Jak se brousily korále

 V minulém 20. století nežilo se vždycky každému na vesnici stejně dobře. Zvláště začátky tohoto století a jeho první polovina byly poznamenány těžkou prací na našich vesnicích, na chléb se těžko vydělávalo, a tak se na venkově sháněla každá korunka, která bude dobrá, aby se uživila početná rodina. Moje teta Zdeňka Kudrnáčová ( 1896 - 1984) na ty časy vzpomínala a já jsem si ty její dávné vzpomínky zaznamenal.

Už v mládí se naučila brousit korále „na brusu“ (verštatu), ale více brousívala na šlejfáku. Brus se poháněl levou rukou klikou, zatímco pravá ruka držela „mašinku“. V ní bylo nasazeno „tyčkrdle“, na jehož konci byla přitmelena korále. Ta se brousila. „Tyčkrdle“ se mohlo v „mašince“ postupně otáčet, a tak se na korálce vybrušovaly jednotlivé „facetky“. Brus na „verštatu“ se točil ve vodorovné poloze (horizontálně).

Na „šlejfáku“ se brousily ponejvíce tzv. „karmazínky“. „Šlejfák“ měl brusný kotouč ve svislé (vertikální) poloze. Poháněl se šlapáním nohama. Při „šlejfáku“ se sedělo na vysoké stoličce (vlastně to byla taková lávka), která byla jeho součástí.

Jak se učilo na konci války

Až skoro do osmdesátých let 20. století byla v Chutnovce (dnes obec Mírová pod Kozákovem) trojtřídní obecná škola pro obvod tehdejší obce Sekerkovy Loučky a Loktuše. Odedávna se tu říkalo „Na Dolích“. Jaké tady bylo vyučování na konci druhé světové války, kdy tady vyučoval  kromě dalších pan učitel Josef Lukeš, dnes důchodce v Českém Dubě, to zapsala do školní kroniky tehdejší žákyně školy Dáša Mlejnková z Loktuš. Ukážeme si alespoň část jejich zápisů z té pohnuté doby:

Den 23. září 1944:

Nechodíme do školy ještě ani celý měsíc a už jsme se museli dovědět smutnou zprávu. Naše paní učitelka Řádková, která nás dosud učila němčině, byla totálně nasazena. Je to pro nás opravdu zlá zpráva. Měli jsme všichni paní učitelku Řádkovou rádi. Nyní nás bude učit i němčině náš pan učitel Lukeš. Mnoho učitelstva bylo nyní nasazeno pro totální potřebu války. Z našich známých učitelů byly nasazeny paní učitelka Weisová z Kostelních Louček a paní učitelka Ortová z Klokočí, která loni učila naši první třídu.

Číst dál: Jak se učilo na konci války

 Jak v Turnově hořelo...

Bylo to dne 7. května 1643, když švédští vojáci z Torstensonovy armády pekli chléb v domě od radnice třetím, který patřil Václavu Ezdrášovi. Při roztápění pece si počínali tak neiopatrně, že chytila sláma, na niž vojáci lehávali.

Pro nával dýmu museli otevřít okna, načež se oheň nastalým průvanem silně rozšířil a rozmohl. Zasáhl krov i okolní většinou dřevěné domy. Na nějaké hašení nebylo ani pomyšlení, neboť nebyla v kašně voda. Vítr pak byl mocnou posilou plamenům. Těm během krátké doby padlo za oběť asi 116 domů, ale i dům radní (radnice) a také „hrubý kostel“.

Plná čtyři léta byl tento mariánský kostel v troskách. Teprve obrácením desátků z libuňské fary a z darů jednotlivců byl potom obnoven až po roce 1647.

Další veliký požár v Turnově zaznamenává kronikář dne 20. dubna 1707. Ten vznikl právě nedaleko obnoveného chrámu Panny Marie. Tenkrát padlo zhoubnému živlu za oběť skoro celé město Turnov. Na štěstí jakoby zázrakem „nový chrám“ stojící blízko počátku ohně byl zkázy ušetřen.

Ve městě neřádil jen ohnivý kohout, ale časem tu byly i zlé nakažlivé choroby. Na poděkování za ukončení hrozné nemoce, která ve městě řádila v roce 1756, ale i pak ještě na jaře v roce 1757, věnoval turnovský magistrát na jaře t.r. 30 liber těžkou voskovou svíci právě do chrámu Mariánského.

Lidové pověry pod Kozákovem

Staří a starší lidé si ještě dnes tady u nás pod Kozákovem občas připomínají některé staré zvyky a pověry, kterými se to zde dříve ve starých dobách jen hemžilo. Dnes už se nad některými pověrami leda zasmějeme, ale přece jen je potřeba vzpomenout, na co všechno před dávnými časy lidé doopravdy věřili. A tak si připomeňme alespoň některé z nich:

Jestliže někde poblíž stavení houkal v noci sýček, lidé se domnívali, že někdo z domu nebo z jejich blízkých brzy umře. Když někdo potkal kominíka, honem se chytil za knoflík, aby měl štěstí. Kdo potkal ráno jako prvního člověka nějakou bábu (starou ženu), myslel si, že bude mít ten den nějakou smůlu nebo dokonce neštěstí. Byl by se nejraději vrátil domů.

 Vracet se před delší cestou zpátky do domu, když jsme si např. něco zapomněli, tu byla pověra, že na cestě bude neštěstí, vracet jsme se zkrátka neměli. To opět raději zůstat doma. Kdo však potkal bílého koně (šimla), věděl, že ho dozajista potká nějaké štěstí. Dětem se říkávalo, že nesmějí čůrat do vody (např. v potoce nebo v rybníce), že prý Panenka Maria pláče. Nebo když dítě mermomocí chtělo chodit pozpátku, tzv. couvat, to přece nesmělo, vždyť by mu dokonce umřela maminka.

I náboženství nahrávalo v minulých dobách hodně pověrám. Mnoho lidí bylo silně věřících. Babičky i maminky dělaly dětem na čele křížek, aby byly zdravé a aby měly v životě štěstí. Když hospodář nebo vozka ráno vyjížděl se spřežením ze vrat, požehnal koně třemi křížky bičem nad nimi. Staré babičky doporučovaly jíst posvěcené kočičky (z Květné neděle), aby lidi nebolelo v krku. Tyhle kočičky hospodáři zastrkovali na okraje polních lánů, aby ten rok byla dobrá úroda. Věřilo se na čarovnou moc sv. Jana v noci před jeho svátkem, věřilo se na posvěcený věneček. Při silné bouři lidé rozsvěcovali hromniční posvěcené svíčky, aby je ochránily před úderem blesku. Ženy se křižovaly a při zablesknutí pronesly: „Pán Bůh s námi a zlé pryč!“ Pak tu bylo např. ještě pálení čarodějnic, svatojánské ohně, postýlka pro svatého Jánečka aj.

A kolik bylo těch zvyků a pověr o vánočních svátcích. Krájení jablek o Štědrém večeru, házení botou po večeři, klepání bezem, lití olova nebo vosku do vody, ukládání peněz pod štědrovečerní ubrus na stole, celodenní půst o Štědrém dnu (aby uviděli „zlaté prasátko“), atd. atd. Byla těch starých zvyků, obyčejů a pověr celá přehršle! 

Já nejsem pověrčivý a na tyhle babské řeči nevěřím, ale když vyjedu s autem a po cestě mi někde přeběhne přes silnici kočka, zvláště černá, říkám si v duchu třikrát: Tfu, tfu, tfu...