Velikost textu

Příroda

Posun půdy na Kozákově

Posun půdy na Kozákově - podle časopisu „Od Ještěda k Troskám, roč.IV., č. 2 - 3

Počátkem září roku 1925 svezla se na severozápadním svahu Kozákova značná rozloha povrchní půdy. Je to podél turistické cesty přes Prackov na Kozákov. Na velké turistické mapě je ono místo na jihovýchod od označeného tu pomníku, který bával vlastně jen obrázkem na stromě.

Posunutá půda má tvar zhruba trojúhelníka o veliké výšce. Vrcholem trojúhelníka je čerstvá stráňovitá strž, několik metrů vysoká, asi 200 kroků na severozápad od „Drábovny“, nejvyššího to místa blízkých pískovcových skal. Plocha se brzo rozšiřuje asi na 20 - 30 kroků šíře a základna trojúhelníka je asi 40 - 50 kroků široká.

Celá rozloha zaujímá několik korců pastvin a lesa, jenž po mniškovém žíru byl většinou vykácen. Leží v pásmu čedičových „hrobek“, které vznikly vyrovnáním kamene z pastvin či polí kolem cest.

Dr. Čeněk Zahálka na mapě „Písčitá delta Jizery a Mohelky za doby pásma X“ naznačuje v těch místech permské červinky a melafyr. Podle „Geologické mapy okolí Železného Brodu“ od Dr. Radima Kettnera pokračoval by do těch míst melafyr.

Skalnatá spodina není nikde odkryta. Místy jsou roztroušeny kusy čediče s olivínovými koulemi, někde s kulovitou odlupností, které sem byly svaleny a strženy asi z míst vyšších.

Na severovýchodě se půda propadá kolmo do hloubky 3/4 až 1 metr. Hladké stěny zůstaly při sobě bez trhliny. Tmavohnědé a šedé hlíny při tomto kraji povstaly zvětráním čediče, který je někde jen jemně rozdroben (šedý). Někde na stěnách je patrné tření (svážení) směrem k severozápadu (podél okraje), ač hlavní posun byl na jihozápad do doliny potůčku pod pískovcovými skalami. Tam se asi stahují spodní vody. Při hořením okraji jihozápadně je půda také kolmo propadlá.

Na stěnách zlomu se červená čistá permská hlína. Uprostřed je rozlehlé rašeliniště, nyní značně potrhané. Jeden klen, který tu stával, zmizel úplně pod postupující hlínou a několik smrků se naklonilo. Okraje severozápadně a jihozápadně připomínají morény. Pohybl směrem severozápadním stále ještě pokračuje a počátkem listopadu 1925 přešel přes cestu do pole.

Severozápadní okraj je asi půl metru nad původní terén a jihozápadní jeden až jeden a půl metru. je patrno, že další postup na jihozápad zastavily stromy. Pohyb země nastal následkem stálých dešťů a neodehrál se tu poprvé. Dva dolíky nad vrcholem zmíněného trojúhelníku ukazují, že tento pohyb je nejméně třetí. Rovněž zvlněný povrch půdy až dolů k silnici je téhož původu. Rozsah svážení byl čím dál tím menší. Dojde-li na tomto místě po čase opět k novému dalšímu posunu, bude menší než tenhle letošní.

Staří lidé pamatují svezení půdy v těchto místech v roce 1866.

 

Kozákovské kameny

Kozákovské kameny           Podle Jaroslava Podobského

Přenesme se v duchu do doby asi tak dva tisíce let před naším letopočtem. Tady někde zjistíme stopy prvního osídlení Kozákova pravěkým člověkem. Tehdy byl celý Kozákov pokryt hlubokými lesy, v nichž kočovní lovci lovili divokou zvěř. Svědky života těchto pravěkých lidí jsou kamenné mlaty, jež byly na Kozákově nalezeny, jeden z nich např. nalezl v roce 1920 semilský učitel Pršala.

Jiné stopy po pravěkém člověku byly objeveny v tzv. kozákovských „pecích“. Babí pec je jeskyně v pískovcové skále, kterou v roce 1936 probádal prof. Dr. J. V. Šimák a ing. Vilém Vaníček. Nalezli tam střepy nádob z mladší doby kamenné a opracované kameny. Asi 50 kroků od Babí pece je Kudrnáčova pec, kterou prozkoumal ing. Vaníček v roce 1937 za přispění tehdejšího kozákovského hajného Jana Kudrnáče. V této jeskynní prostoře byly nalezeny střepy nádob z doby nordické a odštěpky kozákovských kamenů.

Věky plynuly. Václav Hájek z Libočan uvádí ve své „Kronice české“ k roku 973, že horští pohané táhli podél Jizery proti svým pokřtěným sourodákům, byli však za Mladou Boleslaví u Krnska poraženi, zahnáni zpět a pronásledováni, načež hledali útočiště v nepřístupných horách svého kraje. Tito zlí lidé se měli ukrýt i zde na Kozákově.

Ve 12. a 13. století patřil tento kraj Markvarticům, Valdštejnům a Vartenberkům. Hájek uvádí ve své kronice, že Karel IV. stavěl nákladně pražský kostel a kázal hledat barevné kameny na výzdobu kaple sv. Václava.

„I nalezeno pod horami krkonošskými mnoho velikých a velmi tvrdých kamenů, ale velmi hluboko, a ti slovou jaspisové. I kázal je pulerovat a pěkně vyhladit a stěny též kapli jimi vyzdobit.“

Číst dále: Kozákovské kameny

 

Podkozákovská příroda před 60 léty

Podkozákovská příroda před 60 léty

V Kronice obce Loktuš popisuje tehdejší kronikář, jak vlastně vypadala naše příroda v tomto kraji pod Kozákovem ve 40. létech minulého století. V této zajímavé knize se doslova píše následující:

Z ovocných stromů se nejvíce pěstují třešně, jabloně, švestky, hrušky, višně, ořechy, potom také ryngle, špendlíky, kulačky, zelinky, meruňky aj. Švestkových i třešňových stromů rychle ubývá  následkem častých silných mrazů v zimním období. Švestky ničí nemoc šarka.       Z lesních stromů se nejlíp daří borovici, smrku, jedli a modřínu, z listnáčů je tu buk, dub, habr, javor, jasan, olše, vrba, topol, bříza, osika, jíva, kaštan (jírovec), lípa, akát, občas jalovec. Z keřů se na zahradách pěstuje rybíz, angrešt a něco vinné révy, z okrasných různé druhy růží, dále hloh, šeřík, pámelník. Divoce roste: trnka, šípková růže, hloh, černý bez, maliník, ostružiník, borůvky a brusinky.

Z obilnin se pěstuje žito, pšenice, oves a ječmen, dále se setkáváme s hrachem, vikví, peluškou, mákem. Z okopanin jsou to brambory, krmná řepa (burák), něco málo cukrovky. Občas spatříme také kukuřici. Ze zeleniny je to nejvíce kapusta, zelí, okurky, rajčata, dýně (burky). Pro dobytek je potřeba dostatek kvalitní píce: vojtěška (Lucinka), červený jetel, dvousečný jetel, jetel žluťák, úročník, ligrus. Z travin je to: zejména kluběnka, jílek a bojínek.

Hojně trávy a jetelů se suší na seno pro zimní měsíce. Na lukách, v zahradách a v lesích roste hojnost divokých květin a bylin, z nich mnohé jsou léčivé. Lesy oplývají bohatstvím borůvek, malin, ostružin, brusinek, jahod a hub jedlých i jedovatých (lidé jim říkají „prašivky“).

Číst dále: Podkozákovská příroda před 60 léty

 

Slunovrat

Slunovrat - Pojizerské listy č. 26 z 27. 6. 2001 

Ještě jsme se ani pořádně neohřáli a už se hlásí období, kdy Slunce od nás pozvolna odejde, na nebeském obzoru bude klesat níž a níž. Protože v našich podmínkách bývá červen a červenec nejteplejší čas roku, uniká to naší pozornosti. Naši dědové o dnu Jana Křtitele dne  24. června měli pěknou pranostiku: Od svatého Jana Křtitele beží Slunce již k zimě a léto k horku.

Rozhodujícím dnem je zpravidla 21. červen, kdy Slunce při svém zdánlivém pohybu je nejdále na severu od rovníku u obratníku Raka (23°27´s. š.) a v polední čas je nejvýš nad obzorem, proto nejvíce pálí, není-li pod mrakem.

Mluvíme, že je letní slunovrat, máme nejdelší den a nejkratší noc. U nás na severní polokouli začíná léto, na jižní mají začátek zimy. Je nutné říci, že ne vždy astronomický rok se plně kryje s rokem kalendářním, pokud jde o jaro, léto, podzim a zimu.

Od školních let máme pro zjednodušení zafixovánu onu magickou jedenadvacítku, kdy se mění roční údobí, ale nemusí to být každoročně pravda. V letošním roce (2001) se Slunce vrací k jihu21. června. Ale pozor dejme za čtvrt roku. Začátek astronomického podzimu, kdy den a noc jsou stejně dlouhé na celé zeměkouli, bude až 23. září. Slunce v ten čas bude právě nad rovníkem. Stejnou rovnodennost jsme letos už jednou měli. Bylo to na jaře 21. března. Proto raději říkejme: Roční údobí se zpravidla mění kolem 21. příslušných měsíců.

Zimní slunovrat bude opět 21. prosince, kdy se Slunce zdánlivě zastaví u jižního obratníku Kozoroha (23°27ˇj.š.) a vydá se na zpáteční cestu k nám, k severu. U nás na severní polokouli budeme mít v ten čas nejkratší den a nejdelší noc. Nic na tom všem nemění ta skutečnost, že na celém světě budou vrcholit přípravy na dny narození Pána Ježíše Krista, na Vánoce.

U nás tyto svátky bývají ve znamení sněhu, ledu a často i vánic, na jihu zase s přemírou slunečních paprsků, velkého tepla s bouřkami a koupáním ve volné přírodě.

Tak tomu všemu je od počátku světa, nebo chcete-li od velkého třesku, kdy mocný Tvůrce dal všemu dění kolem nás přesné zákony, pravidla, podle kterých vše na světě běží a vyvíjí se. Lidé brzy poznali, že  některé věci se pravidelně opakují. Chladno se střídá s teplem, po noci přichází den, po zimě jako, léto, podzim a znovu zima.

Proto v době vegetace a hojnosti si člověk dělal zásoby pro časy nepříznivé. Pro zimu si našel vhodnou skrýš, aby snadněji přezimoval. Také zjistil, že na nebeské klenbě je určitý pohyb planet a souhvězdí, který má svá pravidla, opakuje se a souvisí se čtvero ročními údobími.

Lidé se naučili rozdělovat si čas i na měsíce, týdny, dny a dokonce i na hodiny, minuty a vteřiny. Pro astronoma není dnes problémem vypočítat i zpětné dráhy nebeských těles před staletími a určit, kdy která kometa na kterém místě zářila.

To platí také o hvězdě betlémské, která svítila při narození „Páně“, o které toho dnes víme už hodně, jak to tentokrát bylo. Stejně tak dovedou ti učení říci, kdy znovu bude ta či ona kometa zářit, kdy nastane zatmění Slunce, Měsíce apod., které bude viditelné i v naší vlasti.

To už ale utíkáme od slunovratu jako takového, který nám v těchto dnech právě nastává.

Podle Miroslava Hlouška

   

Mniška ničila naše lesy

Mniška ničila naše lesy

 Na začátku minulého století ničila naše lesy zhoubná můra mniška. Bylo to zjara v roce 1921, kdy bekyně sosnová zaplavila naše lesy. Těchto škůdců velmi rychle přibývalo, zvláště na smrkových a borových porostech. Po deštích bývalo cítit v lesích odporný pach housenek tohoto nočního motýla. Mnoho lesních velikánů i drobnějších stromů vzalo tehdy za své.

Celé desítky hektarů lesa byly úplně zničeny. Stromy pak musely být urychleně vykáceny. Motorové pily pochopitelně neexistovaly, vše se dělalo ručně pomocí obyčejných pil a seker.Dělníkům v kozákovských lesích bylo povoláno na pomoc třicet pomocníků ze Šumavy.Jehličnaté lesy celého Kozákova zhnědly a ztratily svou přirozenou lesní barvu. Byl to žalostný pohled.

Dříví z mniškou postižených lesů se odklízelo po celé dva roky a teprve ke konci roku 1925 byly lesy již téměř zcela vyčištěny. Po dvě zimy a po celé léto pracovalo zde v lesích 40 až 50 dělníků, kteří káceli postižené stromy, dřevo rovnali do metrů a do desetin. Sedláci odváželi metrové dříví svými povozy přes Volavec na železniční zastávku Borek pod Troskami. Odtud se pak odváželo vlakem, hlavně do Liberce. Domácí obyvatelé si levně koupili připravené hromady větví a klestí (tzv. desetiny) na topení. Nakonec vykopávali pro sebe i zbylé pařezy.

Části holin byly brzy osázeny novými stromky a za několik let se na svazích Kozákova již opět zazelenalo mlází nového lesa. V kvítkovickém revíru v téže době mniška zničila asi 106 hektarů lesa. Všechny naše okolní lesy patřily tenkrát šlechtici Aehrenthalovi z Hrubé Skály. Na Kozákově, kousek pod Radostnou studánkou, stávala tehdy hájenka, kde bydlel hajný Kudrnáč. Patřila do obce Loktuše, později byla zbourána. Hajný se staral o panské lesy.

 

Proskálí = Měsíční údolí

Proskálí = Měsíční údolí

 Na severozápadním úpatí vrchu Kozákova se rozkládá zajímavé kaňonovité údolíčko, které místní obyvatelé odedávna nazývají Proskálí, ale horolezci je pojmenovali příznačně „Měsíčním údolím“. Horolezcům také vděčíme zato, že i jednotlivé skály a skalní útvary dostaly svá jména.

Tak se levá strana Proskálí nazývá Měsíční stěna, spadlá skála dole na pokraji Proskálí je nazývána Zbloudilou věží. Pod cestou na Příchodník je Závraťová stěnka a o kousek níže stojí tzv. Kozákovská věž, lidově zvaná Komín. Ještě níže pod Komínem je tzv. Proskalská jehla.

Ve střední části kozákovského Proskálí najdeme tedy: Kozákovskou věž, Proskalskou jehlu, ale dále pak ještě Okrajovou věžičku, Svahovou věžičku, Laňku a Úvozovou věžičku.

Mezi Proskálím a skálou Dědkem najdeme v lese Vyhlídkovou věž. Nad samotou Kabel jsou tyto skály: Zmoklá věž,  Kočka a Květnový masiv.

V jižnější oblasti pak jsou: Potoční stěnky, Rorýsí ostroh, Borůvkový vrch a Suchá hora. Toto všechno jsou tedy většinou samé názvy, které skály a skalní útvary dostaly od svých „dobyvatelů“ - horolezců.

Místní obyvatelstvo však od dávných dob nazývá řadu z nich, stejně jako části zdejších lesů,  po svém, tedy názvy lidovými, jak jsou zaznamenány i v místních podkozákovských kronikách. Tak tu máme: Vrata, Komín, Na bubnu, Na lomech  ( i Na lomích), Na vesečině, Javorník, Dědek, Bába, U Žihavky, potůček Žihavka,  U esesáka a řadu jiných místních lidových pojmenování.

   

Strana 1 z 2

Právě připojeni - hostů: 139 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1168757

Ke Kalichu květen 1977
Ještě jednou Myslivna
Vesečtí Sokolové v roce 1968
Manželé Jana a Petr Kazdovi
Josef Cvrček s maskami
Majitelé z Magnolie Mladen Brdar s manželkou
Jasna nás seznamuje s programem oslav
Pláže pro rodiny s malými dětmi a pro neplavce
Masopust 18.2.2012
Dům čp.5
Balon Saarbank
Pochodové cvičení na Hamštejn r.1974
Kolem roku 1960
60 let Sokola ve Vesci - 1979
Za Dubeckem se stmívá
David Zelnický
Starosta Ivan F.Herbst a Marie Šichová
Pohled
Opravená zvonička ve Smrčí 2002
Dětský karneval ve Vesci 1979
První syn Velimira a Maríny též MARÍN
Otevírání MŠ na Chutnovce 10.5.1978
Zástupci chorvatských Čechů