Jak jsme pekli na Vánoce - vánoční vzpomínání
Povím něco o tradičním vánočním pečení v naší staré peci, která byla vestavěna do malé světničky u dědy a babičky v koutě za dveřmi. Otvor na přikládání dřeva a na vsazování pečiva měla zvenku z chodby.
Tuhle pec tatínek předem roztopil tak, aby připravené pečivo ani nepřekynulo nebo aby naopak nebylo málo vykynuté. Pec se roztápěla nejdříve roštím z nasekaných otýpek a potom se postupně přidávala dlouhá silná polena. Tatínek k tomu účelu přinesl z kůlny tam přichystané rozštípané pařezy (koháty). Oheň se těmi poleny posouval stále hlouběji do pece, až plamen hořel po celé ploše vnitřku pece. Někdy se musela do pece zakládat ještě další polena, aby byla dostatečně vytopená.
Oheň v peci vesele praskal, domem se šířila vůně pryskyřice z hořících smrkových a borových polen. Jindy se topilo třeba třešňovými pařezy, kterých bývalo u nás v Podboroví vždycky dost. Potom se už jen čekalo, až polínka a koháty dohoří a zůstanou jen žhavé uhlíky.
Tatínek uchopil železné „žebro“ na dlouhé násadě a jím shrabal uhlíky k přednímu okraji pece. Někdo potom na malé železné lopatce přenášel to žhavé uhlí do velké světnice do kamen, kde pak zvolna dohořívalo. Dnes se sám hodně divím, že od nějaké té jiskry nevznikl požár bylo kolem všechno dřevěné a jiskry občas na lopatce pořádně zasršely.
Posledních pár uhlíků tatínek ponechal na pravém okraji pecního otvoru a položil na ně droboučká polínka (dračky), říkal jim „přípal“. Vznikl tu pak malý ohníček, který vlastně osvětloval celý vnitřní prostor pece, aby bylo dobře vidět na vsazené pečivo. Tenhle přípal si tatínek připravil obyčejně dávno předem z polen pěkného dřeva bez suků, obvykle z břízy nebo i z habru.
Před vsazováním pečiva do pece vzal otec ještě jedno další dřevěné „žebro“ na dlouhé násadě, aby jím dosáhl až na konec pecního prostoru. na „žebro“ namotal mokrý hadr a jím pak vytřel načisto celou plochu pece. Ještě dnes slyším, jak to vždycky z rozpálené pece zasyčelo a ven vyšla pára. Tohle se muselo provést proto, aby se v peci uhasily ještě i ty poslední docela maličké uhlíčky a jiskérky, které tam snad zbyly. Od nich by totiž mohl snadno chytit papír, na kterém bylo pečivo do pece vkládáno.
Maminka mezitím vzala vykynuté těsto, vyválela na vále, udělala koláče nebo vánočky a syrové pečivo pak muselo dále kynout. A teprve potom dobře vykynuté („vzešlé“) se mohlo „sázet“ do pece.
Koláče, vánočky i podplamenice se dávaly na zvláštní pórovitý žlutavý papír (říkali jsme mu „papír pod koláče“) a kupoval se v krámě se smíšeným zbožím. Tento papír musel být předem potřen rozehřátým tukem, což býval nejčastěji lůj (loj). To proto, aby se hotové upečené pečivo na papír nepřilepilo, nepřipeklo a aby se potom z papíru dobře sejmulo.
Tu práci s natíráním „koláčových papírů“ jsem obvykle míval na starosti já, od malička jsem to rád dělal, abych se taky nějak zapojil do přípravy pečiva.
Když se peklo na Vánoce, upekly se v peci nejprve koláče. Jejich první „vsázka“ se dávala do pece ještě kromě na papíru i na pečícím plechu. To znamená, že teprve na tomto plechu ležel papír s koláči. Plechy se musely zpočátku používat proto, že pec bývala ještě příliš horká a samotné papíry bez plechů by pod koláči snadno mohly shořet, ale také proto, aby se koláče nepekly příliš rychle. Pak by se nestačily včas vytahat z pece a snadno by se připálily, ne-li docela spálily. (Někdy se i to stalo, že se první vsázka nepovedla.) Teprve další vsázky koláčů se dávaly do pece bez plechů.
Koláče i ostatní pečivo se vsazovalo do pece na dřevěné lopatě s dlouhou násadou (aby se jí dosáhlo až do zádi pece). Jakmile koláče začaly „červenat“, a to bývalo dosti brzo, musely okamžitě rychle z pece ven. Jinak by se přepekly a připálily. Koláče se vytahovaly z pece jinou lopatou, pro změnu železnou, spíše plechovou. To proto, aby se plech nebo papír pod pečivem v peci snadno podebral a vytáhl na lopatě ven. Při práci v peci a kolem pece musely se hlavní dveře zavírat, aby mráz zvenku nevnikal do chodby a aby příliš neochlazoval pec. I v chodbě bývalo při pečení příjemně teplo. Vzpomínám si, že se do naší pece vešlo asi tak šest nebo osm plechů (či papírů) s pečivem.
Když byly všechny koláče upečené, „sázely“ se do pece vánočky (u nás se říkávalo „štědrovnice“). Ty si musely pobýt v peci podstatně déle nežli předchozí koláče, myslím tak půl až tři čtvrtě hodiny. Tatínek potom na zkoušku jednu vánočku z pece vyjmul a píchl do ní špejlí. Jestli se na špejli objevilo ještě syrové těsto, musely se vánočky v peci ještě chvíli ponechat, aby se řádně dopekly. Jakmile se špejle ukázala čistá, bylo pečení dokončeno a vánočky musely z pece ven.
Jestliže bylo pečení mnoho, muselo se po první „várce“ vánoček v peci ještě znovu přitopit dalšími poleny (koháty), aby pec byla dostatečně připravená (vyhřátá) k dopečení zbytku pečiva.
Když se dopekly poslední vánočky, vsadil tatínek do pece ještě několik papírů s podplamenicemi, kterými jsme u nás doma říkávali „skládanice“, o nichž byla už dříve řeč. Také tyhle „buchtičky“ v peci zanedlouho zrůžověly a pečení bylo u konce.
Vzpomínám, jak jsem jako malý klučina vždycky po skončení pečení rád vylezl u babičky ve světničce nahoru na pec. Ta byla navrchu pokryta hladkými červenými dlaždičkami. A ty bývaly pak tak krásně teploučké, že mě k sobě přímo lákaly. To se to provalovalo na teplé peci! Připadal jsem si tam někdy, jako ten Honza z pohádky, co se pořád válel doma u mámy na peci. Už jsem věděl, proč se mu tam tolik líbilo a že se mu nechtělo z pece dolů. Ani mně se z pece nikdy nechtělo! Ta pec bývala teplá a později ještě vlažná i po celý druhý někdy i třetí den...Bylo to krásné v tom našem dětství! Už pro kouzlo vzpomínek je krásné žít!
Půjdem’ spolu do Betléma... - Předvánoční vzpomínání
Jako v mnoha rodinách, tak i u nás bývalo tradičním zvykem postavit před vánočními svátky velký betlém. Ten býval celého roku uložen vysoko na půdě, vlastně až nad půdou v hambalkách. Tak kolem 20. prosince se všechno sneslo z půdy dolů do malé světničky k dědovi a k babičce.
Už u toho rovnání betlému jsem vždycky musel asistovat. Dědeček přinesl příslušná prkénka a taky starý „pražský koš“, převázaný svrchu plachetkou. Pod ní v koši byli schováni všichni ti papíroví betlémáčkové, jesličky se svatou rodinou, pastýři s ovečkami, ale i z papíru vystříhané a slepené krásné domečky i honosné paláce. Byly tam ovšem i velké a menší stromy, keře a jiné doplňky.
Všechna ta cháska, včetně tří králů, i stromečky, všechno to bylo vystříhané z papíru a podlepené silnějším kartónem. Kartón pak byl přilepený podle potřeby k delší nebo kratší dřevěné nožce, která měla dole na konci seříznutou špičku. Touto špičkou se figurky, zvířátka i stromy zapichovaly (zastrčily) do otvorů v prkénkách. Dírky do prkének jsme dělali „špicem“, což bylo takové silnější šídlo.
Betlém jsme u nás stavěli skoro vždycky jen s dědečkem. To bývala naše společná práce. Babička jen občas něco radila, něco se jí nezdálo dobré a říkala, že jsme to a to udělali zase špatně. Ty babiččiny rady děda neměl moc rád.
Místo pro postavení betlému bylo každoročně v sekničce na peci, v koutu místnosti. Tam jsme nejprve stupňovitě umístili všechna prkénka do jakýchsi vyřezaných dřevěných bočních schůdků (stupínků).
Prkénko na nejvyšším místě bylo obyčejně základnou pro všechny ty velkolepé slepené domy a paláce. Na nižším stupni pak byli pastevci se svými ovečkami i s ovčáckými psy, mezitím vždy nějaký ten strom nebo keř. Několik figurek bylo dokonce ze sádry nebo i ze skla, stejně tak některé ovečky.
Na dalším schůdku uprostřed byly umístěny jesličky s Ježíškem, Marií a Josefem, vzadu stál voleček s oslíkem. Nad jesličkami zářila jasná hvězda kometa.
U jesliček býval malý kahánek s knůtkem, který jsme nakonec zapálili a svítili Ježíškovi. Později, po roce 1942, když už u nás byl zaveden elektrický proud, umístili jsme místo kahánku malou žárovičku s transformátorkem. Svaté rodině se najednou rozsvítilo pořádné elektrické světlo.
Z obou stran putovali k Ježíškovi betlémáci s nejrůznějšími dary. Stejně tak i na nejnižším čtvrtém stupínku dole přicházely různé postavy navštívit a pozdravit svaté novorozeně, položené na slámě v jesličkách. Zprava se blížili Svatí tři králové, známí Mudrci od Východu, které jasná hvězda na nebi přivedla až na místo, kde se Kristus narodil.
Nám dětem se ten betlém vždycky moc líbil. Já sám jsem vydržel dlouhou dobu pobývat na peci a podrobně jsem všechno sledoval a prohlížel. Když mladší sestra trochu povyrostla a když už „rozum brala“, všechno jsem jí v betlémě ukazoval a vysvětloval jsem jí, co která osoba k jesličkám přináší. Betlém si musel prohlédnout snad každý, kdo k nám během Vánoc a Nového roku přišel na návštěvu. Každého jsme hned vedli do sekničky, aby se šel podívat, jaký máme krásný a veliký betlém. Byla to naše dětská chlouba!
Tenhle betlém zůstal u babičky na peci až přes Hromnice (2. února). Potom se zase všechno rozebralo a složilo do toho starého koše, který se stejně jako základní prkénka odnesl až nahoru na půdu, do hambalků. A tam to zase všechno čekalo až do příštích Vánoc. Bývalo mi při tom skládání betlému nějak smutno, ale zase mě těšila naděje, že se k nám pomalu začíná přibližovat nové jaro, po kterém jsme každý rok také tolik toužili.
Dnes už ani nevím, kam se ten náš starý betlém v Podboroví poděl? Jistě na něm zahlodal zub času, možná ho rozkousali moli nebo myši či rybenky, ale už na něj zbyly jen ty vzpomínky.
V 19. století vesnický kantor nejen učil
Je nesmírně zajímavé zalistovat si ve starých kronikách, kde se často dočteme, jak žili naši dávní předkové a jak se lidé dívali třeba na svého učitele a co všechno musel pro ně a pro jejich vesnici udělat. Přečtěme si zápis z kroniky obce Křížany pod Ještědem, jak jej zveřejnil pan učitel Hlaváček, který býval archivářem v Jablonném v Podještědí.
„Ještě r. 1830 byl učitel na vesnici mj. také kostelním písařem a kronikářem. Vedl matriky, psal vyhlášky, všechny poslední vůle, inventury, dražby, kupní, prodejní a svatební smlouvy, zhotovoval obligace, kvitance, žaloby, podání na úřady. Učitel musel znát politické a soudní zákony, nosil je ve své hlavě, a tak byl vlastně on představeným obce (vedle rychtáře).
Učitel býval také svatebním a kmotrovským prosebníkem. Musel prosit kmotry a svatebčany, aby v den svatby u nevěsty a u ženicha pronesli svatební řeč. Pak musel dovést svatební průvod k oltáři. Ve svatebním domě měl povinnost rozkrájet a rozdělit jídla (hlavně maso). Nakonec hostiny předával nevěstě dary a pak odvedl svatebčany do hospody k muzice. Zde si musel zatančit první tanec s nevěstou, teď už mladou paní. Pak pilně dohlížel na pití.
Učitel byl tenkrát mnohde i obecním zvoníkem. Tu pak po celý rok obstarával zvonění. Když někde vypukl požár, musel šturmem zvonit na poplach. Kdyby tak neučinil, byl by za to zle vyplísněn. Jeho povinností bylo natahovat kostelní hodiny a seřizovat je tak, aby stále šly a čas správně ukazovaly.
Učitel vykonával přečasto i funkci kostelníka. To musel denně kněze v sakristii oblékat do bohoslužebných rouch, vínem naplnil mešní konvičky, zapálil kostelní svíce (po bohoslužbě je opět zhasínal). Kostel odemykal a nakonec po mši zase na zámek zavřel. Doprovázel prý dokonce kněze i k nemocným s „posledním pomazáním“ nebo, jak se také někdy říkalo „spánembohem“.
Jestliže byl kantor také varhaníkem, byl současně i ředitelem kůru. S touhle funkcí prý míval často problémy, protože musel při mši denně hrávat na varhany. Vychovával zpěváky a hudebníky. Měl za úkol důstojně vypravit každý pohřeb a předříkávat svatý růženec.
Učitel tenkrát uměl hrát na řadu hudebních nástrojů. Byl-li v těchto věcech „slabý“, nic ve vsi neznamenal. Už u každého učitelského pomocníka se předpokládalo, že je dobrým hudebníkem. Tu si pak pan učitel musel zřídit kapelu a s ní vyhrával k tanci v místní hospodě, ale i v okolí.
Dokud se učilo a provozovala se hudba, byly to krásné muzikantské časy. Tu soutěžila jedna obec s druhou, kde budou mít lepší a věhlasnější muzikantskou bandu. V Křížanech a v Žibřidicích se dávala i velká klasická díla, která bývala slyšet ještě za Ještědem v Liberci. Na takové koncerty byly zváni občané ze sousedních obcí i z celého širokého okolí. I když muzika zabírala kantorovi hodně času, škola a vyučování tím netrpěly.
Za všechny tyto „povinnosti“ mívali učitelé jen skrovnou odměnu. Museli proto se svými rodinami velmi chudě žít. Tak takové to byly časy pro kantora na vesnici tenkrát v tom předminulém 19. století.
Vápno z Tatobit
Obec Tatobity leží v malebném údolí pod Kozákovem, odkud je však také překrásný pohled na naše Trosky.Protože se v okolí porůznu nalézá šedý a červený vápenec, pálívalo se tady v minulosti až ve dvanácti pecích vápno.
Dnes už není po tatobitských vápenicích ani památky, ale jak dokládají staré záznamy, bývalo zdejší vápno výborné jakosti a rozváželo se po celém Boleslavsku a v Podkrkonoší.
V roce 1699 např. purkmistr a rada města Mladého Boleslava nad Jizerou objednal osmnáct vozů vápna. V roce 1613 se dováželo vápno z Tatobit na stavbu turnovské školy. Dodávky vápna vzrostly zejména po roce 1630, kdy vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna stavěl v Jičíně zámek, Libosad, konírny a celou novou městskou čtvrť, dále také stavěl oboru u Smrkovic a klášter ve Valdicích u Jičína. Vápno z podkozákovských Tatobit se dokonce vozívalo až na stavbu josefovské pevnosti u Jaroměře.
Po blízkých i vzdálenějších okolních vsích roznášely vápno hlavně starší ženy a nabízely je hospodyním k bílení. Nejvíce chodívaly před poutěmi a před posvícením, kdy se na venkově odjakživa nejvíce gruntovalo, uklízelo a bílilo (tenkrát se venkovské světnice pouze bílily výlučně hašeným vápnem). Z uvedeného jasně vyplývá, že tatobitské vápno šlo tedy velmi dobře na odbyt.
Při lámání vápence i při pálení vápna ve vápenicích docházelo bohužel také často k těžkým, ba dokonce smrtelným úrazům, protože tehdejší vápenictví byla práce nesmírně těžká, namáhavá a nebezpečná. Býval to skutečně tvrdě vydělaný chléb tehdejších obyvatel této malé podkozákovské vesničky. Dnes už jen těžko můžeme pochopit, kolik potu a nadlidské dřiny museli v minulosti lidé obětovat, aby uživili sebe a své početné rodiny.
Výroba vápna tady pod Kozákovem zanikla, když vápenec byl již hlouběji v zemi, velmi pracně se musel dobývat a veškerá namáhavá práce se prováděla většinou jen ručně nebo jen s nejjednodušší minimální mechanizací. Úrazy tu pak bývaly na denním pořádku. Také se projevil citelný nedostatek paliva na pálení vápence, protože dříví z okolních lesů se ponenáhlu nedostávalo. Lesy dlouholetou těžbou značně prořídly. Později vznikla i konkurence vápenky v Železném Brodě, jejímž majitelem byl známý německý podnikatel, továrník baron J. von Liebig.
Školní výlety
Žáci našich škol si dnes neumějí asi představit konec školního roku, který by nebyl oslaven školním výletem nebo turistickým putováním. Mají přitom možnost navštívit zajímavá a památná místa své vlasti, poznávat historické památky, přírodní krásy i další zajímavosti. Ti mladší ze základních škol jezdí na jednodenní výlety v rámci okresu nebo bližšího okolí, starší ročníky jedou na dva i tři dny na některá vzdálenější místa.
Jezdí se vlakem nebo autobusy, podnikají se pěší i cyklistické túry. Všímám si, jak mnoho už děti znají z cest s rodiči o dovolené apod. Mnoho rodin má dnes k dispozici automobil, i když jeho užívání je v současnosti neúnosně drahé. Děti jezdívají s rodiči dokonce do zahraničí i k moři. Jezdí se do Španělska, do Chorvatska, do Řecka atd. Samotné cestování není dnes už dětem žádnou vzácností. Ale společný výlet s třídním kolektivem to je přece jenom něco jiného, co v mladém člověku zanechává pěkné vzpomínky a někdy zážitky i na velmi dlouhou dobu. Někdy možná na celý život.
Značně jiné to ovšem bylo v minulých dobách. I tehdy se chodilo a někdy dokonce i jezdilo na školní výlety. O jiných výletech nebo cestování se většině dětí vůbec ani nesnilo. Ve školní kronice Obecné školy ve Vesci jsem četl o jednom školním výletu na ukončení školního roku, kdy jeden místní rolník zapřáhl do svého žebřiňáku pár koní a odvezl celou školní výpravu na výlet. Chlapci před výletem ozdobili žebřiňák mladými břízkami. Železnými ráfy okovaná kola povozu drkotala a rachotila po hrbolatých silnicích a cestách.
Jelo se na Trosky a potom na hrad Kost. Pro žáky to byla veliká událost, o které se v obci potom ještě dlouho hovořilo. Mnohé dítě ještě nikdy „tak daleko“ nebylo. Po šťastném návratu vzpomínky a vyprávění nebraly konce.
Jindy se děti selským povozem vyvezly jen na kus cesty a pak už putovaly dále pěšky se svým starým učitelem, který jim po cestě vyprávěl o přírodě, o jejich krásách a zajímavostech, učil je lásce k vlasti a k rodnému kraji, učil je poznávat stromy, keře i květiny. Líčil jim historii, povídali si o Husitech a jejich bojích. Při návratu přijel pro žáčky na kus cesty zase žebřinový povoz, protože nohy bolely a děti byly dlouhým putováním v letním horku a nasloucháním učitelovu výkladu již značně unavené.
To bylo ještě za starého Rakousko - Uherska a v začátcích první republiky. Teprve později, před druhou světovou válkou, začalo se někdy jezdit na školní výlety autobusy. Z Turnova jezdíval malý modrý autobus pana Jaroslava Tomsy s dřevěnými sedadly kolem dokola. Byl asi pro 20 - 30 osob. Dětí se do něj vešlo ovšem mnohem víc.
Moje osobní vzpomínka platí takovému autobusovému školnímu výletu do Krkonoš, když jsem na konci školního roku 1932 - 1933 vycházel první třídu obecné školy v Chutnovce. Tenkrát to byl krásný výlet do Krkonoš pod vedením paní učitelky Marie Šulcové, při kterém jsme po našich nejvyšších českých horách našlapali i dostatek kilometrů pěšky „po svých“.
Druhý výlet, který byl pro mne - malého školáčka - velikým zážitkem a na který se jasně pamatuji, byl na Ještěd a do liberecké zoologické zahrady, kde veliký dvouhrbý velbloud políbil našeho pana řídícího učitele Vocáska tak nehorázně, že si musel jít umýt obličej, jak ho to zvíře oslintalo. Ta dětská vzpomínka se se mnou táhne celým životem. Vím, že jsme potom jeli ještě za Osečnou do Hamru na Jezeře, kde jsme se vozili po jezerní hladině malým parníčkem, možná to byl motorový člun - to už si nepamatuji. Ale byla to pro nás krása k nevypsání. Odtud jsem také napsal a poslal svou první pohlednici v životě - komu jinému než svému dědovi a babičce. Tatínek byl tenkrát na výletě s námi.
Vzpomínám si, jak starý pan řídící František Vocásek, rodák z Vyskře, nám zvědavým a zvídavým školáčkům vyprávěl o všem,, co jsme viděli kolem. A my jsme naslouchali, až nám oči z důlků vylézaly. To bylo před 66 léty - v červnu roku 1934.
Takové to tedy bývaly dříve výlety.