Velikost textu

Z pamětní knihy obce Besedice

Založení našich osad - Podle pamětní knihy obce Besedice - František Kinský

Budoucím pokolením se nemálo zavděčíme, připomeneme-li vznik a založení našich osad: Besedic, Michovky a Zbiroh, z nichž se skládala pozdější obec Besedice.

Nejstarší budou asi Besedice, jejichž staroslovanský název jest odvozen od slova „Beseda.“ Přesné zprávy o založení sice nemáme, nicméně možno s určitostí předpokládat, že tuto osadu založili uhlíři, kteří tu po staletí milíře pálili. Dělo se tak ještě před sto léty. U vrchu Sokol lze dodnes možné spatřit jámy od milířů a také i les pod Sokolem dosud se nazývá „U milíře“.

I názor zemřelého Jana Šimona, řídícího učitele v Malé Skále, že Chodové střežili tu zemskou stezku, a v osadě Besedice mohli býti posádkou, zdá se být pravdivý. Nasvědčuje tomu název lesa na severní straně Sokola, který se nazývá „Na hodánce“, kde by se mělo správně říkati „Na chodánce.“

Nejstarší historický záznam o Besedicích nalézáme v Ottových Čechách, díl XII., kde se Dr. J. V. Šimák zmiňuje o Martinu z Besedic, kterýž tu roku 1409  zemřel a Jan a Mikeš odtud zboží ujímali. Ale sotva byli stavu zemanského, snad jen svobodníci, kteří byli osvobozeni od roboty. Od Mikše tu byl pojmenován osamocený lesík „Mikušovec“, náležející nyní k čp. 16 a 17.

Les „Na spáleništi“ má své jméno od vyhořelého dvorce, který tu před dávnými časy stával, ač bychom dnes marně hledali zbytky zdiva nebo základy. V lese „U jezera“ pod Kalichem stával před sto léty malý mlýn, kam naši předkové chodili mlít své obilí. Potůček tekoucí zpod Kalicha byl zaveden do vodní nádrže, odkud se pak pohánělo mlýnské kolo. Vodní nádrži se tenkrát říkalo „Jezero“ a odtud také po zrušení mlýna zůstal název „U jezera“.

Osada Michovka má přesnější zprávy o svém založení. Ve třináctém století se totiž naše krajina dostala do panství mocného rodu pánů z Valdštejna. Ti dali nynější Sokolské pohoří mnichům dominikánům kláštera v Turnově. Roku 1380 byli tu již pány zmínění mniši a osadu Mnichovku založili. Snad to byli jen tři mniši, kteří osadu založili, neboť pozemky mezi Besedicemi a Loučkami se nazývají „Na třimicích“. Bližší zprávy však o tom postrádáme.

 

Z té doby pochází pravděpodobně název lesa „Na boudách“, kde mniši při nedostatku náčiní nemohli postavit řádná stavení, a proto se stavěly zpočátku jen pouhé primitivní boudy. Dost možná, že první obydlí byla ve slujích mezi skalami. Ještě roku 1900 šestičlenná rodina Jana Šilhána - Jakubika po několik roků „Na boudách“ pod skálou bydlela. Až na energický zákrok loučeckého starosty Josefa Matěchy přestěhovala se do mnichovské zvoničky.

V lese „V králi“ se taktéž pálilo dříví na uhlí. Hromadě narovnaného dříví, připraveného k zapálení, se říkalo „král“ a odtud pochází název lesa „V králi.“

Název „Jordán“ vymyslili mniši v náboženském nadšení z biblické legendy. V bývalém lese „Na splazích“ plazili se ještěrky a hadi, a proto název „Splaza“, „Na splazích“. V lese „Ve vratištích“ byla umístěna vrata, to bylo na cestě ke hradu Zbirohu. A tak všechny ty názvy, které nám tu předkové zanechali, mají svůj prapodivný původ a svůj nemalý význam pro dnešní vlastivědu.

V roce 1316 - 1318 patřil náš kraji větvi valdštejnské, pánům z Rotštejna, sídlících na nedalekém skalním hradě. Vok z Rotštejna se však dostal v tuhé spory s vlastními nepřáteli a v boj, a tak právě v onen čas jeho zboží bylo násilně zpustošeno. Vsi Zadní Loučky, Klokoč, Lochtuše, Vraty, Besedice a Michovka byly zpleněny a zdrancovány.

Až po padesáti létech jsou zase zmínky o našem kraji. Tu se již okolnosti značně změnily. Vesnice i lesy připadly k protějšímu panství Rohozeckému a na úzkém skalisku strmě nad Jizerou byl vystaven dosti velký a přepevný hrad Zbiroh. To bylo okolo roku 1350. V roce 1356 panoval tu Půta z Turgova a po něm jeho syn Jan. Ten kolem roku 1350 prodal hrad Markvartu z Vartenberka. Markvart však roku 1387 vzbouřil se proti králi, což mělo za následek, že královo vojsko dobylo hrady Rohozec i Zbiroh. Markvart tím své statky ztratil a král je rozprodal.

Tím vzniklo nakrátko samostatné panstvíčko Zbiroh. K němu náležel hrad a vsi Michovka, Besedice a Vrát. Potom je koupil Ota z Bergova, pán na Troskách. K tomu držel ještě polovinu města Turnova.

Za Oty propukly bouře husitské. Celé severní Čechy se postavili proti novému hnutí, takže katolické řády a nepřátelství k husitům trvaly dlouhá léta. Ale páni, hájíce zájmy panství krále Zikmunda a víru římsko-katolickou, pamatovali i  na svůj prospěch a zabrali okolní zboží církevní.

Roku 1424 přitáhli poprvé husité, bratrstvo táborské pod Janem Žižkou do našeho kraje. Spálili turnovský klášter a zmocnili se i hradu Valdštejna. Brzy nato odtáhli a tak husitství na vesnicích mimo město, sílu nemělo. Všude zůstaly dřívější řády i na hradě Zbirohu. Leč přece katolická moc vůčihledě již i v našem Pojizeří slábla. Roku 1426 spálili husité hrad Rotštejn, roku 1432 Otík z Lozy a Jan Čapek ze Sán oblehli Frýdštejn. Donutili pana Bohuše z Kováně, aby se s nimi smluvil. A nakonec Jan z Bergova sám se přidal k táboritům a bojoval s nimi u Lipan roku 1434 proti katolíkům.A tu jistě již i poddaní se přidávali k české víře.

Nedlouho potom panství zbirožské vzalo za své. Po válce husitské zůstávala na hradě posádka, nevíme, pod jakým velením. Počínala si však loupežně a násilně, ba, zdá se, že ani pána z Bergova neposlouchala. A tu se okolní panstvo sebralo a roku 1442 Zbiroha dobylo. Lupiče ztrestalo a hrad rozbořilo. Od toho času leží v sutinách.

Ze zdí si  časem brali stavivo sousedé, kteří se tu usazovali a založili nynější osadu Zbirohy. Tak vznikla osada nejmenší a nejchudší.

Po zboření hradu bylo zboží zbirožské spravováno z Trosek. Když roku 1458 Jan z Bergova zemřel, dostalo se zbirožské panstvíčko jeho sestrám Žofce a Dorotě z Bergova. Ty je však již roku 1466 prodaly panu Heníkovi z Valdštejna na Skalách. Panství Skalské (Maloskalské) bylo roku 1538 spojeno s Rohozeckým.  Odtud i Sokolský hřeben trvale náležel k Rohozci.

Roku 1608 bylo pod pustým hradem Zbirohem pět chalupníků: Jiřík Vohařů, Jiřík Holman, Matěj Mužíček, Dorota Šoňská, jakýsi Staněk a šestý na kopaninách Holmanových. Ti všichni dohromady platili svému pánu 30 grošů půlletně a 12 dní robotovali.

V Mnichovce bylo sedm chalupníků: Jan Kosařův, ten měl výsadní krčmu, Martin Kolečkářův,  Matěj Krčmářův, Jan Havlišta, Jan Švábek, Václav Bukvic a Martin Kosař. Platili 2 kopy 30 grošů půlletně, 5 slepic, 50 vajec a 7 dní robotovali. Z uvedených osadníků zachoval se po dnešní časy pouze rod Bukvicův, leč i ten se nedávno z Michovky z čp. 17 odstěhoval.

V Besedicích bylo osm chalupníků: Tomáš Tlustý, Jakub Habrový, Petr Prosecký, Jan Prosecký, Jiřík Hajnej, Bukvic, Mach a Jan Mikšů. Platili 2 kopy 18 grošů, 24 slepic,70 vajec, 48 dní roboty a 12 korců ovsa. Mimo ně chalupa na statku Jakuba Habrového s jedním grošem a dvěma dny roboty podružské (podruh). Poněvadž se robotovalo podle množství pozemků, byla osada Besedice již tenkráte větší než Michovka se Zbirohy dohromady. Z uvedených osadníků dodnes v Besedicích žijí potomci, a to: rozvětvený rod Habrů, Hajných, rod Bukvicův vymřel před 60 roky. Nahrazen byl Klabanem, nyní Pleštilem (v čp. 17).

Po nešťastné bitvě na Bílé Hoře roku 1620 rozložilo se vítězné císařské vojsko po Čechách a dle rozkazu násilím obracelo lid na víru katolickou. I do našeho kraje přitáhl oddíl vojska pod císařským, komisařem. Učinil konec Bratrskému sboru v Turnově. Když pak za kruté vlády Albrechta z Valdštejna docházelo stále ke vzpourám a bouřím, a poněvadž přesile císařského vojska nemohl selský lid odolat, jaký div, že mnozí, nežli by násilím  přistoupili k víře římské, raději se vystěhovali z rodné vlasti. Zanechali tu veškeré své statky na pospas chamtivému vojsku.

Českým vystěhovalcům sice přišli na pomoc saské a švédské regimenty, ale byly zase vypuzeny a útisky se vracely znova. Evangeličtí kněži byli nuceni ukrývat se ve skalách, kde se konaly i tajné bohoslužby s těm,i, kteří stále vzdorovali násilí císařských reformačních komisí.

I památný Kalich, „Chlebiště“ a „Hrubý Kostel“ se staly útočištěm pronásledovaných nekatolíků. Sem se za tichých nocí scházeli potomci husitů, aby tady v lůně skal vykonali své bohoslužby a sílili se k dalšímu utrpení. Roku 1634 sem docházel kazatel Matěj Krocinovský, kterého pak v Borku vypátrali a pochopy dodali do Prahy.

V těchto skalách také roku 1642 prodlíval Václav Sádovský ze Sloupna, exulant a švédský hejtman nad Turnovem při vpádu Torstensově a prchaje, ztratil tu peníze i své stolní nádobí, stříbrné lžíce s rytými erby. Stříbrná lžíce se snad dodnes chová v turnovském muzeu, řetěz a peníze v Muzeu Království Českého v Praze.

Roku 1643 utíkali do Kalicha I Turnovští před Švédy, kterým taktéž již nevěřili. Lid snášel zlé z té i oné strany, a tak raději utíkal do skalnatých lesů, kde snáze unikal pronásledování a štvaní.

A tak v strastech uplynula i hrozná válka třicetiletá, až skončena v roce 1648. Potom vrchnosti provedly pokatoličtění poddaných samy. Ostatní ochuzeni, vysíleni, poddali se, třeba jen „na oko“. Ještě roku 1650 se odvážil kněz Pavel Krupius na Turnovsko, ale byl vyzrazen a jat. jen lstí se mu podařilo utéci.

Naše osady však v létech 1970 - 1680 stále se ještě vzdalovaly katolických bohoslužeb a nechodily ke zpovědi. Psány jsou rok co rok jako nedbalé a nekající se. Z turnovské farnosti, kam naše osady náležely, se jmenují roku 1671 tito nekající se: z Michovky: Václav Pelech se ženou, Mikuláš Brouček, Helena, děvka u Holmana, Martin Kolbaba se ženou, Jiřík Beneš a Jakub Šimek se ženou, z Besedic: Magdalena, žena Jakuba Černýho, Jan Zemanův, Jan Machačný se ženou, Kateřina Stráňková, Václav Holman se ženou, Tobiáš Podbrzský se ženou Salomena Pelechová, Jan, Václav a Káča Skřivánkovi, Jan Chlomek se ženou, Jan Stránka se ženou, Anna Mužíčková, Magdalena Švábková, Václav Leopold, Kateřina Šandová, Jiří Polák se ženou, Dorota Jakubová, Anna Vacardová, Běta Rulcová, Kateřina a Magdalena Pískalovy. V dalším roce 1672 se ještě uvádí Eliáš Endler z Michovky, Kateřina Fabiánová ze Zbiroh, Jakub a Magdalena Černá z Besedic, Matěj Kůžel, Mariana Jakoubková, Jeremiáš Pavlišta aj.

Václav Durych z Kalichu píše se zvláštní vroucností v cestopisném díle „Z Českého ráje“, vydaném roku 1886, a výstižně líčí pobělohorskou dobu a události na Turnovsku a na Kalichu. Toto dílo však nebylo v pozdějších létech uznáno z hlediska historického uznáno za věrohodné. I historie Kalicha byla pokládána za falsifikát, ale všichni ti odpůrci kalicha nemohli a dosud nedokázali vysvětlit staré místní názvy, jako: Hrubý Kostel, Malý Kostel, Malý kalich, Chlebišťata nebo Chléviště.

První, kdo v nové době kalich jaksi posvětil, byl turnovský františkán Jindřich Erazim Vitásek, rodem Moravan. Jako ctitel minulosti a přírodních krás rád navštěvoval památná místa kolem Turnova a dokonce je zdobil nápisy. Tak v památném kalichu napsal desku s tímto textem:

„Vítám tebe v citu rozechvění,

místo s tu sluji tvoji,

jež před věky v krutém  utrpení

skryla Bratry pod obojí.“

Tato pamětní deska nebyla v Kalichu zhotovena okolo roku 1850, ale až po prusko-rakouské válce v létech od roku 1866 do roku 1870.

Až do roku 1848 tvořily naše tři osady tzv. rychtu, podřízenou panství Hruborohozeckému. Není určitě známo, jestli se tato rychta jmenovala michovská či besedická. Rychtáři dříve mívali větší moc než nynější starostové. Mívali dokonce i zvláštní oblečení, které na sebe oblékali při úřadování. Kompetence bývalého rychtáře se bezmála rovnala dnešnímu soudci od okresního soudu. Při tehdejším malém vzdělání vesničanů mívala však vrchnost s volbou rychtáře dost starostí, neboť rychtář musel umět aspoň trochu číst a psát.  Takových lidí však bylo na vesnicích velmi málo.

Posledním rychtářem z doby roboty na naší rychtě byl Josef habr - Justina v Besedicích čp. 18. po něm nám zůstala i rychtářská kniha, jakožto cenná památka na tehdejší robotu.

Po mnoho století ubíjela robota vesnický lid nejen tělesně a hospodářsky, ale i kulturně. Za propůjčené pozemky musel selský lid vykonávat vrchnostem bezplatně nejhorší a nejtěžší práce, ale vzdor tomu ještě musel platit daně na státní potřeby, jako na vojsko apod. Kdo se vzpouzel, byl trestán a zbaven propůjčených pozemků. Poněvadž robotníci dostávali za práci na panském často i karabáčem, docházelo občas ke krvavým bouřím a vzpourám selského lidu proti vrchnostem.

Sedláci vykonávali povinnou robotu jen za pěkného počasí, doma na svém pracovali často jen při měsíčku. Obilí mlátívali v zimě i při louči.  Věru, byly to smutné časy a s hořkostí na ně naši dědové vzpomínají. Na třicetikorcovém statku se robotovalo průměrně sto dní v roce. Tak např.: Na statku čp. 8 v Besedicích bylo 28 dní roboty s jedním párem volů, na statku čp. 17 v Besedicích 102 dny ruční roboty, chalupa čp. 18 měla 68 dní roboty, chalupa čp. 13 celkem 103 dny roboty.

Namísto všestranného vzdělání byl lid nucen dbát v prvé řadě jen náboženství, které se pokládalo za nejpotřebnější předmět učení. Ve skutečnosti však lid poznával, že vrchnost sama,, ač chrámy Páně zřizovala, neřídí se dle evangelia Kristova, ba že jedná a její skutky jsou hodně nekřesťanské. Selský lid nemálo rozčilovalo i znásilňování selských že a dcer od vrchnosti, od jejich úředníků, jakož i barbarské vymáhání daní.

Když pak útisky od vrchnosti byly stále větší a bezohlednější, když rány panským karabáčem příliš bolely, vzkypěla konečně sedlákům krev v žilách, ozbrojili se cepy, kosami apod. a s heslem „Pojďme na pány!“ táhli ve značném houfu na rohozecký zámek proti vrchnosti. Vrchnost však nakvap poslala pro vojsko, které rázem zjednalo klid a několika výstřely zchladilo rozpálená čela sedláků.

To se stalo roku 1848. Po této revoluci již na robotu nikdo nešel, neb roznesla se po kraji radostná zpráva, že robota je navždy zrušena. Ó, jak si oddechl náš venkovský selský lid! Jak zaplesal, že je zbaven navždy svého nejhoršího upíra!

Žel, robota nebyla zrušena jen tak hladce, musela se draze vykoupit. Český sedlák musel vrchnostem zaplatit osm milionů zlatých r. č., které se splácely až do roku 1888.

Ani u nás robota nebyla zrušena úplně a namísto ní bylo zavedeno tzv. „láskování“ na panském.

Některým našim sedlákům nebyly následky zrušení roboty ani dost příjemné, protože potřebovali obilí a to jim dříve půjčovala vrchnost. Nyní se ocitli po této stránce v nesnázích. Vrchnost zase potřebovala lidi na polní a lesní práce. A tak nastalo jakési smlouvání, což mělo za následek, že se zase znovu robotovalo, a sice až do roku 1870. Ovšem práce tehdy byla už snesitelnější a poměry oběma stranám vyhovovaly.

Zrušení mělo dobré následky na vesnicích nejen po stránce hospodářské, že se náš český sedlák pozvolna vzmáhal, ale i po stránce kulturní se snažil být vzdělanější.

Vedle polního hospodářství, kterému se vesnický lid nyní mohl více věnovat a více mu vynášelo, vedle tkalcování a předení, zavádělo se i broušení „kamínků“ čili polodrahokamů. Chudší lid nalezl  dosti práce i při stavbě dráhy roku 1856, jakož i při stavbě Liebigovy továrny v Železném Brodě v roce 1862.

V oboru samosprávy však bylo po zrušení roboty dosti zmatků, neboť státních a samosprávných úředníků bylo příliš málo. Proto se jen volným tempem zřizovali politické obce a okresy. Rakouská vláda přitom všude nadržoval Němcům a Čechy přehlížela. U okresních soudů a u berních úřadů byla zavedena němčina, ale brzy musela ustoupit užívání obou zemských jazyků. Daně vybíral pan justiciár u soudu.

Asi roku 1852 bylo u nás započato s měřením pozemků. Dříve u nás totiž nikdo nevěděl, kolik má přesně pozemků. Jen podle výsevu obilí dohadovala se výměra. Ani mezníků mnoho tenkrát nebylo.Více jak polovina nynějších polí ležela ladem jako pastvina. V besedických luzích nebyly tehdy před sto léty žádné role, ale jen pastviny, kde se v létě po celý den popásal dobytek z celé vesnice.

K otázce inženýra „Taliána“, tj. z Itálie, označil každý hospodář jenom přibližně, odkud až kam pozemek dříve užíval. Podle těchto výpovědí, často dost neurčitých, zaměřil inženýr pozemky. Zakreslil je do nové mapy s německým textem, zjistil i kvalitu (bonitu) půdy. Poprvé se zarážely mezníky, většinou „čeďáky“, tj. z čedičového kamene. O lesy a řeky sedláci tehdy valně nestáli. Proto tyto ještě do roku 1920 pařily velkostatkům. Cesty do lesů se tenkrát vůbec nezakreslily do mapy, neboť všude byl volný přístup. Nikoho nikde ani nenapadlo, aby cestu někde zakazoval.

Kolem roku 1864 byla utvořena katastrální obec Loučky, ke které náležely tyto osady: Loučky, Koberovy - horní část, Hamštejn, Besedice, Michovka, Zbirohy a Vranové (!). Tato nová obec byla pojmenována Loučky, protože měla kostel a školu ( v samotné osadě Loučky). Na rozdíl a k rozlišení od Louček Sekyrkových byly tyto Loučky zvány Kostelními.

Prvním starostou katastrální obce loučecké byl občan Bukvic starší. Ten úřadoval jako starosta plných devět roků.  Po něm byl  na jeho místo zvolen Jan Bouček, rolník, taktéž z Vranového čp. 12 u mostu. Úřadoval dvanáct roků až do své smrti. Obecní úřad ve Vranovém nebyl však pochuti občanům z Besedic, z Michovky a z Louček. Začali usilovat o jeho přeložení. To vyciťoval i starosta Bouček a dobrovolně svou funkci skládal, leč byla mu ponechána, jak již řečeno, až do jeho smrti.

Pak byl za starostu zvolen Josef Bukvic mladší na Michovce čp. 17, který úřadoval dlouhých dvacet roků, také až do své smrti. Po něm uspořádal finanční zmatky první radní Josef Matěcha, rolník z Louček, který byl pravým typem venkovského starosty. Měl všude respekt a úctu. Úřadoval plných třiadvacet roků, až do své smrti roku 1913. A zase finanční zmatky uváděl do pořádku první radní Stanislav Pleštil, rolník v Besedicích čp. 17, se svým tajemníkem Josefem Brožkem z Michovky čp. 13.

Starosta Bukvic starší ve Vranovém byl vynikající člověk a měl asi nejvíce starostí s obecním úřadem, neboť po zrušení roboty bylo všude hodně zmatků. Udělal však chybu, že se energicky postavil proti připojení Louček k turnovskému okresu. jak bychom tomu byli dnes - po 100 létech - vděčni!

Za starosty Jana Boučka stavěla se dráha Pardubice - Liberec. Poněvadž zdejší lid se vyznal pouze v polní práci, byli na stavbu pozváni odborní dělníci z Itálie. Mnozí z nich se tu pak oženili a usadili (Viz Colombo /Kolombo/, Kvintus aj.).

Stavbu dráhy v Malé Skále prováděl inženýr Toman, který má nemalé zásluhy i v postavení mostu přes Jizeru.Tenhle most byl vybudován s předpokladem, že budoucí silnice bude projektována přes Boučkův dvůr (viz dnešní Boučkův statek) a přímo ke starému nádraží. Postavení nové nádražní budovy a zřízení nové silnice změnilo situaci tak, že stavba mostu nebyla dobře vyřešena. Tento železný most sloužil  až do roku 1949, kdy byl nahrazen novým.

Za starosty Bukvice mladšího se stavěla okresní silnice ze Źelezného Brodu do Rovenska pod troskami - bylo to asi roku 1886 - 1887. Je nutné připomenout, že komunikace u nás tehdy byly velice ubohé.

Jedinou cestou, která jaksi spojovala naše hory s Turnovem, byla neschůdná vozová cesta, která vedla z Turnova k Betlémskému mlýnu podle Jizery, pak Rohlinami do Klokočí, odtud do Louček a k Besedicím, kde na „Třimnicích“ odbočovala do luhů besedických, odtud vedla „Hůrou“ na Vrát, načež klesala „Káčovem“ do „Dvírek“. Tam byli formani nuceni broditi Jizeru, neboť most tehdy ještě nebyl. Jizera se pak široce rozlévala po lukách a nechala se snadno všude přebrodit. I u Betlémského mlýna se jezdilo na Rohozec brodem přes Jizeru.

Pod „Hůrou“ na kraji lesa stávala vysoká vrata s kamennými pilíři dva až tři metry vysokými. Ty prý občané z Vrátu vždy na noc zavírali z obavy, aby měli v noci jistotu před škůdci. Od těchto vrat dostala prý obec Vrát své jméno.

Sedláci z Besedic jezdívali do Turnova „Hlubočkem“ přes Michovku a Bursovou strání k Betlémskému mlýnu. Pokud nebyly železnice, byli sedláci nuceni jezdit pro různé potraviny, hlavně však pro sůl až do Prahy. Šimon Habrů z Besedic čp. 8 jezdíval do Prahy každotýdenně a přivážel turnovským obchodníkům mouku. Domů přivážel pouze sůl, která se tenkrát měřila na žejdlíky a čtvrtce. Sedlák Liška z Prackova jezdil pro sůl až do Polska se dvěma páry koní a cesta trvala mu celý měsíc.

Proto stavba silnice Železný brod - Rovensko byla přijímána s velikou radostí. Prováděl ji stavitel Špatný z Nového Bydžova. Jeho asistent Míchal měl pod nynějším hostincem „Na potoce“, tzv. kantýnu, kde dělníci těžce vydělané peníze propíjeli a pak chodili otrhaní.

Bývalý majitel maloskalského panství baron L. Oppenheimer usiloval o to, aby silnice z Rovenska vedla k Malé Skále podél Suchých skal. Leč Okresní výbor v Železném Brodě se postavil zásadně proti tomu, protože prý by tím město Brod bylo silně poškozeno. A tak stavba této důležité silnice pod Suchými skalami byla na dlouhý čas pohřbena. Teprve roku 1930 bylo se stavbou této silnice započato a pokračovalo se v ní i přes zákaz Okresního úřadu v Semilech.

V roce 1866 vypukla tzv. bratrovražedná válka prusko-rakouská. Naše tři osady byly od válečné vřavy ušetřeny, ježto Prušáci táhli jednat od Frýdštejna přes Jeníšovice na Turnov a přes Źelezný Brod na Pelechov, Smrčí a záhoří na Semily.

Velmi zajímavý byl pohled od „Sokola“ na táhnoucí pruské vojsko, které se jako temná mračna valilo od Frýdštejna. Úžasně dlouhá byla i řada povozů, které jely od Železného brodu přes Vranov po staré úzké silnici ke Křížkům a dále k Turnovu. Na svátek sv. Petra a Pavla po celý den táhli Prušáci, vezouce s sebou velké zásoby chleba a munice. Do Turnova se dokonce dostavil i pruský král.

Když u Jičína došlo ke srážce vojsk, bylo mnoho raněných a zajatých dovezeno do Turnova do tamních kostelů, I stalo se, že v mariánském kostele byli zajatí rakouští vojáci, které Prušáci hlídali. Naše ženy, pod záminkou, že nesou zajatcům pokrmy, přinesly jim i ženské šaty. Do nich se zajatci oblékali a ze zajetí nepoznáni prchli. Prušáci si toho povšimli, když už polovina zajatců byla na svobodě. Tu byly teprve stráže zostřeny.

Na vrchu Mužském bylo naše  vojsko bez munice. Tam rakouský generál své vojáky zradil, za což dostal od Prušáků panství. I zbraně měli „naši“ špatné. Prušáci měli „jehlovky“ (pušky), kdežto naši byli nuceni spokojit se se zadovkami, zvanými „ládovačky“.

Z našich osad se této války zúčastnili pouze tito dva muži: Filip Hoření z Besedic čp. 4 a Křivůnek z Michovky čp. 16. Bylo totiž dříve málo lidí schopných vojenské služby. Kdo byl vojákem, musel vážit aspoň 150 liber čili 75 kg.

Prusko-rakouská válka byla příčinou toho, že kalich zase náležitě ožil. Nejen že sem do zdejších skal byl přihnán dobytek z celého okolí, i z Rohozce, z Lažan aj. míst, ale i lid z celého kraje houfně sem přicházel, aby ve zdejším lese a ve skalách přečkal válečné hrůzy. Do skal byly sneseny nejpotřebnější věci, jako peřiny, šatstvo, peníze, mouka, brambory, sůl a jiné potraviny.

Domy v Besedicích a v Michovce byly jako po vymření, bez lidí a občané je nechávali volně otevřené. Jen v čp. 25 (nyní u Stanislava Poloprutského) vařila stará Cvrčková pro uprchlíky kyselo, za což hodný váček peněz pod sukní nosila. U Kalicha a „Na rovních“ zavládla pravá komuna. Potraviny se neoddělovaly. Každý si vzal, co chtěl nebo dostal, bez ohledu na to, zda sám taky něco přinesl čili nic. Děvčata a ženy spaly stále v lese. Mužové vykonávali hlídky. I faráři a kantoři z celého okolí i z Turnova trávili vojnu v besedických skalách.

Tato vojna  naštěstí netrvala dlouho. na jedné straně dobře připravený nepřítel, na druhé zrada, zmatky, špatná výzbroj apod. To vše bylo příčinou, že Prusko vyhrálo válku na celé čáře. Za čtyřiačtyřicet dní byla válka skončena. Za tento kratičký čas se Prusové dostali až k Vídni...-

Za úřadování starosty Bukvice mladšího byla také postavena nová školní budova v Loučkách, a sice v létech 1884 - 1885. Stará jednotřídní škola stávala na témže místě. Byla chatrná, ze dřeva roubená, před ní rostl veliký ořech. Mimo to učívalo se také u Sýkorů čp. 19 (pozdější hostinec u Mazánků), u Hlinických čp. 10, u Havrdů (vyhořelo při velikém  požáru v Loučkách dne 25. března 1903 a u Sýkorů čp. 2 (nyní zbořeno).

Do školy v Loučkách chodily děti z těchto vesnic: z Louček, Klokočí, Rotštejna, z Vesce, Smrčí, Prackova, Hamštejna, Koberov, Chloudova, Prosíčky, Besedic, Michovky, Zbiroh, z Rakous a z Rohlin. Tedy z 15 vesnic do jediné školy!

Do školy se však moc pilně nechodilo. Až v roce 1872 byl vydán zákon, že všechny děti musejí chodit do školy až do 14 roků. Nejstarší učitelé - vlastně kantoři - byli tito: Rakouš, Endrýs, farář Klika a František Vocásek z Vyskře. Mimo těchto vyučoval někdy i Bukvic, šenkýř v Loučkách, Pekař, domkář ze Zbiroh a Josef habr, rychtář z Besedic.

Školní místnosti byly velice špatné. Děti z nedostatku místa seděly i na zemi.  Že kantoři šňupali tabák, tomu se nesmíme divit, neboť atmosféra v učební místnosti, kde se někdy tísnilo až na sto žáků, nebyla zrovna příjemná. Učitelé však učili velmi svědomitě od 8 do 12 hodin a odpoledne od 13 do 16 nebo do 17 hodin.

Je zajímavé, že František Nejedlo, zedník z Jeníšovic, učil od mládí až do 64 roků svého život a měl roční plat 160 zlatých. Pak jej c. k. školní inspektor ze školy vyhnal a bývalý kantor musel ve stáří zedničit. Také Vojtěch Hejduk ze Smrčí učil 24 roky a pak musel kantorství zanechat a hledat si nové zaměstnání. Tito kantoři učili ve dřevěné chalupě ve Smrčí, protože v Loučkách nebylo už místo pro děti z Vesce a z okolí.

Plat kantorů byl velmi ubohý. Kněz míval 400 zlatých šajnů ročně, ale učitel, ten si musel pro plat každou sobotu docházet k těm, kdož posílali do školy své děti. Tak vznikl tzv. „sobotáles“, odvozeno od toho, že v sobotu „lezl“ kantor pro výplatu. Kantoři se však museli většinou spokojit s troškou mléka, podmáslí, tvarohu nebo bramborů. Strava kantorů bývala prostá: cibule smažená na másle, bramborová kaše.

Když byla v Loučkách postavena nová školní budova, poměry v místním školství se podstatně zlepšily. I učitel František Vocásek přispěl svou energií a přísností ke zlepšení poměrů.

Nutno ještě podotknout, že dříve než byla škola v Loučkách, chodily děti do školy až na Hruštici Tam chodily děti až z Nábzí (ze Bzí)!!!!! A samozřejmě i z celého podkozákovského okolí!

I do kostela se chodilo ponejvíce na Hruštici, kde byla dříve husitská fara. Pod násilím vlády Habsburků byla i tato fara přeměněna na faru katolickou.

Teprve roku 1787 - 1792 byl postaven kostel v Loučkách. Postavila jej vrchnost Hruborohozecká. Zvony, oltáře a nábytek sem byly sneseny ze zrušených klášterů v Kartouzích, v Mladé Boleslavi a v Bezdězi.

Původně měl být kostel postaven v Besedicích vedle myslivny na pozemku patřícím k čp. 30, kde se dodnes říká „Na place“, tj. na stavebním místě. Potřebný kámen tu již byl připraven. Občanům v Loučkách nebyla zpráva o stavbě kostela v Besedicích příjemná, a proto připravený kámen v noci odvezli do Louček. Pak prohlašovali, že Panna Maria chce mít kostel v Loučkách (že snad zázrakem se stavební kámen dostal do Louček).

A protože i paní hraběnka chtěla z oken Hruborohozeckého zámku vidět nový kostel, stavěl se nakonec přece jen v Loučkách. Dříví i kámen se sem dovážel z besedických lesů.

Dne 6. června 1915, na Svatodušní neděli, loučecký kostel vyhořel. jen pozvolna a za značného úsilí faráře Luska a později faráře Pikory byl konečně dán do vzorného pořádku.

Za okupace Bosny a Hercegoviny byli z našich osad povoláni k vojsku pouze Jan Hajný z Besedic z čp. 35 (zv. Podskalí) a František Cvrček z čp. 10 (zv. Habřina).

Za starosty Josefa Matěchy v roce 1902 se stavěla nákladem osady silnice z Koberov (dříve Dolní Loučky) od hostince Josefa Rutkovského (dříve smíšený obchod, později hostinec Bohumila Vele) do Louček. tato silnice neměla náležitou šířku a okres ji nechtěl přijmout. Za okresní silnici byla přijata až v roce 1920. Poněvadž však v úseku „U matičky“ bývá silnice zavátá sněhem až do výše dvou metrů a provoz tím úplně znemožněn, byl v roce 1949 vypracován nový silniční projekt. Těžko však dnes říci, kdy bude tento nový projekt silnice uskutečněn.

V roce 1905 byly konány po celém Rakousko-Uhersku demonstrace za rovné, přímé a tajné hlasovací právo, kterého se také nejširším lidovým vrstvám záhy dostalo. na jeho základě byly vypsány první volby do vídeňského parlamentu. Předvolební boj byl všude, i v našich osadách, velmi bouřlivý a rozséval všude jen štvanice a nesváry.

Do říšského sněmu kandidovaly tyto větší strany: agrární (rolnická), národně socialistická, sociálně demokratická, lidová (katolická), mladočeská Národní demokracie a pak ještě jiné menší strany. Na volebních schůzích, které se konaly v jarních měsících roku 1907, utkávali se tito kandidáti: učitel J. Č. Lisý - národní socialista, správce konsumu v Semilech Jan Kulička - sociální demokrat, páter Filer ze Semil a rolník z Chlístova Bohumil Křížek za lidovce. Za poslance byl nakonec při užší volbě zvolen velkou většinou menšinový učitel Lisý z Českého Šumburku, který pak na vídeňském parlamentu velmi statečně hájil zájmy českého lidu a domáhal se českého státního práva. ---

Ale vzdor tomu, že dělnická třída získala mnoho zástupců v říšském parlamentu, hmotné poměry pracujících se valně nezlepšovaly. Různé nepokoje a stálé zbrojení na všech stranách dávaly tušit, že asi brzo bude válka.

 A k tomu také skutečně zanedlouho došlo, když po sarajevském atentátu na následníka trůnu Ferdinanda de Esté byla v neděli dne 26. července 1914, na svátek sv. Anny, vyhlášena mobilizace. Strašlivá první světová válka se začala...

Zapsáno podle různých pramenů někdy v době první republiky kronikářem besedickým panem Kinským. Tento materiál jsem použil pro knihu „Ve stínu achátové hory“ s laskavým svolením nynějšího besedického kronikáře a svého přítele pana Stanislava Poloprutského, kterému děkuji za poskytnutí tohoto materiálu.

Podotýkám, že až na některé gramatické drobnosti, ponechal jsem tento článek téměř v původním znění, jak byl zapsán v besedické kronice.

Prosím milé čtenáře, aby nebrali všechny údaje v článku za historická fakta. Hlavně v jeho začátku je zřejmě jen hojnost domněnek a mýtů, pověstí a neověřených údajů. Některé se ústním podáním zřejmě předávaly z generace na generaci, a tím docházelo postupem doby i ke komolení některých faktů. Jde zejména o výklad, jak vznikaly různé místní názvy na Besedicku, některé zprávy o pobytu lidí v bludišti Besedických skal apod.

Protože však jde o zajímavá lidová podání, ponechal jsem v článku i všechna tato neověřená fakta, jak si je lidé na Kalichu pod Sokolem vyprávěli. Velká většina dat, letopočtů a zpráv je však historicky doložena.

F.  M.

Právě připojeni - hostů: 115 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 703867

Předsedkyně České besedy Virovitica Jasna Berger
Dobrá pochoutka
U Bergerů doznívají tóny Valčíku na rozloučenou
Hudební škola J.N.Vlašimského ve Virovitici
Společný oběd v restauraci Luka
Rudolf Chalupa - vedoucí orchestru Besedy a Zdravko Berger
Kapelník Josef Židů z Vesce
Zástupci z chorvatské strany
Pan starosta Herbst s chorvatskými Češkami
Stavba na Podháji (V 39) Vacátkovi
Mařenka Šichová na koni v Písku
Školní rok 1973-74
Dva Češi z Čech a dvě Češky z Chorvatska
Prababička Marie Kasalová
Zástupkyně krajanského časopisu Jednota paní Raisová
Alenova sestra s rodinou
Interiér zdobí obrazy z Českého ráje
Zástupkyně České besedy a pan starosta Herbst
Ti dva a zase Mario Malina
Naši přátelé a známí
Rybníkařské hospodaření Končenice