Velikost textu

Různé informace od nás

Současnost

9. ZATÍM POSLEDNÍ SETKÁNÍ S CHORVATSKÝMI ČECHY V ZÁŘÍ 2011

Podle slibu, který jsme dali před třemi lety, jsme kromě cesty do Tribunje (v červenci), absolvovali ještě druhou cestu do Chorvatska (v polovině září). Samozřejmě jsme se aspoň měsíc předem připravovali, protože rodiny se rozrůstají a chceme každému aspoň něco málo přivézt. Takže sháníme a nakupujeme všechno možné, od mikrovlnné trouby až po DVD s malým pohádkovým krtečkem.

Samotná návštěva byla velice vřelá, dokonce místo plánovaného ukončení v neděli jsme odjeli nakonec až v pondělí. Jen abychom ty návštěvy všechny stačili vykonat. Ti naši nejbližší se předem dohadovali, kdy nás kdo bude hostit. Tak ubytování jsme měli u Jasmínky a Alena v Daruvaru (dcera Pépy Gelerové). Super, měli jsme možnost posoudit, jak si žijí naši mladí lidé v současnosti a jak si žijí zde. Rozdíly tu jsou, ale už ne takové, jako jsme tady byli zvyklí vídat před těmi čtyřiceti lety. I když možnosti jsou v Čechách i v Chorvatsku prakticky stejné, dnešní rozdíly spíše pramení z globální krize, nutnost zadlužování a platby vysokých splátek úvěrů apod. Rovněž práce, jako i v České republice se mnohdy těžce shání anebo je strach, aby se o práci nepřišlo. Rozdíly jsou také v tom, kdo jakou práci vykonává a jestli si vypomůže ještě nějakým dalším přivýdělkem. Ale mladí lidé se snaží i zde v Chorvatsku bydlet podle nejnovějších evropských trendů a standardů. To spíš my, starší, už si leccos odepřeme a finančně podpoříme mladou generaci. Ale to je stejné i zde v Chorvatsku. Leckdy není z čeho brát, tak se musí kousek pozemku prodat nebo kousek lesa pokácet, aby mladí měli třeba na novou ložnici.

Babička a dědeček Heroutovi z BrestovaPodniky se zde také uzavírají, právě v této době, kdy přijíždíme do Daruvaru, byl zcela uzavřen podnik DALIT, kde pracoval bratranec Pépy Gelerové Ing. Viktor Horina. Byl tam zaměstnán dlouhá léta a teď neví, co kde sežene. Je mu stejně jako mně 54 let. Je to složité a může to být ještě horší, jak ukazují prognózy v celé Evropě. Viktor mi během letošní návštěvy namluvil na video hodně zajímavých věcí nejen o této situaci, o práci a nezaměstnanosti, ale i o historii příchodu Čechů kolem roku 1826 do této lokality.

Pokud se vrátím k návštěvě známých, byla jako vždy velice pohostinná, co vím, padly na nás dvě ovce, malé prasátko, drůbež nevyjímaje. Měli jsme možnost navštívit rodiny v Končenicích, Daruvaru, v Daruvarském Brestově, v Hrubečném Poli i v Lipovci. A kdybychom měli těch dnů ještě více k dispozici, mohli bychom navštěvovat i další, kteří se na nás pamatují někdy z minulosti. Milé setkání po letech bylo s Máňou Jiráčkovou, kterou jsem poznal jako dospívající, ale dnes má již svá vnoučata. Rovněž s manželi Šímalovými to bylo milé posezení, ti zase přivezli na svatební cestu mladé novomanžele Gelerovy k nám v roce 1975. A tak bychom mohli pokračovat.

Všem našim přátelům bychom přáli, aby v budoucnu přežili ty ekonomické vibrace, které jsou nejen v Evropě, ale v celém světě. Aby nepřišly přírodní pohromy nebo nepříjemné nemoci. Mladí zde jsou pracovití a těm svým starším by měli spíš ekonomicky pomoci, ale zatím je tomu mnohdy naopak. Chorvatsko urazilo za poslední léta velký kus cesty, vystavělo dálnice k Jaderskému moři, lidé si vystavěli nové domy stejně tak jako v Čechách. I když je nesmyslná válka v devadesátých letech přibrzdila v rozvoji, svojí houževnatostí ostatní evropské národy dohonili a možná někde i předběhli. Otázkou je začlenění do Evropské unie, které před nimi stojí. Právě v této době je však velice vrtkavé jako je vrtkavá sama existující Evropská unie. Takže o tom se nyní nedají velké prognózy napsat. Tak snad zase za nějaký čas uvidíme změny a co tyto změny přinesou na obou stranách, ale i v celé Evropě a ve světě. Držme palce naší modré planetě, bude to potřebovat ! 

Daruvar 1969Daruvar 2011I daruvarské náměstí doznalo hodně změn od roku 1969 dosud. Vlevo jako "Trg Maršala Tita", vpravo jako "Trg Kralja Tomislava"

 Na závěr bych chtěl sdělit případnému čtenáři Jednoty, že jste se dočetli ponejvíc o jedné rodině a jejich příbuzenstvu žijícímu v lokalitě Daruvarska a Končenic. Nechci je nijak vyzdvihovat nad ostatní občany české komunity zde žijícími. Je to jen příklad trvalého přátelství mezi Čechy žijícími téměř 900 km od sebe vzdálenými, přátelství, které v letošním roce 2012 oslaví již 45 let. Neskončilo s koncem Jugoslávie, ani s koncem Československé republiky, trvá za časů Chorvatska a za časů České republiky. Nikdy nezáleželo na tom, jaký režim v obou zemích vládl. Věřím, že nebude záležet ani na tom, jestli obě země budou členy Evropské unie anebo budeme žít bez ní. Zdraví – to potřebujeme k tomu, abychom mohli pokračovat. Přežít….

   

Návštěva v roce 2008

8. KONČENICE A DARUVAR 2008

Teprve moje pracovní návštěva Virovitice měla zásluhy na tom, že jsem opět po deseti letech mohl spatřit Končenice a Daruvar. Přijeli jsme s manželkou několik dní před konáním Jarních tónů Vlašímského ve Virovitici, abychom se znovu podívali, jak naši přátelé v Končenicích a v Daruvaru žijí po dlouhých deseti letech. Pravdou je, že jsme jezdili každým rokem od r. 1998 do Tribunje k moři. Ale musím trochu odbočit do mého soukromí:

V roce 2000 mě postihla nepříjemná nemoc, kdy přestal fungovat kochleární nerv pro levé ucho, což má za následek nejen výrazné zhoršení sluchu, ale také velmi dráždivý a nepříjemný tinnitus dosahující výše asi 60 decibelů. Opustil jsem práci, kterou jsem vykonával 25 let a většinou jsem si jen doma zkoušel zvykat na to, jak s tímto handicapem budu žít dál. Přiznávám, že jsem v té době měl v hlavě i ty nejčernější scénáře a myšlenky.

Josefa a Václav Gelerovi s vnukem LeonkemZdá se, že až teprve v roce 2005, kdy jsem získal k mé bezvýznamné živnosti videostudia, ještě další práci na půl úvazku, celkově se mi trochu ulevilo a teprve tehdy jsem si možná začal zvykat, že je to na doživotí a že se s tím budu muset vyrovnat. Vždyť jsou na tom mnozí ještě daleko hůře.

Proto jsem byl rád, když v oněch mnou ztracených a zatracených letech 2000-2005 mi pomohli s řízením auta do Tribunje buď můj syn, nebo další příbuzní a přátelé, kteří jeli s námi. Tady hlavně moje zdůvodnění, proč to všechno trvalo zase dalších deset let, než jsme se znovu podívali k našim krajanům.

I zde život pokračoval, starším přibyly šediny ve vlasech, mladí se ženili a vdávaly. Slíbili jsme, že tak do tří let se sem znovu vrátíme  a tento slib jsme dodrželi. Z návštěvy v roce 2008 byl pořízeno vzpomínkové video nastříhané z nových záběrů, ale i z těch starých filmových, které jsme hned od počátku natáčeli. Pořad konfrontuje naše cesty v době současné s časem našeho dětství a mládí.

Jedna myšlenka, na kterou jsem přišel dnes, v době rozmachu internetu. Dozvídáme se o mnohých kontaktech mezi Čechy u nás a v Chorvatsku. Je hodně „zvědavců“, jako jsme v minulém století byli i my. Dnes je více možností svobodně cestovat, stýkat se, telefonovat, posílat SMS zprávy (chorvatsky „poruky“). Mnohé záběry i ze samotného Daruvarska přináší například naše televize. Já si však velice vážím toho, že naše rodina byla zcela jistě mezi prvními návštěvníky zde, že jsme to mysleli vážně, ale hlavně, že přátelství a vzájemné vztahy se udržely i po více než 40 let. Na rozdíl od většiny ostatních, kteří tudy třeba jen projedou. Věřím zároveň, že kdo z návštěvníků má jen trochu vlastenecké cítění, tak na něho musí nutně toto prostředí zapůsobit.

 

   

Česká beseda Virovitica

7. NAŠE PROPOJENÍ S ČESKOU BESEDOU VIROVITICA

Zde si musím vzít na pomoc informace od mých přátel z obce Všeň u Turnova. Až o mnoho let později po mých prvních návštěvách na Daruvarsku jsem se dozvěděl, že jedna významnější osobnost z mého okolí, přesídlila kdysi jen o kousek blíže k maďarským hranicím. Do města Virovitice se v 19. století dostal rodák všeňský, hudebník Jan Nepomuk Vlašimský. I ve Virovitici žije významná krajanská menšina Čechů, ke které se tento náš rodák začlenil. Kdo to vlastně byl, to napovídá právě všeňská obecní stránka:

Pozvánka na Jarní tóny VlašimskéhoJan Nepomuk Vlašimský se narodil 22. května 1862 ve Všeni č. p. 17 rodičům Anně, rozené Bečkové, a Janu, domkaři a obuvníkovi ze Všeně č. p. 41. Absolvoval střední školu v Turnově a na housle se učil hrát ve vojenském hudebním ústavu Pavlis v Praze. První zaměstnání získal v maďarském Pětikostelí, kde byl dirigentem vojenského koncertního orchestru.

Z Pětikostelí se v roce 1886 dostal do chorvatské Virovitice, kde byl přijat na základě konkurzu za kapelníka a učitele houslí v nově založeném spolku pro šíření hudby. Virovitičtí nemohli tušit, co bude pro hudební život města znamenat Jan Vlašimský v dalších 50 letech. Během těchto let byl bez přestávky kapelníkem dechové hudby a dirigentem orchestru žáků školy Spolku pro šíření hudby, v letech 1890 až 1919 byl sbormistrem Chorvatského pěveckého spolku Rodoljub (Vlastenec), v letech 1899 až 1905 vedl tamburášský orchestr Chorvatského tamburášského spolku Sloga a v letech 1919 až 1925 i tamburášský spolek Mladost. Občas dirigoval i jiné pěvecké sbory, tamburášské a smyčcové orchestry a skupiny.

Velmi významná byla práce Jana Vlašimského jako učitele hudby a pedagoga. Ve Spolku pro šíření hudby zavedl v roce 1883 hudební výuku, čímž Virovitice získala jednu z nejstarších hudebních škol v té části Chorvatska. Od roku 1886 s malými přestávkami až do roku 1936 učil Vlašimský žáky a založil a vedl několik dobrých smyčcových orchestrů. Zvláště se snažil o založení tamburášských orchestrů, protože cítil, že tambura je pravým lidovým strunným hudebním nástrojem tohoto kraje

Tambura je jako strunný nástroj příbuzná s ruskou balalajkou, ukrajinskou bandurou, italskou mandolínou, španělskou kytarou a jinými podobnými nástroji. Všechny tyto nástroje měly svůj původ v Persii, kam je přenesli Asyřané před pěti tisíci lety v podobě nástroje, který vypadal téměř jako tambura.

Není známo, kdy se tambura dostala ze své domoviny k Chorvatům a ostatním jižním Slovanům.

Jan Vlašimský byl skladatelem, který ctil melodiku lidové hudby a tehdejší hudby v Chorvatsku, přestože mu vyčítali, že se nechává velmi ovlivňovat tehdejší pomódní měšťanskou hudbou. Skládal mnoho, nejvíce skladeb napsal pro dechovou hudbu, ale i pro pěvecké sbory a tamburášský orchestr. Byl výborným aranžérem. Mnohé svoje skladby přímo věnoval některému ze spolků, které vedl, a oslavám jejich jubileí.

Kytišku u hrobu Vlašimského pokládají J.Berger a I.F.HerbstVe Virovitici byl 26. prosince 1936 uspořádán slavnostní koncert na rozloučenou k 75. výročí života a 50. výročí umělecké práce Jana Vlašimského. Po tom žil Jan Vlašimský osamocen, velmi skromně a v ústraní, opuštěn mnohými. Zemřel 13. dubna 1942 ve Virovitici, kde byl i pohřben.

Obec Všeň, se kterou i já úzce spolupracuji při dokumentaci kulturních událostí, začala pátrat po životě svého rodáka, až dospěla do České besedy Virovitica, konkrétně k její předsedkyni paní Jasně Berger. O tom jsem se já konkrétně dozvěděl někdy v roce 2005, kdy první delegace obce Všeň navštívila toto město nedaleko maďarských hranic u řeky Drávy. Následovalo několik výměn už větších delegací v dalších letech, naposledy byli všenští ve Virovitici v roce 2008. Během těchto tří let vznikla řada osobních přátelství mezi občany Všeně a českými krajany ve Virovitici. Celá autobusová výprava byla vždy v ubytována v rodinách na jedné nebo na druhé straně. Ať česká strana nebo chorvatsko-česká strana vždy připravovaly zajímavé programy, aby návštěvníci viděli co nejvíce z té druhé země a aby se tak vzájemně poznávali lidé – přátelé z české Všeně a z chorvatské Virovitice. Zároveň byl zorganizován kulturní program, ve Všeni zpravidla při koncertu na přehlídce dechovek, kde chorvatští Češi i vystoupili se svým programem České besedy. Ve Virovitici, kde jsem byl v roce 2008 přítomen jako kameraman i jako host, jsou každoročně pořádány v květnu tzv. „Jarní tóny Jana Vlašimského“, kde vystupují některé České besedy z Chorvatska. V roce 2008 vystoupila na slavnostech také dechová hudba „Český ráj“ pod vedením dirigenta Jaroslava Raulina. Za českou stranu má hlavní zásluhu na vytvoření partnerství obcí starosta ze Všeně pan Ivan František Herbst.

Měl jsem tedy možnost poznat další komunitu Čechů v Chorvatsku a nabyl jsem spolu s všeňskými dojmu, že i tady, stejně jako na Daruvarsku žijí lidé přátelští, kteří přenášejí českou identitu z generace na generaci a kteří jsou možná většími vlastenci než my tady v Čechách. Takže jsem poznal zase další přátele a známé na čele s paní Jasnou Berger, která je TOP české virovitické komunity. Děkuji, že jsem mohl poznat další krajanský kout v Chorvatsku.

   

Naši přátelé na Jadranu

6. NAŠE PŘÁTELSTVÍ S RODINOU STIPANIČEVOVOU V TRIBUNJI

Letovisko Tribunj poblíž ŠibenikuAlespoň v krátkosti se zmíním o rodině Milušky a Mile Stipaničevových ze Záhřebu. Již jsem uvedl, jak jsme přes rodinu Heroutových z Brestova našli možnost ubytování u Jaderského moře v Tribunji.

Miluška s manželem zde mají v podstatě rodinný dům, který je v poschodí upraven na apartmány, resp. pokoje k ubytování (chorvatsky SOBE). Od roku 1998 dosud jsme návštěvu v Tribunji vynechali pouze v roce 2010, kdy jsme zvolili jiný způsob rekreace. To znamená, že jsme věrni Stipaničevovým a Tribunji již po dlouhých 13 let.

Byli jsme zde mezi prvními ubytovanými vůbec po té válce. Miluška byla ještě v té době (1998) zaměstnaná v Záhřebu a „na moře“ zajížděli obstarávat ubytování jen na letní měsíce. Zjara vždy uklidit, vybílit, vymalovat a pokud to finanční situace dovolila, každý rok něco zde stavebně vylepšit nebo zvýšit standard ubytování pro hosty. Postupně, jak léta přibývala i Miluška byla v důchodovém věku, a tak s manželem Mílem už mohou být v Tribunji s výjimkou zimních měsíců téměř celoročně. A kdo sem jezdí častěji, určitě na první pohled vždy vidí spoustu změn k lepšímu. Jeden rok přibude někde omítka, dlažba, vylepší se střešní terasa, instalují se markýzy, dovybavují se střešní závětří, přibude kuchyňka, toaleta apod. Zkrátka se manželé o každého hosta starají tak, že se chce každý znovu vrátit. A také to tak v mnoha a mnoha případech bývá.

Paní domácí MiluškaV roce 1998 jsem nabídl Milušce, jestli bych jim mohl pomoci v naší České republice provést nějakou publicitu jejich ubytování, což bylo s díky přijato. Možná sami zpočátku nevěřili, že bychom společně dokázali trvale obsazovat celý apartmán a to zejména hosty z České republiky a zejména z okolí Podkozákovska a Turnovska. Dnes po více než 13 letech od první návštěvy, pokud je mi známo, vzniklo spontánně množství rekreantů – hostů u Milušky formou tzv. „letadla“. To znamená, že získaní hosté řeknou dalším svým známým, v dalším roce známí řeknou známým a tak dále. Vzniká řetězec hostů, kteří by chtěli ubytování u našich přátel v Tribunji. Leč kapacity v posledních letech už není možno dostát. Kdo chce, musí se hlásit už během ledna a února, jinak je téměř bez šancí. A tak zhruba 80% obsazení apartmánu vzniklo zásluhou naší známosti, až si myslím, že jednou budu mít na tomto domě, v ulici Bunári č. 5 nějakou vzpomínkovou pamětní desku.

Kéž by zdraví dovolilo, abychom byli schopni ještě několik let urazit tu vzdálenost téměř jedenáct set kilometrů dlouhou, kochat se krásami přímoří, které nám Čechům, tolik chybí. A mimo to, scházet se ještě dlouho s tak dobrými lidmi a přáteli, jako Míla a Miluška Stipaničevovi a jejich rodiny, bezesporu jsou. A jak tak v rychlosti počítám, ujel jsem mezi domovem a Tribuní postupně už asi 27 tisíc kilometrů.

Mnozí přátelé se mě ptají, jestli to není nudné jezdit každý rok na dovolenou na jedno místo, že by snad bylo lepší pobytová místa střídat a více tím poznávat. Musím jim oponovat. Jezdím do Tribunje totiž jako do mého druhého, přímořského, domova. Mám v tom domě u Milušky i svoji postel i „náš“ pokojík. A potom také, proč by se tam opakovaně vraceli i ostatní moji přátelé ?

   

Strana 1 z 2

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

info@videomlejnek.cz
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Úřední hodiny v kanceláři
Po, St 7:30-15:30 Semily

Okresní sdružení hasičů
Pod Černým mostem 486

do 28.2.2018

v ostatní dobu na domovské adrese

 

Kozákov -
Syn Alena a Jasmíny Leon
Nedělní párty u Maríny a Velimíra Gelerových
Odpoledne s důchodci 1978
Stavba TV převaděče u Rotštejna
Stanoviště lanovky v Peci pod Sněžkou
V restauraci v Kutné Hoře
Zima stále kraluje
Bratr František u rodiny Gelerů
Školní výlet 1978
H.Vidunová, Mil. a Iva Maryškovy, bři Mlejnkovi
Lanovkou z Pece na Sněžku
Vesec čp. 36
Bývalé FS a Rádio Svobodná Evropa
Zdravko Berger při pořizování dokumentace
Bez komentáře
Na návštěvě u paní Hakenové 28.10.2011
Masopust 18.2.2012
Míla Šťastný a Mařenka Šichová
Z Hamštejna - silnice k Loučkám
Dětský karneval ve Vesci 1979
Babička Pépa s vnukem Patrikem
U zápisu do školy Lenka Bukvicová 1976