Vesnička mého mládí
Každý člověk má někde svůj domov, ať už to je velké město nebo zapadlá vesnička někde pod horami. Tam se obvykle váže většina jeho vzpomínek, tam obyčejně v kruhu své rodiny prožívá hezké i smutné chvíle svého bytí.
Mým prvním domovem - vesničkou mého mládí -byly Loktuše u Turnova, kde jsem se sice nenarodil, ale kde jsem strávil většinu svých dětských let i svého mládí.
Tahle vesnička Loktuše leží v údolí pod Kozákovem, skoro těsně na jeho úpatí. Až do roku 1924 byla jednou z osad katastrální obce Klokočí (byly tu osady: Klokočí, Vesec, Smrčí, Prackov a Lochtuše). Od roku 1924 jsou tudíž Loktuše samostatnou obcí.
Samotná vesnice leží východním směrem od křižovatky silnic na Špici. Většina domků jsou menší zemědělské usedlosti nebo domky dělníků. Některé jsou ojediněle jako samoty roztroušeny po okolních stráních. Hlavní ruch obce soustřeďuje se ponejvíce v hostinci u Kvapilů na Špici v čp. 50. Je zde i čilý dopravní ruch, protože tudy probíhá silnice Turnov - Železný Brod a Turnov - Lomnice nad Popelkou. Denně tudy projíždějí autobusy k přepravě cestujících. Zvlášť výstavné a významné budovy u nás nejsou. Loktuše nemají vlastní školu a jsou přiškoleny k Obecné škole v Chutnovce (na Dolích), obec Sekerkovy Loučky. Místní pouť se odbývala původně s poutí hruštickou na sv. Matěje. Později se však zavedla podzimní pouť po sv. Bartoloměji.
Jak se tancovalo za války (druhé světové)
Když se v roce 1939 dostal i u nás k moci Hitler a jeho přisluhovači, začala se záhy projevovat jejich moc a násilí s krutou nacistickou nadvládou i na poli kultury a společenského života.
Kina směla uvádět jen povolené filmy s nezbytným válečným zpravodajstvím v úvodním týdeníku. Záhy se na plátnech biografů objevilo nejprve obrovské písmeno „V“ (Victoria = vítězství). A hned na to veliký nápis nejprve v němčině „Deutschland siegt auf allen Fronten für Europa“, pak teprve česky „Německo vítězí na všech frontách pro Evropu!“ Následovaly záběry z bojiště, z různých front, jak všude německé jednotky vítězí a postupují. „Drank nach Osten!“ přece začal!
Němci brzy zakázali nejen divadelní představení, ale i obyčejné taneční zábavy a plesy. A tak poslední povolenou taneční zábavou na Špici byl hasičský ples 31. prosince 1938. Stejný zákaz tanečních zábav platil i v době první světové války 1914 - 1918, jak o tom píší naše vesnické kroniky.
Ale česká mládež bez zpěvu a tance? To si přece nikdo neumí ani představit. Tancovalo se tedy „na černo“, jak v té první, tak i v téhle druhé válce. Doby bývaly často velmi trudné, ale mládež přesto hledala a našla své povyražení a rozptýlení.
Tady u nás pod Kozákovem bývaly nejbližší „černé“ tancovačky v Klokočí u Hejduků (pokud nevyhořela v roce 1942 Hejdukova hospoda). Dále se tajně tancovala na sále u Bakešů v hostinci na Kozákově, u Kodrů na Bačově (na Lhotech), potom také u Valentů na Volavci a několikrát i u Mrázů v Lestkově.
Jak se u nás žilo v 17. století - Výpis z gruntovní knihy záhořské z roku 1687
Léta Páně 1648 dne 7. února při drženém soudě vyhledalo se, že Jiřík Slavík měl tento grunt zaplacený a ten jest léta 1675 dne 12. února prodal smlouvou a trhem dobrovolným tuto chalupu se vší k ní od starodávna přináležející příslušností Janovi Vyhlídkovi za sumu 40 kop míš. Závdavku 20 kop, placení na roky po 2 kopách.
Přídavky: Na zimu setého žita po 3 korcích a to kupující s prodávajícím na 1/2 kliditi mají, hák l, brány 1, motyka 1, vidle hnojní 1, stolice řezací bez kosíře.
Léta 1687 dne 7/II při soudě Jiřík Slavík toho sám osobně při těchto kontrakt činí, že jest mu Jan Vyhlídko tu sumu trhovou jmenovitě 40 kop míš. zcela a zouplna zaplatil, vedle čehož ji má Jan Vyhlídko zaplacenou.
Roku 1687 v postě umřel a po sobě Annu vdovu a 2 dítky zanechal. Léta 1705 dne 3/XI prodala jest vdova Vyhlídkova tento ve vsi Prackově ležící grunt Václavovi Vyhlídkovi, synu svému za sumu 40 kop míš. Zavdavku při koupi složeno jest 10 kop a ostatních 30 zůstává purkrechtem po 2 kopách. Přídavkem vozu půl, pluh 1, brány 3, hák 1, vidle 1, vidle 1, sekyry 2, motyky 2, řetěz 1, pilu 1, vodní nůž (?), v stodole žito 6 měřic, ovsa 3 měřice, ječmene 2 měřice a lněného semene 1 věrtel, na ozim seté žito na polovici.
Výměnek Anna, vdova Vyhlídkova do své smrti činí: Byt při hospodáři, komoru při světnici, kousek pole pod Černohouzovi... si ...nahoru na ... (nečitelné) ..., tak držitel gruntu 3 záhony pro zelí užívati a hospodáři... má, krávu pásti, jabloně dvě celý a hrušku polovičně užívati.
Z horní sumy trhový Mandelina a Dorota, dcery po neb. Janovi Vyhlídkovi po 7 kopách napřed míti mají.
Léta 1708 13/3 položil Jan Vyhlídko (snad správně má býti V á c l a v = poznámka opisovatele) 2 kopy propuštěné matce. Léta 1709 14/III položil V. Vyhlídko 7 kop matce. Léta 1710 12/III položil V. Vyhlídko 2 kopy matce. Léta 1712 16/III položil V. Vyhlídko 2 kopy matce své. Léta 1715 21/III položil V. Vyhlídko 2 kopy propuštěny matce své. Léta 1717 21/III položil V. Vyhlídko 20 kop propuštění Magdalině ze vsi Prackov 7 kop a Dorotě též ze vsi Prackov 7 kop a na fůnus mateři své 5 kop 10 gr. a ostatní mezi všechny a tak jest živnost ta zaplacena.
Řemeslo mívalo zlaté dno aneb Vzpomínání na staré zašlé časy
Bývalo kdysi takové přísloví, že řemeslo má zlaté dno. Byly doby, kdy jsme u nás ve městech, ale ponejvíce také na venkově mívali plno různých řemeslníků, obchodníků, opravářů, šenkýřů, zkrátka živnostníků. Dnes by se možná spíše řeklo „podnikatelů“, i když mně se toto označení příliš nezamlouvá. Bývaly to doby tu klidnější, tu napjatější, přišly i časy nezaměstnanosti a krize. Říkalo se někdy, že to byly staré zlaté časy, i když ony zas až tak zlaté přečasto nebývaly.
Ale drobným lidem se žilo tak nějak klidněji, spokojeněji. Lidé byli k sobě vstřícnější, přívětivější, snad se měli radši, nežli ty dnešní generace začínajícího třetího tisíciletí. Na venkově vládly povětšině dobré a přátelské sousedské vztahy. Lidé se mezi sebou navštěvovali, chodívali na pobyt (na pobytí), jak se říkalo u nás pod Kozákovem. V zimě sousedky chodily jedna ke druhé drát peří, ve starších dobách se ještě hodně předlo. A s hotovou prací chodili přadláci až někam na Jilemnicko k bohatým faktorům, kteří jim za dílo mnoho nezaplatili.
Tak na tuhle starou dobu jsem se jako „trochu“ pamětník rozpomenul a své vzpomínky chci vtělit do tohoto povídání o zašlých časech staré slávy. Mladší a mladá generace už ty doby nepamatuje a ti budoucí o nich už nebudou vědět vůbec nic. Aspoň pro ty, které to zajímá a kteří mají rádi historii našeho kraje, chci napsat něco vzpomínek, aby se ty skutečnosti z minula uchovaly i pro budoucí časy.
Budu Vám dnes povídat o tom, kolik obchodů, hospod a jiných živností jsme mívali tady u nás pod Kozákovem - od Turnova až do Koberov a od Sedmihorek až ke Kozákovu. Vždycky jsem měl rád tento milý kraj, který je také mým rodištěm, když jsme světlo světa spatřil v roce 1926 v Chloumku u Turnova (na tehdejší samotě na Mimoni). Později jsem s rodiči bydlel v Loktuších na stráni nad Špicí, kde se odedávna říkalo v Podboroví. Nakonec jsem zakotvil v sousedním Vesci, kam jsem se přiženil do rodiny Hejdukovy na Podháji. Takže mohu říci, že jsem tento podkozákovský kraj poznal velice dobře a dosti podrobně.
Lestkov kolem první světové války
Osady: Lestkov, Kozákov, Pustina s 525 obyvateli a se 102 domy.
Na počátku války k vojsku nastoupilo z Lestkova 24 mužů, z Kozákova 7 mužů. Celkem však bylo ve válce z obce 111 mužů. Z čísla 22 v Lestkově, patřícího Josefu Vaňátkovi, bylo ve válce celkem šest osob, z čísla 58 Františka Drozena čtyři osoby a z Kozákova z čp.1 Josefa Vávry sedm osob (!!). Z těchto posledně jmenovaných sedm jeden muž padl, jeden byl ruským legionářem a jeden jest dosud nezvěstný. Jejich otec obdržel od císaře „vyznamenání“ - a stříbrné hodinky.
Celkem z obce padlo devět mužů, a to: jeden v Rumunsku, jeden v Německu proti Francii, jeden v Srbsku, tři v Itálii, jeden byl pro „velezradu“ v Insbrucku zastřelen, dva padli v Rusku. Následkem války zemřel šest osob, zraněno bylo dvanáct lidí, a to sedm těžce, pět lehce. Na následky války jest u nás šest osob choromyslných a ještě šest nezvěstných. V legiích bylo z naší obce celkem devět mužů, a to: jeden ve Francii, jeden v Itálii a pět v Rusku.
V obci bylo upsáno 4 000 K válečných půjček. Hned na začátku války bylo z obce odvedeno celkem osm koní.
V roce 1914 bylo v obci 15 uprchlíků z Haliče, v roce 1916 12 osob z Itálie. Zdejšími občany byli oblíbeni, neboť se k sobě chovali svorně a obdivovali se našemu žití a vědě.
V roce 1915 byly v Lestkově zasazeny dvě lípy na Husovu oslavu u hasičské zbrojnice a dvě na památku světové války u kaple na návsi. Pomník padlých v Lestkově zatím nemáme.