručně zhotovené březové koště není maličkost. Ti starší zase vystřelují barevné rakety a při tom s úsměvem říkají, že prý tak na koštěti kdysi zde létaly čarodějnice na různé své sněmy a seance.
V pozadí všeho toho je stará pohanská víra v kouzelníky a kouzelnice, kteří mohou stejně jako ďábel, zlí duchové a démoni, vyvolat sucho, rozpoutat povodeň, přivolat nemoc atd. Prý jsou schopni ovládat tajemné síly, znát minulost i budoucnost a já nevím, co ještě. Lidé se těchto mocných báli a nechtěli si je rozhněvat. Mohlo by se jim to vymstít, kdyby je nebrali vážně. S příchodem křesťanství církev tyto pověry potírala, ale protože byly hluboce zakořeněny, nedokázala je odstranit, a tak se zbytky pohanského bájesloví udržely až do dnešní doby.
V našich českých poměrech zůstaly z těch dob jednoznačně jen čarodějnice, které umí měnit svou podobu. Jednou je můžeme vidět jako ošklivé babizny, jindy jako sličné panny, které svádí k hříchu. Umí na sebe vzít podobu třeba černého kocoura, havrana, zkrátka co právě potřebují, aby byly nenápadné a mohly snadno udělat nějaké to kouzlo a čáry.
Lidé se proti tomuto záškodnictví bránili, jak uměli. Vyzkoušeli všelicos Nejvíce prý pomáhala svěcená voda, kterou si opatřili v den Svatých Tří králů v kostele. Borovou větvičku namáčeli v kameninovém hrnku, kde tu vodu měli, a kropili s ní všechno v domě i okolo domu. Na všech dveřích i oknech se dělaly svěcenou vodou tři malé křížky, což byl symbol nejen Tří králů, svaté Trojice (Bůh otec, syn Ježíš a Duch svatý). Takto zabezpečené domy byly pro zlé čarodějnice nedostupné, neměly zde pražádné moci. Moc Boží byla silnější, než ta démonská. Běda ale tam, kde se nic neudělalo. Tam temné síly měly možnost neomezeně se vyřádit.
Na těchto pověrách a tricích se hodně lidí přiživovalo, nabízeli své služby, využívali strach a obavy z budoucnosti. Zasáhla i církev, a to ne právě šťastně. Římský papež Inocenc VIII. vydal v roce 1484 zvláštní bulu Kladivo na čarodějnice, která ukládala inkvizitorům nejprve prošetřit každý podezřelý případ a pak zločiny čarodějnic potrestat. Šlo o fyzickou likvidaci upálením, aby se už moc temnosti nemohla znovu skrze nenapravitelné prostředníky projevovat.
Stačilo, když například hospodyni dojily krávy více, než její sousedce, už byla podezřívaná, že začarovala ve svůj prospěch doma u sebe. Naopak zase schválně poškodila někoho druhého, takže vlastně kouzelně dojila cizí krávy. Nebo babky kořenářky, které znaly dobře léčivé byliny a byly tím úspěšné a známé v širém okolí, také byly obviňovány, že léčí pomocí magických sil. Ve všech případech stačili dva svědci, kteří prohlásili, že viděli věci záhadné, kouzelné, čarující, provozované určitou osobou, a že to byl jistě vliv ďábelský.
Kdo podezřelou udal a oběť byla vlivem mučení odhalena a přiznala se ke svému čarodějství, měl nárok na značný podíl z majetku odsouzené. To byl kořen neřesti, když lidé měli možnost si tím vyřizovat staré účty, osobně se mstít, nebo se mohli snadno beztrestně obohatit.
Tento hon na čarodějnice byl na celém světě a trval dlouhý čas. Stále noví a noví lidé byli falešně obviňováni a upalováni. Statisíce nevinných obětí vlivem fanatismu i prospěchářství zemřelo, když prakticky žádné přezkoumání rozsudku neexistovalo, tím méně odvolání k vyšší instanci, jak je to běžné dnes. Církvi tyto prověrky velice ublížily. Byl to těžký omyl, který se nedá omluvit.
U nás takové poměry vládly až do panování císařovny Marie Terezie, která problematické soudy s násilně vynucovaným přiznáním silně omezila a její nástupce Josef II. upalování čarodějnic úplně zakázal. Poslední nešťastnice Evropy byla upálena v Poznani v roce 1793.
Protože si lidé příliš zvykli na podivné, atraktivní a dramatické divadlo při pálení živých čarodějnic, různých kacířů a úchylkářů víry, potřebovali náhradu. Té se jim dostalo v pálení čarodějnic symbolickou formou, jak je tomu dodnes. Pokřivená a vraždící horlivá víra zde už není, naopak převládá bezvěrectví. Dnešní ohně na kopcích jsou už jen nevinným folklórem a pouhou vzpomínkou na doby, kdy se nábožensky blouznilo a zabíjelo.
Bohužel ještě v naší době jsou tu a tam sekty, které silně zdůrazňují démonologii, dosud vyhánějí zlé duchy všelijakým vykuřováním a ohníčky, až jsou směšní. Neuvědomují si, že tím znovu zlehčují křesťanství, když vypnou svůj rozum a dávají průchod nekontrolovaným lidským vášním a citům, které se hodí spíše do temného středověku.
Jakýkoliv extrém, blouznění, fanatismus škodil v minulosti a stejně škodí i dnes. To platí stále. Vzpomeňme jen na nedávné běsnění, které také popravovalo a v kriminálech věznilo nepohodlné, nevinné oběti. Prý se tím dělal pořádek v naší společnosti! Ten, kdo udával, byl zato také dobře placen.
Ale to už jsme v jiné oblasti, to řešit nebudeme. Naše téma bylo: Pálení čarodějnic.
Podle Miroslava Hlouška
O jídle našich praotců
Dnes je až neuvěřitelné, jak se kdysi šetřilo na jídle a to i v rodinách, kde bychom to nepředpokládali: u sedláků, chalupníků a jim podobných samozásobitelů. Že měl problém uživit svou rodinu ten, kdo nevlastnil žádnou půdu, to bychom byli ochotni pochopit. Ale zemědělec že by šetřil, když mu tolik věcí vyrostlo samo na poli a hospodářství doma dalo mnohé další, to se nám nezdá normální. Odhrňme oponu dávných let, zadívejme se na poměry a dobu našich praotců, kdy vládl jiný způsob života. Co se tehdy jedlo, je v tom nějaký rozdíl ve srovnání s dneškem?
Ráno ke snídani to bývalo chudé, jedlo se jen zelí a brambory. Co zůstalo, dojedlo se při obědě, kdy bývala nějaká ta polévka. Velmi často to byla vodouka, jak se v nářečí našeho kraje říkávalo. Byl to ve vařící vodě rozmočený tvrdý chléb ovoněný česnekem, jindy zase jen řídká polévka, zasypaná nepraženou moukou. Říkalo se jí hop-do-vody. Často byla také dercentka s těstovinovým drobením, tisícouka s krupicí, které se též říkalo miliónová. Ta byla střídána s vobílenkou či hladkou ančkou s mlékem, nebo i couračkou se zelím, slívoukou s chlebem (rozvařené sušené švestky), bandoračkou (bramboračka) aj. Zelí na zimu bylo naloženo několik sudů. Bylo to nejlacinější jídlo, které se smělo jíst po celý den kdykoliv. S jakou chutí, není těžké si domyslet, když to bylo dnes a denně. Chléb byl nazýván Božím darem, proto byl velice vážen, třebaže s dnešním bochníkem neměl ani tak moc společného. Býval totiž až z poloviny nastavován ovšem. Žitnou moukou se šetřilo. Nosíval se na stůl v ošatkách, protože se moc drtil. V neděli ráno se tento chléb jedl s domácím sýrem (sejrek) a zapíjel se mlékem. V zimě, kdy bylo málo mléka, bývala ke snídani vodouka, omaštěná máslem. To když nebylo, dával se do ní uleželý tvaroh, zvaný klížák, nebo hořčák. Také se s ním namazal chléb, nebo se jedl s brambory.