Velikost textu

Kozákovská Havírna

Kozákovská „Havírna“

V předminulém století dály se v okolí Kozákova pokusy s dolováním uhlí. Kromě jinde se začalo s dolováním také na samotném úpatí Kozákova nad vsí Loktušemi. Uhlí se v určité hloubce skutečně našlo, ale bylo prý špatné jakosti, málo výhřevné. Zkušení havíři, kteří sem přišli dolovat, říkali, že zdejší uhlí je zatím ještě příliš mladé a potřebuje prý ještě určitou řádku let poležet v zemi, aby „dozrálo“. Možná, že šlo o pouhý lupek nebo celá myšlenka s dolováním byla snůškou polopravd a nejistot.

Zakrátko se s dolováním muselo zcela přestat. Důvodem byly hlavně poměry finanční, ale také výsledný efekt byl prabídný.  Během doby byl otvor šachty, kudy se na povrch vyvážela hlína, kamení a uhlí, zarovnán velikými balvany a zasypán hlínou a pískem. Na povrchu vyrostla později tráva, borůvčí a po čase i křoviny a stromy. Na havíře, kteří zde dolovali, se pomalu zapomínalo a jen název místa zůstal: Začalo se tady říkat „V havírně“.

Po desetiletích bylo místo, kde dříve býval vchod do dlouhé podzemní chodby k nerozeznání od svého okolí. Říká se, že se časy mění a lidé se mění s nimi. A opravdu: Pamětníci dob, kdy se na úpatí Kozákova dolovalo uhlí, pomalu vymírali a v polovině minulého století žilo v kraji už jen málo jedinců, kteří se na tyto časy ze svého dětství pamatovali.

Zašla stará sláva rakousko-uherské monarchie s první světovou válkou, přišla první svobodná republika, zrada západních mocností, osudný Mnichov s 15. březnem 1939 a neslavné doby protektorátu s druhou světovou válkou. Ale za dlouhých šest let začalo se i panství Němců u nás kvapem chýlit ke konci...

Když se k nám do Českého ráje začala fronta od východu vůčihledě přibližovat a dělostřelba zesilovala, pomýšleli mnozí občané z Podkozákovska, kde by se skryli v případě, že by se fronta dostala až sem na Turnovsko, jak tomu okolnosti nasvědčovaly. V kozákovských lesích se začaly budovat mezi skalami a v jeskyních nejrůznější kryty, aby se v nich mohly ukrýt aspoň ženy s dětmi v případě, že by musely opustit svoje domovy.

 

A tu se ve vesnici Loktuších vyskytla znenadání spásná myšlenka, pokusit se nalézt starou havírenskou štolu a otevřít ji. Ovšem nyní bylo už jen velmi těžko najít přesné místo, kde tato chodba ústila na povrch země, protože zde bylo všechno všude stejně zarostlé trávou a vřesem. Pozvali sem proto jednoho z nejstarších občanů - mého dědečka Petra Mlejnka (nar.1863)... Ten často vyprávěl o tom, jak za svého dětství chodíval sem k havířům a díval se, jak ze štoly vyvážejí uhlí i hlušinu.

Mnoho let už téměř 80 letý děda Mlejnek nebyl v těchto místech nahoře nad vsí, ale nakonec udal přece jen poměrně velmi přesně místo, kde měla být pověstná havírenská šachta. Na označeném místě se začalo s odkrýváním hlíny a kamení - a skutečně... Po několikahodinové námaze byl otvor k chodbě opravdu objeven.

Po více jak půl století se znovu otevřela stará zapomenutá havířská chodba a do hlubokého podzemí po dlouhých desetiletích zavanul opět čistý lesní vzduch. Chodba široká zhruba metr a vysoká tak, aby se v ní dospělý člověk mohl pohodlně postavit, byla při novém otevření zaplavena špinavou rezitou vodou.

Protože bylo vody mnoho, muselo být použito dřevěných necek, které posloužily za plavidlo. A tak po více jak půl století plavili se první odvážlivci do neznámých tmavých hlubin země. Pouze malá kapesní svítilna osvětlovala hrubě otesané tmavé stěny chodby. Okolní hornina v chodbě byl samý pískovec.

Po chvíli plavby uvízli muži s neckami na mělčině, jak by řekli námořníci. V další části chodby nebyla už voda, jen žlutavé zemní bahno pokrývalo její dno. Po několika desítkách metrů se objevila napravo od chodby ve skále vytesaná prostorná jeskyně a uprostřed ní ve dně veliký čtyřhranný otvor, který se ztrácel a černal v hlubinách země. Na okrajích nad otvorem byly dosud zbytky ztrouchnivělých dřev z někdejšího havířského rumpálu. Pomocí něj havíři dobývali z hloubi země uhlí.

Celá tato hlubinná šachta byla až po okraj naplněna vodou, která z vrchu zvolna odtékala celou dlouhou chodbou až k východu z podzemí. Stékala v pískovci vydlabanou stružkou. Dříve zmíněná přímá chodba vedla od této jeskyně ještě dál. A na konci této vodorovné chodby přišli muži na další šachtu, která směřovala  do hlubiny a která vlastně chodbu končila.  Hlubinná šachta čtvercového průřezu byla o dost užší nežli dříve zmíněná šachta v první nalezené jeskyni.

Celá ve skále vydlabaná chodba byla potom řádně vyčištěna a odvodněna. Nechráněné otvory v obou jeskyních byly zakryty silnými trámy a fošnami, aby nebylo nebezpečí, že někdo neopatrný spadne do nedozírné hlouby, kam nedosvítilo ani světlo silné baterky.

Kryt byl tedy připraven a bylo by se do něj vešlo několik set lidí. Bohudíky, nebylo jej již zapotřebí, protože náš kraj pod Kozákovem byl ušetřen přímých válečných bojů.

Celý prostor kozákovské „Havírny“ zmapovali před lety turnovští filmaři - amatéři, když o celém systému tohoto podzemí pořídili pěkný dokumentární film. Ani filmaři, ale ani vy dnes nepotřebovali byste žádnou lodici či necky, abyste se zde dostali do hlubin země.

Opatřeni dobrou svítilnou, mohli byste pohodlně projít celou havírenskou chodbou. Kdybyste vhodili v jeskyni mezi otvory dřev, co zakrývají „propast“, do hluboké šachty kámen, uslyšíte teprve po dlouhé době hromovou ránu, jako když v dáli zaburácí vichřice. To váš kámen padl velikou rychlostí na dno této přehluboké jámy do podzemních kalných vod. 

Půjdete-li pak chodbou dále, seznáte, že uhýbá poněkud vlevo směrem severním, takže po malé chvíli neuvidíte již světla vchodu do podzemí. Pak už půjdete vstříc jen neznámé tmě. Po chvíli jste u konce chodby. Zde uvidíte druhou jámu, o ní už také byla zmínka.  Když byla v roce 1944 na podzim znovu objevena, byla až po okraj naplněna špinavou vodou. Ta odtékala zvolna středem dlouhé chodby v jakési rýze až k východu z podzemí. Rovněž zde se horníci spouštěli dolů, aby se tu pokoušeli dolovat uhlí. Hloubka této druhé šachty není známa.

V dávné době, kdy se na Kozákově dály pokusy s dolováním uhlí, neměli tehdejší havíři žádné moderní nástroje nebo nářadí, které by jim pomohlo ulehčit jejich těžkou práci. Všechna práce se musela vykonávat ručně. Ostrými želízky vytesávali metr za metrem v tvrdé pískovcové skále, aby se dostali do hloubi k „vysněnému uhlí“.  Nakopaný a nalámaný materiál pískovec, pak i hlínu - hlušinu, museli vyvážet na povrch země na obyčejných dřevěných kolečkách.

Proto s tím větším obdivem, ale i s úctou hledíme dnes k dílu, které tu zanechali. Bohužel vchod do podzemí je dnes z bezpečnostních důvodů uzavřen a chodba není veřejnosti přístupná. A tak  můžeme již opět je tušit místo, kudy se dostat do kozákovského podzemí, kde se před tolika lety ozývalo hornické „Zdař Bůh!“

Právě připojeni - hostů: 142 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 676643

Sportovní dětské odpoledne 1979
Odpoledne s důchodci 1978
Tak si berte, je to pro Vás
Vesec - Podháj na úpatí Kozákova
Dětský karneval ve Vesci 1979
Rybníkařské hospodaření Končenice
Školní rok 1976-77
Zamalinská pláže a vesnice Sovlja
Důkaz - byl jsem tam
Rodný domek skladatele Vlašímského
U zápisu do školy R.Kadlecová, J.Bílková
Manželé Maděrovi
Maškarní karneval 1975
Žijeme zdravě
Sportovní dětské odpoledne 1979
Ke Kalichu 1977
J.V.Egrt na Velocipiádě
Masopust 18.2.2012
Zástupkyně České besedy a pan starosta Herbst