Velikost textu

Naše přátelství s chorvatskými Čechy

Článek první o příchodu Čechů do Chorvatska

Historie přistěhování Čechů na Daruvarsko – dnešní Chorvatsko

Originál knihyZdroj: Monografie Brestov a Končenice, autoři: Matušek, Herout, Orct

Snaha o další pokrok a zvyšování zisku vedla majitele panství k tomu, aby mýcením lesů získali další úrodnou půdu. Toto jejich úsilí stále více znepokojovalo starousedlíky, zvlášť v osadách kolem řeky Ilovy. Ti se již během 18. století snažili dosáhnout privilegií, která mělo obyvatelstvo z druhé strany Ilovy na území Vojenské hranice a vynucovali si jejich provedení mnohými vzpourami. Také některé konkrétní Jankovićovy kroky vyvolaly nevoli starousedlíků. Roku 1818 zboural například zdi vyhořelého kláštera sv. Anny, odvezl kámen na svůj statek v Maslenjači, kde jím spravoval budovy. Potom nařídil, aby se zvedla kostelní podlaha, k níž si dal udělat chodbu v obytném stavení. Do bývalého klášterního kostela dal svážet seno a od roku 1836 sloužil dokonce jako chlév pro dobytek a prasata.

Nechuť starousedlíků k ekonomickým změnám a z druhé strany snaha Isidora Jankoviće o úplnou vládu v těchto krajích přivedla hraběte na myšlenku, zřejmě na návrh již přítomných českých úředníků, aby tyto kraje osídlil poslušnějším obyvatelstvem, které by přijalo změny a mýcením lesů rozšířilo rozlohu obdělavatelné půdy.

Isidor Janković využil nechuti domácího obyvatelstva provádět nařízení, z některých míst i násilím starousedlíky vystěhoval a uvolnil tak prostor k přistěhování většího počtu českých rodin. Starousedlíci například odmítli budovat cesty, což bylo nařízení samotné vlády z Vídně.

Další příčinou k odsunu původního obyvatelstva byly rozpory mezi nimi a nově přistěhovanými českými rodinami. Ústní tradice o tom vypravují ještě v současné době, a písemně ji zachytil pravoslavný farář J.P.Jovinović v roce 1891. Zapsal, zřejmě na základě ústního podání, že Češi tu ze začátku žili v bídě a litovali, že vůbec do těchto krajů přišli. Srbský lid je nenáviděl, posmíval se jim, okrádal je a působil jim různou škodu. Když si čeští přistěhovalci stěžovali hraběti, ten rozkázal, aby se Srbi přestěhovali z Končenic do Brestova, kde měli svého faráře a kostel a kde dostali jinou půdu. Protože s tím Srbové nesouhlasili, byli přestěhováni násilím, a to roku 1834, jak stojí zapsáno v zápisu církevního protokolu.

Otec František Mlejnek u místní tabule Končanica

Číst dále: Článek první o příchodu Čechů do Chorvatska

 

Viktor Horina o přistěhování Čechů na Daruvarsko

Kamarád Viktor Horina z Končenic doplňuje texty z knížky o Končenicích a Brestově svým slovem (13 min.) Natočeno v září 2011.

V roce 1969 bylo Viktorovi 12 let

 

 

 

   

Jak jsem poznal Čechy žijící v Chorvatsku

Ve fotogalerii naleznete fotografie z naší záříjové návštěvy chorvatských Čechů na Daruvarsku. Jezdíme tam již 44 let a nejvýstižnější výraz pro přátelství je "spojení pupeční šňůrou". Jak vzniklo naše přátelství v roce 1967 a jak přišli Češi na území Chorvatska, dozvíte se na této webové stránce.

 

JAK JSEM POZNAL ČECHY ŽIJÍCÍ V CHORVATSKU

 

1.      PRVNÍ  KONTAKTY

 

Předlohou první části jsou osobní vzpomínky Věry Mlejnkové z Vesce, mojí maminky,  na první kontakty s našimi přáteli.

 V roce 1967 vyšel v jednom československém časopise článek o našich krajanech, usídlených kolem Daruvaru v tehdejší Jugoslávii. Psalo se tam, jak si zachovávají svoji identitu, řeč a zvyky, které jejich předkové sem do Jugoslávie přinesli asi před 150 léty ze staré vlasti. Daruvar je jejich střediskové město, kde jsou i české nebo dvojjazyčné nápisy, dále že si tam krajané vydávají svůj český časopis nazývaný „Jednota“ a že kdo  má u nás zájem, může si jej objednat, což naše rodina učinila. Moc nás vše zajímalo, a tak jsme se těšili, že se tam podíváme.

Tenkrát nebylo jednoduché dostat se do Jugoslávie. Každý musel mít tzv. „příslib valut“, že tam smí jet s příslušnou částkou jejich měny. Bývala to almužna, ale při naší skromnosti se dalo vyžít těch pár dní dovolené.

Při zpáteční cestě od moře jsme nasměrovali naše kola na Daruvar. Byla neděle, z kostela vycházela spousta lidí po vykonané svaté mši. Hned pod kostelem jsme na jedné budově našli firmu „Jednota, redakce časopisu Čechů a Slováků v Daruvaru“. O pár domů níže na náměstí zase nápis „Standa – fotograf“. Jmenoval se Růžička.

Jak tak zkoumáme ty české nápisy, oslovili nás dva starší muži v našem rodném jazyce. „Nejste Vy Češi? Koukám na ty auta, že mají českou registrácii. Já jsem tam v Čechách sloužil na vojně za tatíčka Masaryka!“ Když jsme mu řekli, že jsme z Turnova, zvedl ruce a volal: „Turnove! Turnove! Já tam chodil pod most randit s Mařenkou.Měli obchod s textiliemi…“ Vypravování nebralo konce. Pán se jmenoval Alois Vedral. Ten druhý muž vypravoval, že dělá v Daruvaru knihovníka, jmenuje se Nezval a snad je příbuzným našeho básníka Vítězslava Nezvala.

V debatě s fotografem Standou RůžičkouPak jsme vešli do provozovny fotografa Standy Růžičky. Chtěli jsme se zeptat, kde že leží ty Končenice, o kterých jsme čítávali v Jednotě, že mají být celé české. Pan Růžička nás srdečně přijal a povypravoval, že on je také rodilý Končeňák, že jeho rodina má na hřbitově hrob, vesnice je vzdálená odtud devět kilometrů směrem od kostela nahoru. On nám nejen vypravoval, ale vzal nás do hospůdky blízko ateliéru, což byla zkušenost, jak vřelí a srdeční jsou ti naši chorvatští Češi. Na naše hladové žaludky nám nosil ve dvoulitrové sklenici víno. „A popite si, popite si! A na zdraví!“ Odmítali jsme, že jedeme autem, ale vymanit se z hospůdky bylo zdlouhavé a složité.

A tak po rozloučení se Standou Růžičkou jsme zamířili ve vinném opojení k vesnici Končenice. Uvítal nás vskutku dvojjazyčný nápis „KONČANICA – KONČENICE“. Po levé straně u silnice jsme uviděli hřbitov, kde jsme zastavili. Chtěli jsme se přesvědčit, zda uvidíme nějaká česká jména na náhrobcích. Nemýlili jsme se.Českých příjmení byla na hřbitově většina.

Naši přátelé z Turnova, kteří nás doprovázeli na celé dovolené druhým autem, zastavili u prvních chalup směrem od hřbitova k centru obce. Z domku s malými okénky, ale velikým dvorem s několika hospodářskými stavbami, vyšli lidé k oplocení u silnice, zvědví, kdo to zde zastavil. Tehdy zase těch aut tolik nejezdilo (rok 1967) a z Čech už vůbec málo. Tito místní hospodáři se s námi začali bavit česky, vyptávali se a my zase odpovídali, že chceme poznat život místních krajanů. Z domu přes silnici vyběhla také sousedka, štíhlá drobná paní a besedovalo se.Česky!

A to hned ta kulaťoučká starší paní Prchalová přinesla veliký pekáč povidlových buchet (byla neděle) a přes plot nabízela. Sousedka Kasalová odběhla a hned přinesla žluťoučkou třenou bábovku. My jsme byli hladoví a trochu přiopilí od Standy Růžičky. Tak si každý umí představit, jak to dopadlo.

Došlo i na drobné dárky z naší strany. My – z kraje sklářů a korálkářů jsme nabízeli navlečené šňůrky. Ty dostala jedenáctiletá Pepa Kasalová, dcerka té štíhlé paní. Dostali i u Prchalů, pak se fotografovalo i filmovalo, vzali jsme si jejich adresy a slíbili poslat fotografie – doma dělané – černobílé. Slibovali jsme, že si budeme psát. Občané nevěřili, „takových už bylo a nikdo se už víc neozval“. To se spletli, protože o dva roky později, jsme přijeli na návštěvu cíleně právě zpět sem do Končenic a celé dva roky jsme si občasně vyměňovali dopisy.

A tak jsme se poznali s prvními dvěma rodinami v Končenicích a několika dobrými lidmi v Daruvaru. Dojmy z návštěvy této krajanské enklávy byly krásné, měli jsme radost, že zde žijí dobrosrdeční Češi. Rozloučili jsme se a odjeli. Jenže dál jsme jet nemohli. To horko a to víno z Daruvaru i z Končeni vykonalo své! Vyjeli jsme z Končenic směrem k Velikým Zdencům, když jsme po levé straně za vesnicí dorazili k rybníkům. Pod velikým košatým stromem jsme rozprostřeli deky a polštáře a usnuli jsme.

   

Naše cestování k chorvatským Čechům

2.      LÉTA 1968 a 1969

             Náš otec a strůjce toho nápadu navštívit Čechy v tehdejší Jugoslávii byl, jak známo, vesecký učitel na národní škole. Dalším nápadem tedy bylo rozšířit krajanské povědomí i u nás v obci. Stalo se to, že rodina Kasalova zařídila v tamější české škole v Končenicích rozdání adres našich veseckých žáků, kteří byli svolní s obdobným dopisováním. Prostě náhodně jsme pospojovali české chlapce a děvčata s chlapci a děvčaty v končenické škole. Zprvu se to celkem ujalo, vzniklo víc než deset společných kontaktů. Ale nic netrvá věčně, a tak z počátečního nadšení zůstalo asi tak u třech trvalejších přátelství, které dodnes přetrvávají. Postupem let došlo i ke vzájemným návštěvám v Jugoslávii – Chorvatsku i zde v Čechách.                  

Věruška Kasalová dostalajméno po tetě z ČechRok po našem prvním setkání se u Kasalů narodila 5. července 1968 holčička. Jméno nám nenapsali, což se nám zdálo divné. Až v jejich časopise Jednota, který jsme stále odebírali, jsme našli mezi nově narozenými také „Věra Kasalová z Končenic“. Mělo to být pro nás překvapení, které vymyslela mladá Pépa dát sestře jméno po naší mamince, jak jsme se vzájemně titulovali „po tetě z Čech“.

Skupina dětí v Peci pod SněžkouV červnu 1969 přijela třináct a půlletá Pépa do Čech se školou. Sedmá třída České školy v Končenicích přijížděla každým rokem na výlet do staré vlasti.Moc jsme se těšili na to, že Pepičku vezmeme k nám.Učitelé z Končenic už nás znali, zejména pan učitel Bílek a pan učitel Heveroch, ale i paní učitelka Zora Sigalová. Věděli o nás podle dopisování svých žáků s veseckými. Učitelé věděli, že Pepa Kasalová má od rodičů dovolení, že nám ji mohou vydat, aby se podívala k nám na návštěvu.

Sraz byl v Peci pod Sněžkou. U lanovky jsme chvíli čekali, než třída začne sjíždět dolů ze Sněžky. Brzy jsme se dočkali a to už nám z výšky ze sedačky a na dlouhou vzdálenost Pépa mává a mává. Tento okamžik jsme rovněž zachytili na filmový pás, jakož i průběh celé návštěvy u nás. Pépa s námi hodně viděla. Vozili jsme ji autem po Českém ráji, viděla hrad Trosky, zámek Humprecht, hrad Kost, Kozákov a mnoho dalšího. Nakonec jsme děvče odváželi zpět ke svým kantorům a spolužákům do Prahy, když jsme zde ještě před tím Prahu pěkně prochodili a projezdili.

Tatínek s dědou Sobotou z KončenicRok 1969 byl významný tím, že nás úřady vpustily do tehdejší Jugoslávie bez větších problémů i přes Rakousko, což bylo do té doby v naší zemi nemyslitelné. Pozvání Rodina Horinova z Končenic (zleva syn Viktor,rodiče Stjepana a Josef a dcera Zdenka, provd. Šebová)našich známých na tuto první delší návštěvu bylo doprovázeno velkým těšením. Prováděly se nákupy, aby se přátelům mohla udělat radost. Už jsme se seznámili s dalšími členy rodin Prchalových a Kasalových. S rodiči tety Marie Kasalové – dědou a babičkou Šímalovými, s rodinou Horinovou, ve které žila druhá dcera Šímalových Štěpánka (Stjepana), její manžel Josef a děti Zdenka a Viktor. S Viktorem se pak stýkal mladý Květouš Zaplatílek ze Smrčí (dnes z Vesce). Během několikadenního pobytu jsme se poznali s Vystydovými, Havránkovými, Husákovými, později Gelerovými, Kýrovými a dalšími.

S některými rodinami se tedy dodnes scházíme při našich cestách do Končenic. Při tehdejších návštěvách Končenic jsme pravidelně nocovali ve stanu na zahradě dědy a babičky Šímalových, a to po celou dobu dovolených celé naší rodiny Mlejnkovy, tedy rodičů s dětmi. Na této zahradě probíhalo vždy množství srdečných rozhovorů na dekách, nafukovacích matracích, domácích sedačkách apod. Také zde na zahradě, ale i jinde jsme hodně tyto rodiny fotografovali, protože v té době tady bylo fotografování drahé a místní občané zpravidla svoje fotoaparáty ještě v té době neměli. A tak by se měla v krátké době objevit ve fotogalerii i tato skupina fotografií z let 1969 a dalších.

Dovoluji si nyní ocitovat z rodinné kroniky,co sepsala velice srdečně a dojemně naše maminka Věra Mlejnková o prostředí, kam jsme vlastně přijeli. Pro všechny čtenáře v tomto 21. století se to bude možná zdát jako pozdní středověk, ale skutečně se psal rok 1969 – cituji:

Číst dále: Naše cestování k chorvatským Čechům

   

Léta sedmdesátá až devadesátá

3. SEDMDESÁTÁ AŽ DEVADESÁTÁ LÉTA MINULÉHO STOLETÍ

Osobní můj největší zážitek jsem měl z cest v letech 1974 a 1979. Byl jsem v té době velmi mlád. Uvědomoval jsem si, že mám otevřenou cestu ještě do celého produktivního života. Nebyl jsem už dítě, ale teprve jsem vcházel na počátek dospělého věku. Člověk má ještě všechno před sebou, je plně zdráv, má plno elánu, chtěl by cestovat. Zároveň návraty do již navštívených míst byly něčím zvláštním. Těšili jsme se, že ucítíme znovu vůni petroleje v Kasalově chalupě smísenou s vůní slepičí polévky. Těšili jsme se, až uslyšíme znovu tu zvláštně pěknou češtinu, kterou u nás v Čechách slyšet nelze. Těšili jsme se znovu na známá místa, na procházky po daruvarském náměstí, po trhu „trhovině – po place“, po cestičce vedoucí v Končenicích podle silnice – za járkem od Kasalových až ke kostelu a k české škole. Prostě bylo toho mnoho, proč jsme chtěli při návštěvách tehdejší Jugoslávie naše přátele navštívit a setkat se tak znovu s jejich dobrosrdečností a přitom v jejich neskonalé skromnosti, mnohdy hraničící s bídou, věčnou dřinou na polích, v lese i u dobytka. S odříkáním, co jiní mohli a oni nemohli mít, ale jejich pokora byla nebývalá a málokdy dali najevo, že časy, které žijí zrovna lehké nejsou.

Jedeme na "Švábské" (pole)V roce 1974 vzpomínám na velmi krásnou návštěvu trvající několik dní. Měl jsem v té době nový fotoaparát, a tak jsem rodiny hodně fotografoval. V té době byly zde fotografie málo dostupné a u profesionálů dost drahé. Takhle se mohli skupinky nafotit úplně libovolně a vzpomínám, že ne jedna fotografie pak stanula na pomnících končenického hřbitova. Velkým zážitkem pro mě i mého bratra Františka bylo svezení se strýcem a tetou Kasalovými na kravském potahu s fůrou hnoje za zády. Jelo se „na Švábské“. Zachytila to i naše osmimilimetrová kamera, která nikdy nechyběla při našich zájezdech. Zastavili jsme se také u Havránků, věděli jsme, že děda chodí s křížkem při pohřbech a dělá kostelníka. Vyfotografovali jsme se s jejich Vlastičkou. Provdala se a jmenovala se pak Rohlíková. Jak mladá musela zemřít a nám zůstaly jen fotografie. Na kus řeči přišla i další známá z dopisování s českými dětmi Xenie Kovačič, která bydlela až za Končenicemi blízko k Daruvaru. Ta dokonce vystudovala vysokou školu v Zagrebu.  Babička Šímalová zase pekla v domácí peci na dvorku chléb, přišli i Horynovi, a tak jsme všichni besedovali u našeho stanu na Šímalově zahradě do pozdních hodin. Samozřejmě nechybělo dědečkovo domácí víno, kávička, buchty a další laskominy, strejc Kasal zase nabízel slivovičku. Když už jsme byli v Končenicích poslední den před odjezdem, nalíval tu kořaličku se slovy: „Strejc popite si, zejtra už vám nalejvat nebudu…“ To všechno už odnesl čas….

Pépa Kasalová se v roce 1975 provdala za Václava (Vendu) Gelera také Čecha z Končenic. Takže jsme měli další rodinu, se kterou jsme se seznamovali. Z toho důvodu jsme přesunuli návštěvy z chudého domku Kasalových do zakoupeného domku Gelerových, který byl už modernější. Hlavně v tom, že zde byla podlaha s linoleem, kuchyně, ložnice, všude nový nábytek atd. V ložnici byl pokojový kout s dlouhým stolem, na stole připraveny krásné příbory a pod množstvím jídla se stoly prohýbaly. Na zahradě bývalo připraveno rožnění prasátka a bylo tam právě tak veselo, jako kdysi na zahradě u Šímalů.

Poznali jsme zde také rodiče Vendy Gelera, jejich nový pěkný rodinný dům a také mladšího bratra, říkali mu Vlado. Bohužel, ten zemřel velmi mlád. A také sestru Libušku Jandovou. Poznali jsme i Vendovu sestřenici Jiřinku Kýrovou, která pomáhala Pépě s dětmi a veškerou prací. Dnes se jmenuje Jiřina Malinová, bydlí v Daruvaru a do současnosti se při návštěvách nezapomeneme zastavit „na slovíčko“, abychom zjistili, co je nového.

Mladí Gelerovi na svatební cestě v roce 1975Zde je nutno také uvést, že Pépa a Venda Gelerovi se po sňatku v roce 1975 přijeli podívat do staré vlasti na svatební cestu k nám pod horu Kozákov v Českém ráji. Myslím si, že jsme se novomanželům věnovali se stejnou láskou  a péčí, jako oni nám při každé návštěvě v Končenicích. Viděli hodně a pobyli si u nás asi 14 dní.

V roce 1979 jsem měl krátce po absolvování dvouleté vojenské prezenční služby. To byla velká radost přijít z vojny domů a hned za několik týdnů se znovu vydat do Končenic k našim krajanům. To už jsme poznávali i více členů z rodiny Vendy Gelera, jeho rodiče a sourozence, ale hlavně už měli svoje děti Velimíra a Jasmínku. A tak jsme například mohli zachytit na kazetový magnetofonový pásek to roztomilé povídání dědečka Gelera a žvatlání malinké vnučky Jasmínky. Gelerovi si už na svém společně hospodařili. Venda přitom docházel pracovat do rybníkářského hospodářství za Končenice směrem k Velikým Zdencům. Jejich život ale pořád znamenal nekonečnou dřinu a nic než dřinu. Snad jenom zima přinesla do Končenic trochu úlevu, když se venku nemohlo tolik pracovat.

Číst dále: Léta sedmdesátá až devadesátá

   

Po válce z devadesátých let

4. VYNUCENÁ PŘESTÁVKA VZÁJEMNÝCH STYKŮ Z DŮVODŮ VÁLKY

 

Konec osmdesátých a začátek devadesátých let je všeobecně znám v Evropě rozpadem bývalých sloučených států (ty vznikly různými dohodami po druhé světové válce nebo i dříve). Tyto změny postihly také tehdejší Jugoslávii. V devadesátých letech došlo k vyhrocení vztahů také mezi Chorvaty a Srby a před tím se nemohli schovat ani naši přátelé Češi. A tak na pár let muselo dojít k pouze omezení styků na psané dopisy, většinou psala maminka Mlejnková s Pépou Gelerovou nebo i s „tetou“ Kasalovou.

V důsledku vyhrocených událostí na Daruvarsku došlo i k tomu, že na pozvání české vlády mohly opustit nebezpečné území aspoň děti do 15 let a ty nejmenší i se svými maminkami. Dcera Pépy a Vendy Jasmínka odcestovala se skupinou starších dětí končenické školy spolu s učitelem panem Heverochem do Čech, konkrétně do Špindlerova Mlýna. Zde jsme samozřejmě nemohli chybět, je to pár kilometrů od nás. Asi po měsíci byli školáci přestěhováni do Mariánských Lázní. Tam už je to dál, takže návštěva zde se neuskutečnila, ale mohlo se občas aspoň telefonovat (mobily neexistovaly, tak aspoň na pevnou linku z recepce hotelu). Dospívající Jasmínka hodně strádala a stýskala si, a tak jsme jí chtěli častým kontaktem trochu povzbudit.

Ale stýskalo se i maminkám. Hlavně těm, které měly své muže ve válce. Patrně zásluhou obce Končenice byl uspořádán zájezd maminek do Mariánských Lázní, aby se aspoň na chvíli maminky a děti viděly.

Věra Mlejnková, Jasmína Gelerová a Mário MalinaJiřinka, už Malinová, byla se svými dětmi zase ve Stráži pod Ralskem. Nejprve jen s mladší dcerkou Melitou, starší syn Mário za ní přijel později odněkud z Ostravska. Byli ubytováni v ubytovně Uranových dolů v samostatném pokoji. I tam jsme se za nimi podívali. Pro tuto rodinu však válka dopadla nejhůř ze všech našich přátel. Před vánocemi jsme volali Jiřince a chtěli jí ke svátkům popřát. Ale dozvěděli jsme se, že Malinovi odjeli domů, že jejich manžel a tatínek Pepa Malina, náš známý a kamarád, ve hrozné válce nedaleko Daruvaru padl.

Během pobytu dětí v Čechách jsme dělali, co jsme mohli. Zorganizovali jsme sbírku pro naše české děti z Končenic, které byly ubytovány v Mariánských Lázních, uschované zde před válkou. Ve vesecké prodejně lidé dávali do krabice peníze, sešlo se na 1.400 korun, sešly se i věcné dárky, hračky, potraviny, cukroví atd. Všechno jsme poslali do Mariánek na adresu pana učitele Heverocha. Ten na oplátku poslal poděkování za to, že jsme dětem malinko zpříjemnili vánoce mimo jejich domovy.

Válka řádila několik let, a tak jsme se museli smířit i s tím, že už neuvidíme ty nejstarší přátele, kteří mezi tím odešli na věčnost. Byli to například babička a dědeček Šímalovi, otec „strejda“ Štěpán Kasal, rodiče Gelerovi i jejich syn Vlado. I ten chatrný domeček Kasalův, co jsme tam bývali při prvních návštěvách už vzal za své a byl zbourán. Jeho stav už byl neudržitelný.

Všechny návštěvy v Končenicích a u nás pod Kozákovem byly zachycovány nejen na fotografie, ale hlavně také na filmové pásy, které pořizoval otec František a syn Milan Mlejnkovi. Je to taková němá, ale živá vzpomínka na doby našeho mládí a na ty staré časy v tehdejší Jugoslávii – dnes oblast Chorvatska, která se stejně jako Česká republika hodně změnila. Všechny dříve pořízené záběry mají v Končenicích k dispozici na videokazetách a DVD.

Na tomto místě končí předloha zápisu v rodinné kronice, které pořídila maminka a babička Věra Mlejnková z Vesce pod Kozákovem.

   

Přelom století a tisíciletí

5. KONEC 90. LET A NOVÉ STOLETÍ PO ROCE 2000

Na dlouhých deset let jsme byly vesnice Smrčí a Vesec odloučeny – odosobněny  s vesnicí Končenice. Teprve rok 1998 přinesl další, první poválečnou, návštěvu Mlejnkových, ml. v Končenicích. Už se nám po Chorvatsku a po našich přátelích stýskalo. Během válečného období jsme sice v roce 1994 navštívili Istrii na přímořské dovolené ve městě Umag. Ale po ukončení válečných peripétií jsme začali zjišťovat, jak by to bylo s další cestou do nám známých míst, a to jak u moře, tak na Daruvarsko. Pomohli nám naši přátelé z Brestova, Nevenka a Bohouš Heroutovi. Dcera jejich sousedů manželů Ulrichových, která je Češka a bydlí s rodinou v Záhřebu, má s manželem dům u moře v městečku Tribunj. Jmenuje se Miluška Stipaničev a její manžel Míle, „starý mořský vlk“ – Chorvat - odtamtud pochází. Slovo dalo slovo, a tak jsme už v roce 1998 po prvé mohli přijet do apartmánu manželů Stipaničevových do Tribunje (u Vodic – Šibenik). Jen na tomto místě musím opět vychválit, jak se k nám manželé krásně zachovali, jak jsme se měli dobře v jejich domě a jak nám vzniklo zase nové přátelství s další na půl českou rodinou v Chorvatsku, které přetrvává do současnosti.

V Končenicích jsme se zastavovali zase při cestě od moře. Nutno podotknout, že tehdy ještě neexistovala dálnice – autoput od Záhřebu směrem na Split. A tak jsme se museli vracet po té nám známé cestě přes Velebit, Plitvická jezera, Karlovac a Záhřeb. Ostatně, tuto cestu k moři na Dalmácii znali snad všichni Češi, kteří k moři jezdili. Je to cesta krásná, viděli jsme nesmírně krásnou přírodní scenérii, ale zároveň je to cesta nebezpečná. Na dnešní provoz je místy úzká, je v ní mnoho zatáček a vesnic. Proto jsme v pozdějších letech jen uvítali zprovoznění nové dálnice, která cestu časově velice zkrátila.

Namísto nich zde vyrůstá nová generace od našich přátel. Jmenujme od manželů Gelerových syna Velimíra a dceru Jasmínu, od Dvořákových dva syny Tonyho a Otu, od Horinových syna Ivana a dceru Aničku od Jiřinky Malinové syna Mária a dceru Melitu a mohli bychom tak pokračovat dále. A kromě toho už se nám představují i noví partneři té nejmladší generace chorvatských Čechů, aby se Češi zde mohli dále rozrůstat. Aby počet Čechů neklesal v Chorvatsku tak rychle, i když víme, že proces asimilace je nezvratný.

Tak v roce 1998 jsme navštívili rodinu Gelerových v Končenicích a babičku Kasalovou, která v té době žila v domku svých rodičů Šímalových. Vzpomínáme na tu zahradu, kde jsme několikrát nocovali ve stanu. Letos jsme byli ubytováni právě v uprázdněném rodinném domku po rodičích Gelerových. Vzpomínkou na tuto návštěvu nám je docela podrobný videozáznam z návštěvy, zejména množství připravovaných pokrmů na hostině uspořádané na počest naší návštěvy.

Protože uplynulo deset let od poslední návštěvy, položili jsme kytičky a zapálili svíčky na hřbitově u hrobů našich někdejších přátel. Návštěva to byla vřelá, jen jsme litovali, že tady s námi nemohou být naši rodiče Mlejnkovi, st., kteří byli vlastně zakladateli myšlenky přátelství s chorvatskými Čechy a velice rádi tuto oblast a naše společné přátele vždy navštěvovali. Ale mají již svá léta a na výzvy nás mladších, abychom uskutečnili společnou speciální návštěvu, reagovali zamítavě. Zdravotní problémy s chůzí u matky v pozdějším období už další návštěvu neumožnily.

   

Naši přátelé na Jadranu

6. NAŠE PŘÁTELSTVÍ S RODINOU STIPANIČEVOVOU V TRIBUNJI

Letovisko Tribunj poblíž ŠibenikuAlespoň v krátkosti se zmíním o rodině Milušky a Mile Stipaničevových ze Záhřebu. Již jsem uvedl, jak jsme přes rodinu Heroutových z Brestova našli možnost ubytování u Jaderského moře v Tribunji.

Miluška s manželem zde mají v podstatě rodinný dům, který je v poschodí upraven na apartmány, resp. pokoje k ubytování (chorvatsky SOBE). Od roku 1998 dosud jsme návštěvu v Tribunji vynechali pouze v roce 2010, kdy jsme zvolili jiný způsob rekreace. To znamená, že jsme věrni Stipaničevovým a Tribunji již po dlouhých 13 let.

Byli jsme zde mezi prvními ubytovanými vůbec po té válce. Miluška byla ještě v té době (1998) zaměstnaná v Záhřebu a „na moře“ zajížděli obstarávat ubytování jen na letní měsíce. Zjara vždy uklidit, vybílit, vymalovat a pokud to finanční situace dovolila, každý rok něco zde stavebně vylepšit nebo zvýšit standard ubytování pro hosty. Postupně, jak léta přibývala i Miluška byla v důchodovém věku, a tak s manželem Mílem už mohou být v Tribunji s výjimkou zimních měsíců téměř celoročně. A kdo sem jezdí častěji, určitě na první pohled vždy vidí spoustu změn k lepšímu. Jeden rok přibude někde omítka, dlažba, vylepší se střešní terasa, instalují se markýzy, dovybavují se střešní závětří, přibude kuchyňka, toaleta apod. Zkrátka se manželé o každého hosta starají tak, že se chce každý znovu vrátit. A také to tak v mnoha a mnoha případech bývá.

Paní domácí MiluškaV roce 1998 jsem nabídl Milušce, jestli bych jim mohl pomoci v naší České republice provést nějakou publicitu jejich ubytování, což bylo s díky přijato. Možná sami zpočátku nevěřili, že bychom společně dokázali trvale obsazovat celý apartmán a to zejména hosty z České republiky a zejména z okolí Podkozákovska a Turnovska. Dnes po více než 13 letech od první návštěvy, pokud je mi známo, vzniklo spontánně množství rekreantů – hostů u Milušky formou tzv. „letadla“. To znamená, že získaní hosté řeknou dalším svým známým, v dalším roce známí řeknou známým a tak dále. Vzniká řetězec hostů, kteří by chtěli ubytování u našich přátel v Tribunji. Leč kapacity v posledních letech už není možno dostát. Kdo chce, musí se hlásit už během ledna a února, jinak je téměř bez šancí. A tak zhruba 80% obsazení apartmánu vzniklo zásluhou naší známosti, až si myslím, že jednou budu mít na tomto domě, v ulici Bunári č. 5 nějakou vzpomínkovou pamětní desku.

Kéž by zdraví dovolilo, abychom byli schopni ještě několik let urazit tu vzdálenost téměř jedenáct set kilometrů dlouhou, kochat se krásami přímoří, které nám Čechům, tolik chybí. A mimo to, scházet se ještě dlouho s tak dobrými lidmi a přáteli, jako Míla a Miluška Stipaničevovi a jejich rodiny, bezesporu jsou. A jak tak v rychlosti počítám, ujel jsem mezi domovem a Tribuní postupně už asi 27 tisíc kilometrů.

Mnozí přátelé se mě ptají, jestli to není nudné jezdit každý rok na dovolenou na jedno místo, že by snad bylo lepší pobytová místa střídat a více tím poznávat. Musím jim oponovat. Jezdím do Tribunje totiž jako do mého druhého, přímořského, domova. Mám v tom domě u Milušky i svoji postel i „náš“ pokojík. A potom také, proč by se tam opakovaně vraceli i ostatní moji přátelé ?

   

Česká beseda Virovitica

7. NAŠE PROPOJENÍ S ČESKOU BESEDOU VIROVITICA

Zde si musím vzít na pomoc informace od mých přátel z obce Všeň u Turnova. Až o mnoho let později po mých prvních návštěvách na Daruvarsku jsem se dozvěděl, že jedna významnější osobnost z mého okolí, přesídlila kdysi jen o kousek blíže k maďarským hranicím. Do města Virovitice se v 19. století dostal rodák všeňský, hudebník Jan Nepomuk Vlašimský. I ve Virovitici žije významná krajanská menšina Čechů, ke které se tento náš rodák začlenil. Kdo to vlastně byl, to napovídá právě všeňská obecní stránka:

Pozvánka na Jarní tóny VlašimskéhoJan Nepomuk Vlašimský se narodil 22. května 1862 ve Všeni č. p. 17 rodičům Anně, rozené Bečkové, a Janu, domkaři a obuvníkovi ze Všeně č. p. 41. Absolvoval střední školu v Turnově a na housle se učil hrát ve vojenském hudebním ústavu Pavlis v Praze. První zaměstnání získal v maďarském Pětikostelí, kde byl dirigentem vojenského koncertního orchestru.

Z Pětikostelí se v roce 1886 dostal do chorvatské Virovitice, kde byl přijat na základě konkurzu za kapelníka a učitele houslí v nově založeném spolku pro šíření hudby. Virovitičtí nemohli tušit, co bude pro hudební život města znamenat Jan Vlašimský v dalších 50 letech. Během těchto let byl bez přestávky kapelníkem dechové hudby a dirigentem orchestru žáků školy Spolku pro šíření hudby, v letech 1890 až 1919 byl sbormistrem Chorvatského pěveckého spolku Rodoljub (Vlastenec), v letech 1899 až 1905 vedl tamburášský orchestr Chorvatského tamburášského spolku Sloga a v letech 1919 až 1925 i tamburášský spolek Mladost. Občas dirigoval i jiné pěvecké sbory, tamburášské a smyčcové orchestry a skupiny.

Velmi významná byla práce Jana Vlašimského jako učitele hudby a pedagoga. Ve Spolku pro šíření hudby zavedl v roce 1883 hudební výuku, čímž Virovitice získala jednu z nejstarších hudebních škol v té části Chorvatska. Od roku 1886 s malými přestávkami až do roku 1936 učil Vlašimský žáky a založil a vedl několik dobrých smyčcových orchestrů. Zvláště se snažil o založení tamburášských orchestrů, protože cítil, že tambura je pravým lidovým strunným hudebním nástrojem tohoto kraje

Tambura je jako strunný nástroj příbuzná s ruskou balalajkou, ukrajinskou bandurou, italskou mandolínou, španělskou kytarou a jinými podobnými nástroji. Všechny tyto nástroje měly svůj původ v Persii, kam je přenesli Asyřané před pěti tisíci lety v podobě nástroje, který vypadal téměř jako tambura.

Není známo, kdy se tambura dostala ze své domoviny k Chorvatům a ostatním jižním Slovanům.

Jan Vlašimský byl skladatelem, který ctil melodiku lidové hudby a tehdejší hudby v Chorvatsku, přestože mu vyčítali, že se nechává velmi ovlivňovat tehdejší pomódní měšťanskou hudbou. Skládal mnoho, nejvíce skladeb napsal pro dechovou hudbu, ale i pro pěvecké sbory a tamburášský orchestr. Byl výborným aranžérem. Mnohé svoje skladby přímo věnoval některému ze spolků, které vedl, a oslavám jejich jubileí.

Kytišku u hrobu Vlašimského pokládají J.Berger a I.F.HerbstVe Virovitici byl 26. prosince 1936 uspořádán slavnostní koncert na rozloučenou k 75. výročí života a 50. výročí umělecké práce Jana Vlašimského. Po tom žil Jan Vlašimský osamocen, velmi skromně a v ústraní, opuštěn mnohými. Zemřel 13. dubna 1942 ve Virovitici, kde byl i pohřben.

Obec Všeň, se kterou i já úzce spolupracuji při dokumentaci kulturních událostí, začala pátrat po životě svého rodáka, až dospěla do České besedy Virovitica, konkrétně k její předsedkyni paní Jasně Berger. O tom jsem se já konkrétně dozvěděl někdy v roce 2005, kdy první delegace obce Všeň navštívila toto město nedaleko maďarských hranic u řeky Drávy. Následovalo několik výměn už větších delegací v dalších letech, naposledy byli všenští ve Virovitici v roce 2008. Během těchto tří let vznikla řada osobních přátelství mezi občany Všeně a českými krajany ve Virovitici. Celá autobusová výprava byla vždy v ubytována v rodinách na jedné nebo na druhé straně. Ať česká strana nebo chorvatsko-česká strana vždy připravovaly zajímavé programy, aby návštěvníci viděli co nejvíce z té druhé země a aby se tak vzájemně poznávali lidé – přátelé z české Všeně a z chorvatské Virovitice. Zároveň byl zorganizován kulturní program, ve Všeni zpravidla při koncertu na přehlídce dechovek, kde chorvatští Češi i vystoupili se svým programem České besedy. Ve Virovitici, kde jsem byl v roce 2008 přítomen jako kameraman i jako host, jsou každoročně pořádány v květnu tzv. „Jarní tóny Jana Vlašimského“, kde vystupují některé České besedy z Chorvatska. V roce 2008 vystoupila na slavnostech také dechová hudba „Český ráj“ pod vedením dirigenta Jaroslava Raulina. Za českou stranu má hlavní zásluhu na vytvoření partnerství obcí starosta ze Všeně pan Ivan František Herbst.

Měl jsem tedy možnost poznat další komunitu Čechů v Chorvatsku a nabyl jsem spolu s všeňskými dojmu, že i tady, stejně jako na Daruvarsku žijí lidé přátelští, kteří přenášejí českou identitu z generace na generaci a kteří jsou možná většími vlastenci než my tady v Čechách. Takže jsem poznal zase další přátele a známé na čele s paní Jasnou Berger, která je TOP české virovitické komunity. Děkuji, že jsem mohl poznat další krajanský kout v Chorvatsku.

   

Návštěva v roce 2008

8. KONČENICE A DARUVAR 2008

Teprve moje pracovní návštěva Virovitice měla zásluhy na tom, že jsem opět po deseti letech mohl spatřit Končenice a Daruvar. Přijeli jsme s manželkou několik dní před konáním Jarních tónů Vlašímského ve Virovitici, abychom se znovu podívali, jak naši přátelé v Končenicích a v Daruvaru žijí po dlouhých deseti letech. Pravdou je, že jsme jezdili každým rokem od r. 1998 do Tribunje k moři. Ale musím trochu odbočit do mého soukromí:

V roce 2000 mě postihla nepříjemná nemoc, kdy přestal fungovat kochleární nerv pro levé ucho, což má za následek nejen výrazné zhoršení sluchu, ale také velmi dráždivý a nepříjemný tinnitus dosahující výše asi 60 decibelů. Opustil jsem práci, kterou jsem vykonával 25 let a většinou jsem si jen doma zkoušel zvykat na to, jak s tímto handicapem budu žít dál. Přiznávám, že jsem v té době měl v hlavě i ty nejčernější scénáře a myšlenky.

Josefa a Václav Gelerovi s vnukem LeonkemZdá se, že až teprve v roce 2005, kdy jsem získal k mé bezvýznamné živnosti videostudia, ještě další práci na půl úvazku, celkově se mi trochu ulevilo a teprve tehdy jsem si možná začal zvykat, že je to na doživotí a že se s tím budu muset vyrovnat. Vždyť jsou na tom mnozí ještě daleko hůře.

Proto jsem byl rád, když v oněch mnou ztracených a zatracených letech 2000-2005 mi pomohli s řízením auta do Tribunje buď můj syn, nebo další příbuzní a přátelé, kteří jeli s námi. Tady hlavně moje zdůvodnění, proč to všechno trvalo zase dalších deset let, než jsme se znovu podívali k našim krajanům.

I zde život pokračoval, starším přibyly šediny ve vlasech, mladí se ženili a vdávaly. Slíbili jsme, že tak do tří let se sem znovu vrátíme  a tento slib jsme dodrželi. Z návštěvy v roce 2008 byl pořízeno vzpomínkové video nastříhané z nových záběrů, ale i z těch starých filmových, které jsme hned od počátku natáčeli. Pořad konfrontuje naše cesty v době současné s časem našeho dětství a mládí.

Jedna myšlenka, na kterou jsem přišel dnes, v době rozmachu internetu. Dozvídáme se o mnohých kontaktech mezi Čechy u nás a v Chorvatsku. Je hodně „zvědavců“, jako jsme v minulém století byli i my. Dnes je více možností svobodně cestovat, stýkat se, telefonovat, posílat SMS zprávy (chorvatsky „poruky“). Mnohé záběry i ze samotného Daruvarska přináší například naše televize. Já si však velice vážím toho, že naše rodina byla zcela jistě mezi prvními návštěvníky zde, že jsme to mysleli vážně, ale hlavně, že přátelství a vzájemné vztahy se udržely i po více než 40 let. Na rozdíl od většiny ostatních, kteří tudy třeba jen projedou. Věřím zároveň, že kdo z návštěvníků má jen trochu vlastenecké cítění, tak na něho musí nutně toto prostředí zapůsobit.

 

   

Současnost

9. ZATÍM POSLEDNÍ SETKÁNÍ S CHORVATSKÝMI ČECHY V ZÁŘÍ 2011

Podle slibu, který jsme dali před třemi lety, jsme kromě cesty do Tribunje (v červenci), absolvovali ještě druhou cestu do Chorvatska (v polovině září). Samozřejmě jsme se aspoň měsíc předem připravovali, protože rodiny se rozrůstají a chceme každému aspoň něco málo přivézt. Takže sháníme a nakupujeme všechno možné, od mikrovlnné trouby až po DVD s malým pohádkovým krtečkem.

Samotná návštěva byla velice vřelá, dokonce místo plánovaného ukončení v neděli jsme odjeli nakonec až v pondělí. Jen abychom ty návštěvy všechny stačili vykonat. Ti naši nejbližší se předem dohadovali, kdy nás kdo bude hostit. Tak ubytování jsme měli u Jasmínky a Alena v Daruvaru (dcera Pépy Gelerové). Super, měli jsme možnost posoudit, jak si žijí naši mladí lidé v současnosti a jak si žijí zde. Rozdíly tu jsou, ale už ne takové, jako jsme tady byli zvyklí vídat před těmi čtyřiceti lety. I když možnosti jsou v Čechách i v Chorvatsku prakticky stejné, dnešní rozdíly spíše pramení z globální krize, nutnost zadlužování a platby vysokých splátek úvěrů apod. Rovněž práce, jako i v České republice se mnohdy těžce shání anebo je strach, aby se o práci nepřišlo. Rozdíly jsou také v tom, kdo jakou práci vykonává a jestli si vypomůže ještě nějakým dalším přivýdělkem. Ale mladí lidé se snaží i zde v Chorvatsku bydlet podle nejnovějších evropských trendů a standardů. To spíš my, starší, už si leccos odepřeme a finančně podpoříme mladou generaci. Ale to je stejné i zde v Chorvatsku. Leckdy není z čeho brát, tak se musí kousek pozemku prodat nebo kousek lesa pokácet, aby mladí měli třeba na novou ložnici.

Babička a dědeček Heroutovi z BrestovaPodniky se zde také uzavírají, právě v této době, kdy přijíždíme do Daruvaru, byl zcela uzavřen podnik DALIT, kde pracoval bratranec Pépy Gelerové Ing. Viktor Horina. Byl tam zaměstnán dlouhá léta a teď neví, co kde sežene. Je mu stejně jako mně 54 let. Je to složité a může to být ještě horší, jak ukazují prognózy v celé Evropě. Viktor mi během letošní návštěvy namluvil na video hodně zajímavých věcí nejen o této situaci, o práci a nezaměstnanosti, ale i o historii příchodu Čechů kolem roku 1826 do této lokality.

Pokud se vrátím k návštěvě známých, byla jako vždy velice pohostinná, co vím, padly na nás dvě ovce, malé prasátko, drůbež nevyjímaje. Měli jsme možnost navštívit rodiny v Končenicích, Daruvaru, v Daruvarském Brestově, v Hrubečném Poli i v Lipovci. A kdybychom měli těch dnů ještě více k dispozici, mohli bychom navštěvovat i další, kteří se na nás pamatují někdy z minulosti. Milé setkání po letech bylo s Máňou Jiráčkovou, kterou jsem poznal jako dospívající, ale dnes má již svá vnoučata. Rovněž s manželi Šímalovými to bylo milé posezení, ti zase přivezli na svatební cestu mladé novomanžele Gelerovy k nám v roce 1975. A tak bychom mohli pokračovat.

Všem našim přátelům bychom přáli, aby v budoucnu přežili ty ekonomické vibrace, které jsou nejen v Evropě, ale v celém světě. Aby nepřišly přírodní pohromy nebo nepříjemné nemoci. Mladí zde jsou pracovití a těm svým starším by měli spíš ekonomicky pomoci, ale zatím je tomu mnohdy naopak. Chorvatsko urazilo za poslední léta velký kus cesty, vystavělo dálnice k Jaderskému moři, lidé si vystavěli nové domy stejně tak jako v Čechách. I když je nesmyslná válka v devadesátých letech přibrzdila v rozvoji, svojí houževnatostí ostatní evropské národy dohonili a možná někde i předběhli. Otázkou je začlenění do Evropské unie, které před nimi stojí. Právě v této době je však velice vrtkavé jako je vrtkavá sama existující Evropská unie. Takže o tom se nyní nedají velké prognózy napsat. Tak snad zase za nějaký čas uvidíme změny a co tyto změny přinesou na obou stranách, ale i v celé Evropě a ve světě. Držme palce naší modré planetě, bude to potřebovat ! 

Daruvar 1969Daruvar 2011I daruvarské náměstí doznalo hodně změn od roku 1969 dosud. Vlevo jako "Trg Maršala Tita", vpravo jako "Trg Kralja Tomislava"

 Na závěr bych chtěl sdělit případnému čtenáři Jednoty, že jste se dočetli ponejvíc o jedné rodině a jejich příbuzenstvu žijícímu v lokalitě Daruvarska a Končenic. Nechci je nijak vyzdvihovat nad ostatní občany české komunity zde žijícími. Je to jen příklad trvalého přátelství mezi Čechy žijícími téměř 900 km od sebe vzdálenými, přátelství, které v letošním roce 2012 oslaví již 45 let. Neskončilo s koncem Jugoslávie, ani s koncem Československé republiky, trvá za časů Chorvatska a za časů České republiky. Nikdy nezáleželo na tom, jaký režim v obou zemích vládl. Věřím, že nebude záležet ani na tom, jestli obě země budou členy Evropské unie anebo budeme žít bez ní. Zdraví – to potřebujeme k tomu, abychom mohli pokračovat. Přežít….

   

Západ slunce nad Stráněmi
Venda a Pépa Gelerovi, naši hostitelé
Masopustní veselí 5.3.2011
Mažoretky se dobře fotografují
Alen Leder a jeho otec  Zvonko - úspěšně prodali fůru dřeva
Větvička
Sportovní dětské odpoledne 1979
Podhájem květen 1977
Odpoledne s důchodci 1978
Část účinkujících na odpoledním vystoupení
Kozákov od Vesce
Tady se říkalo na Ouhelině
Dětský karneval 1984
Zimní Klokočské skály
Vítání občánků na Dolech 4/1984 - Drahoňovský z Vesce
Relaxace v chládku přístřeší
Další masky z Vesce
Bratři Kopáňkové a paní Hatašová při odpočinku v Kutné Hoře
Ze střechy domu - centrum - staré město je vlastně ostrov