Velikost textu

Obecní kronika

Znovuotevření vesecké kapličky r.2006

Slavnostní znovuotevření vesecké kapličky

V sobotu 9. 12.  2006 se uskutečnilo u kapličky ve Vesci adventní zpívání a předání kapličky vePřestavba v roce 2005řejnosti (po generální opravě).

Odpolední adventní zpívání před kapličkou u školy se odbývalo za poměrně dosti velké účasti místních i několika okolních občanů, ale ze velikého deště, chladna vůbec za nepřízně počasí. Přitom ještě Milan dokázal natočit dokumentární video – záběry už skoro za šera, ba dokonce za tmy (jen při osvětlení veřejným světlem).Renovace věžičky

Kaplička byla uvnitř slavnostně nasvícena a byl zavěšen i nový zvon, který bude pohánět elektrický proud (zvonění je řízeno přes družici dálkově odněkud z Velké Británie). Snažil jsem se spočítat účastníky – bylo jich asi kolem 120 osob. Z naší rodiny jsem se zúčastnil jen já sám (a Milan, že natáčel video).

Krátký program zahájil Starosta obce Jaroslav Havlíček, který poděkoval veseckým za opravu kapličky a za uvedení do krásného nového vzhledu. Muzikant Josef Viduna z Vesce čp. 54 složil k této události slavnostní fanfáry s názvem „Vesecká kaplička“. Zahráli je po zahájení slavnosti „Trubači z Českého ráje“, pod vedením právě Josefa Ze slavnosti otevření kapličky ve VesciViduny (z Vesce s nimi troubí také Josef Nejedlo, trubka, Josef Židů (bicí)) a sám Josef Viduna (trubka).

Trubači Českého ráje, vlevo Pepa Nejedlo z VesceTito hudebníci předvedli potom ještě Slavnostní fanfáry. Přítomný dívčí sbor (25 dívek) „Carmina“ z Turnova pod vedením dirigentky paní Grundové přednesl za hustého deště (pod deštníky) a za nastávající houstnoucí tmy řadu vánočních koled. Na úplný závěr této malé místní slavnosti zahráli „Trubači z Českého ráje“ ještě řadu dalších vánočních koled.

 Tak byla naše vesecká kaplička znovu otevřena a předána veřejnosti. Tuto generální opravu potřebovala už velmi nutně. Byla vlastně ostudou středu naší obce, když se u ní zastavovali četní turisté a nahlíželi rozbitými dveřmi dovnitř, když  tudy putovali po stezce na Kozákov.

Dnes je její interiér napojen na síť veřejného osvětlení, a tak se v kapličce každý večer rozsvěcuje intimní světlo, které září okny i dveřmi do setmělé vesnice.

Ve čtrnáctideníku „Nové Pojizerky“ byl c č.24 z 20. 12. 2006 uveřejněn můj článek o této naší vesecké kapličce. Zde je jeho plné znění:

Číst dále: Znovuotevření vesecké kapličky r.2006

 

Z pamětní knihy obce Besedice

Založení našich osad - Podle pamětní knihy obce Besedice - František Kinský

Budoucím pokolením se nemálo zavděčíme, připomeneme-li vznik a založení našich osad: Besedic, Michovky a Zbiroh, z nichž se skládala pozdější obec Besedice.

Nejstarší budou asi Besedice, jejichž staroslovanský název jest odvozen od slova „Beseda.“ Přesné zprávy o založení sice nemáme, nicméně možno s určitostí předpokládat, že tuto osadu založili uhlíři, kteří tu po staletí milíře pálili. Dělo se tak ještě před sto léty. U vrchu Sokol lze dodnes možné spatřit jámy od milířů a také i les pod Sokolem dosud se nazývá „U milíře“.

I názor zemřelého Jana Šimona, řídícího učitele v Malé Skále, že Chodové střežili tu zemskou stezku, a v osadě Besedice mohli býti posádkou, zdá se být pravdivý. Nasvědčuje tomu název lesa na severní straně Sokola, který se nazývá „Na hodánce“, kde by se mělo správně říkati „Na chodánce.“

Nejstarší historický záznam o Besedicích nalézáme v Ottových Čechách, díl XII., kde se Dr. J. V. Šimák zmiňuje o Martinu z Besedic, kterýž tu roku 1409  zemřel a Jan a Mikeš odtud zboží ujímali. Ale sotva byli stavu zemanského, snad jen svobodníci, kteří byli osvobozeni od roboty. Od Mikše tu byl pojmenován osamocený lesík „Mikušovec“, náležející nyní k čp. 16 a 17.

Les „Na spáleništi“ má své jméno od vyhořelého dvorce, který tu před dávnými časy stával, ač bychom dnes marně hledali zbytky zdiva nebo základy. V lese „U jezera“ pod Kalichem stával před sto léty malý mlýn, kam naši předkové chodili mlít své obilí. Potůček tekoucí zpod Kalicha byl zaveden do vodní nádrže, odkud se pak pohánělo mlýnské kolo. Vodní nádrži se tenkrát říkalo „Jezero“ a odtud také po zrušení mlýna zůstal název „U jezera“.

Osada Michovka má přesnější zprávy o svém založení. Ve třináctém století se totiž naše krajina dostala do panství mocného rodu pánů z Valdštejna. Ti dali nynější Sokolské pohoří mnichům dominikánům kláštera v Turnově. Roku 1380 byli tu již pány zmínění mniši a osadu Mnichovku založili. Snad to byli jen tři mniši, kteří osadu založili, neboť pozemky mezi Besedicemi a Loučkami se nazývají „Na třimicích“. Bližší zprávy však o tom postrádáme.

Číst dále: Z pamětní knihy obce Besedice

 

Vesečtí loutkáři

Vesečtí loutkáři - František Hlubuček - „Kronika Loutkářského souboru ve Vesci“ 

Bylo to v roce 1927, kdy ve Vesci učil řídící učitel Stanislav Kašpar, který tu dal podnět k založení loutkového divadla. Jeho snahy podporovala učitelka Žofie Staňková (provdána Pleštilová), dále i František Hlubuček a Josef Drahoňovský z Vesce. Také ze strany veřejnosti a hlavně dětí byl o loutkové divadlo veliký zájem. Proto všechny spolky v obci přispěly peněžními prostředky k vybudování loutkové scény. Z prvních získaných peněz byly zakoupeny předlohy k dekoracím, některé loutky nebo jejich hlavičky a nábytek pro jeviště. Některé rekvizity pomáhal zhotovit sokolský dorost.

V první třídě vesecké školy se rodí nové jeviště. Osvědčený pracovník, tesař Josef Drahoňovský se chopil pily a její hlas zaznívá v prvních akordech předehry, současně se připojuje šepotavý tón hoblíku Františka Otmara. Tempo pomáhá udržovat Štěpán Hajný, truhlář ze Smrčí se svým dlátem a Josef Hlubuček z Vesce s kladívkem.

Celou tu harmonii doplňuje sokolský dorost při podlepování a vyřezávání kulis. Je třeba zdůraznit, že některé scény ochotně a zdarma namaloval vesecký rodák, akademický malíř Ladislav Vele, který později ve Vesci tragicky zemřel.

Ještě nedozněly zvuky řemeslnického nářadí a už se objevuje první principál Stanislav Kašpar se svou družinou, který brousí modulaci a uvádí do nového domova Škrholu, Žofie Staňková pak nepostradatelného Kašpárka, paní Kašparová princeznu, Josef Hlubuček policajta, učitelka Marta Klubíčková komtesu, Marie Votrubcová Kalupinku, Jan Votrubec Honzu, František Hlubuček belzebuby, vodníky a ostatní příšernou havěť z podzemní říše. První loutková scéna byla majetkem školy a později ji přebírá rodičovské sdružení. Tehdejší loutky byly závěsné marionety, vysoké 35 cm. Byly opatřeny loutkoherecké divadelní knížky a další potřebný materiál.

Číst dále: Vesečtí loutkáři

 

Loktuše - z doby dávno minulé

Z doby našich předků - doby dávno minulé - Štěpán Mlejnek: Obecní kronika Loktuš

Původní ves Lochtuš stávala prý již v dobách před válkami se Švédy. Když Švédové napadli naši zemi, vyplenili také Železný Brod a dvěma proudy táhli pak směrem na Turnov. Jeden proud se valil maloskalským údolím a druhý pak údolím podkozákovským. Ves Lochtusch byla od Švédů vypálena a vydrancována a pak teprve znovu vystavena a osídlena rodem Mlejnků z Vrabčiny, jak je o tom psáno v předcházejícím článku těchto vzpomínek..

Nejstarší veřejný nápis v kraji je v Klokočských skalách vyryté jméno „Daniel Botohradecký a Jiřík Síbr - 16O4“.

Z nálezů jsou zde známé stříbrné peníze z doby Ferdinanda II. z roku 1623, které nalezl Jan Hlubuček z Klokočí při rytí trávníku. Byly v hliněném džbánku v počtu asi 100 kusů.

V prvních dobách, ze kterých máme ještě zprávy, docházely dítky do školy z celé klokočské obce až na Hruštici (ovšem jen kdo chtěl). Později nastalo vyučování po domech. Společně se učilo ve Vesci, kde byla první škola r. 1873, která v roce 1907 vyhořela (byla celá dřevěná). Ještě téhož roku byla postavena nová škola a začalo se v ní vyučovat. Po postavení školy v Chutnovce (na Dolích), začaly děti z Lochtuš docházet tam.

V prvních dobách obce soustředil se spolkový život hlavně do Klokočí, jako centra obce, a pak také do Vesce, k nám do Lochtuš už méně. Teprve založením hasičského sboru roku 1911, hospodářského spolku, jakož i Sokola, začal i u nás kulturní a společenský ruch oživovat. Sokolská jednota byla založena zásluhou bratří Josefa Staňka z čp. 2, Bohouše Kalkusa z čp. 4 (studenta) a hostinského Josefa Kvapila ze Špice. Loktušský Sokol zakoupil v Ohrazenicích starší jeviště za 1 800 Kč a za řízení Bohouše Kalkusa byla i v Loktuších uvedena do života činnost divadelní.

Číst dále: Loktuše - z doby dávno minulé

   

Jaký byl konec války pod Kozákovem

Jaký byl konec války  pod Kozákovem ?

Slavné májové dny roku 1945 patří k těm nejslavnějším v naší historii. Kronikářské zápisy vyprávějí o hrdinství těch dob. Mnoho o tom čteme v našich venkovských kronikách. Listy již sežloutly, fotografie pomalu blednou, ale dosud nevybledly vzpomínky posledních pamětníků. Ty jsou stále živé a stále varují. Pamětníci odejdou, ale zůstanou nám zápisy našich kronikářů. A ani budoucí generace nesmějí zapomenout...

Co tedy vyprávějí o této pohnuté době podkozákovské kroniky? Kronika z Vesce, z Loktuš, z Bělé i z Klokočí?

Je jaro roku 1945. Jarní práce jsou již v plném proudu. Lidé pracují, ale jejich mysl je neklidná. Za jasných večerů je severní obloha ozářena červánky. Ne, není to polární záře, jaká byla před několika roky. Jsou to červánky a záře požárů. Je slyšet vzdálený, ale přece jen už tak blízký hukot fronty. Je duben 1945. Od 22. dubna jsme ve frontové čáře.

Již 30. dubna proběhly v Turnově neurčité zprávy o kapitulaci hitlerovského Německa. Do polních lazaretů v Turnově byli přiváženi noví a noví ranění z fronty. Před polednem 1. května docházejí zprávy, že v Chuchelně, v Semilech i v Železném Brodě vypuklo otevřené povstání. Obyvatelstvo strhává německé nápisy a odzbrojuje německé posádky. Lidé nemohou uvěřit.

Občané si na poštách a v bankách vyměňují německé peníze za protektorátní. Obchodníci již nechtějí přijímat marky a feniky. 1. května večer oznámil rozhlas smrt Adolfa Hitlera. Doma se vybalují nebo narychlo šijí československé vlajky. Po dlouhých šesti létech opět naše československé barvy: bílá, červená a modrá.

V noci na 2. května byl na náměstí v Turnově spálen symbol německé moci - veliká dřevěná orlice, která „zdobila“ turnovské náměstí před budovou spořitelny. Lidé si zvykli říkat, že je to „černá můra“. Zatímco v Turnově visí německé a protektorátní vlajky  spuštěné na půl žerdi na znamení německého smutku nad smrtí Vůdce, v Železném Brodě a v Semilech už vesele vlají na domech československé vlajky.

Číst dále: Jaký byl konec války pod Kozákovem

 

V Klokočí před sedmdesáti a více lety

V Klokočí před sedmdesáti a více  léty...

Vesnička Klokočí, stulená ve stínu hradby Klokočských skal, v blízkosti zříceniny skalního hradu Rotštejna, je dnes opět samostatnou obcí, když za vlády jedné strany patřilo Klokočí do sloučené obce Klokočské Loučky. Tato nevelká podkozákovská víska  má však  svou pestrou historii. O některé údaje z klokočské kroniky se s vámi, milí čtenáři Nových Pojizerek, chci podělit. Domnívám se, že údaje, které vám nabízím, jsou velice zajímavé.

Tak začněme třeba rokem 1901 - 1902, kdy z popudu starosty Jana Vlčka, rolníka v Klokočí,  bylo zde přikročeno ke stavbě vlastní obecné školy, kterou vesnice dosud postrádala. Rozpočet na stavbu činil tenkrát 14 000 předválečných korun. Peněz ovšem bylo málo a proto přední zastupitelé obce dali návrh, aby se stavba provedla svépomocí.

Obyvatelé v celé školní obci poslechli snad do jednoho. Přispěli potahy, prací, materiálem, každý podle svých možností. Jejich pomoc činila při této stavbě nejméně 30% stavebního nákladu.

V roce 1920 byl v obci připraven další návrh k provedení opět svépomocí. Byla to stavba hasičské zbrojnice, spojená s hospodářským skladištěm, ale také stavba nového hřbitova. Zase chyběly finanční prostředky. Proto byla odhlasována dobrovolná přirážka k dani pozemkové, a to ve výši plných 800% (!), kromě běžných obecních přirážek. Každý z občanů uznával potřebu nové hasičské zbrojnice, ale i nutnou potřebu místního hřbitova. Cesta s nebožtíky až na vzdálený farní hřbitov v Loučkách vedla místy až dva metry hlubokým úvozem, který býval v zimní době zcela zavát sněhem. Vzdálenost z Klokočí do Louček je skoro dva kilometry.

Číst dále: V Klokočí před sedmdesáti a více lety

   

Strana 1 z 6

Právě připojeni - hostů: 104 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 1168741

Padesátá léta
Občerstvení v Českém domě ve Virovitici
Při koncertu Vratislava Kříže
Stráň Fialník nad Vescem
Jedna z toilet
Masopust 18.2.2012
Výběr všeňských dam
U pokladny na dožínkách - srpen 2011
Alen Leder a jeho otec  Zvonko - úspěšně prodali fůru dřeva
Vítání občánků v říjnu 2011-02
Jasna vypravuje, Kazdovi naslouchají
Marie Šichová
Hezký pohled z jachty dálkový
Masopust 18.2.2012
Rodinné foto u Gelerů
Jan Viduna, Iveta Součková
Starosta obce Všeň Ivan F.Herbst
Tady se k Vladimírovi a Jasně vešel i Petr Kazda
Náměstí v Daruvaru
Kozákov -
Roubenka čp. 31 dř. Jana Votrubce