Velikost textu

Podkozákovským krajem

Kozákovská Havírna

Kozákovská „Havírna“

V předminulém století dály se v okolí Kozákova pokusy s dolováním uhlí. Kromě jinde se začalo s dolováním také na samotném úpatí Kozákova nad vsí Loktušemi. Uhlí se v určité hloubce skutečně našlo, ale bylo prý špatné jakosti, málo výhřevné. Zkušení havíři, kteří sem přišli dolovat, říkali, že zdejší uhlí je zatím ještě příliš mladé a potřebuje prý ještě určitou řádku let poležet v zemi, aby „dozrálo“. Možná, že šlo o pouhý lupek nebo celá myšlenka s dolováním byla snůškou polopravd a nejistot.

Zakrátko se s dolováním muselo zcela přestat. Důvodem byly hlavně poměry finanční, ale také výsledný efekt byl prabídný.  Během doby byl otvor šachty, kudy se na povrch vyvážela hlína, kamení a uhlí, zarovnán velikými balvany a zasypán hlínou a pískem. Na povrchu vyrostla později tráva, borůvčí a po čase i křoviny a stromy. Na havíře, kteří zde dolovali, se pomalu zapomínalo a jen název místa zůstal: Začalo se tady říkat „V havírně“.

Po desetiletích bylo místo, kde dříve býval vchod do dlouhé podzemní chodby k nerozeznání od svého okolí. Říká se, že se časy mění a lidé se mění s nimi. A opravdu: Pamětníci dob, kdy se na úpatí Kozákova dolovalo uhlí, pomalu vymírali a v polovině minulého století žilo v kraji už jen málo jedinců, kteří se na tyto časy ze svého dětství pamatovali.

Zašla stará sláva rakousko-uherské monarchie s první světovou válkou, přišla první svobodná republika, zrada západních mocností, osudný Mnichov s 15. březnem 1939 a neslavné doby protektorátu s druhou světovou válkou. Ale za dlouhých šest let začalo se i panství Němců u nás kvapem chýlit ke konci...

Když se k nám do Českého ráje začala fronta od východu vůčihledě přibližovat a dělostřelba zesilovala, pomýšleli mnozí občané z Podkozákovska, kde by se skryli v případě, že by se fronta dostala až sem na Turnovsko, jak tomu okolnosti nasvědčovaly. V kozákovských lesích se začaly budovat mezi skalami a v jeskyních nejrůznější kryty, aby se v nich mohly ukrýt aspoň ženy s dětmi v případě, že by musely opustit svoje domovy.

Číst dále: Kozákovská Havírna

 

Podkozákovští zloději

Podkozákovští zloději………pověst

Sborník okresu železnobrodského, ročník III. (1925 - 1926) - Ladislav Pekl

 Pověst o kozákovské „Drábovně“ svědčí o tom, že pod Kozákovem kvetlo v dávných dobách zlodějství mírou nevídanou. Příčinou krádeží byla možná i ta okolnost, že celý ten rozkošný kraj od Rovenska k Źeleznému Brodu a k Malé Skále trpěl za starých časů velikou bídou.

Každá podkozákovská dědinka prý mívala několik zlodějů, kteří se ve své obci se svým zlodějským „uměním“ neskrývali, jakoby to bylo docela počestné řemeslo. Doma ovšem tito zloději skoro vůbec nekradli a chodili na lup jen do obcí vzdálenějších.

Tak mezi podkozákovskými zloději vynikal někdy v padesátých létech předminulého století jakýsi Jan Šírek, který všechny podkozákovské zloděje zorganizoval v jakousi zlodějskou bandu. Čítávala prý někdy dokonce i přes sto členů, to už byl pořádný lupičský šik! Šírek se svými stoupenci dovedl prý provést každou loupež tak chytře a dokonale, že se nikdy nestalo, aby upadl do nastražené léčky.

Je zajímavé, že míval i „své“ četníky, vlastně zloděje za četníky přestrojené. Když se některému členu Šírkovy loupežnické bandy lup nezdařil a byl chycen vesničany, došli pro něj „Šírkovi četnici“ a neodvedli jej ovšem k hrdelnímu soudu do Turnova, ale k otci bandy Šírkovi, který jej za neobratnost řádně vytrestal.

Vůdce podkozákovských lupičů měl však nejen znamenitý talent a výtečný vtip, ale měl i srdce na pravém místě. Kradl jen bohatým, kdežto chudé ještě obdaroval (že by to byl náš český Jánošík?).

Jednou se přihodilo, že nezdárný člen Šírkova „sboru svobodných umělců“ ukradl chudému baráčníkovi ve vsi Václaví kozy v ceně asi šestnácti zlatých. Když chudák postřehl krádež, jal se hledat zloděje a hořce přitom plakal. Cestou jej potkal sám Šírek Když se dověděl příčinu jeho nářku, zeptal se postiženého, jak kozy vypadaly a jakou měly asi cenu.

Pak se odebral ke členu své roty, Koutníkovi z Doubravice, o němž byl přesvědčen, že právě on ty kozy ukradl. Vešel do jeho domu a zeptal se ho klidně a nenápadně, jestli nemá na prodej nějaké kozy. Když mu Koutník kozy přivedl, Šírek hned poznal, že podle popisu jsou to zvířata chudého baráčníka z Václaví.

Vysázel Koutníkovi na stůl šestnáct zlatých, vytáhl zpod kabátu schovaný býkovec a vyplatil jím Koutníkovi takový přídavek, že ten se zapřísahal při všech svatých a světicích, že vícekrát již chudému nikdy nic neukradne. Okradený baráčník ve Václaví dostal pak kozičky nazpět.

A tihle loupežníci, nebo jak se jim říkalo, drábové, si potrpěli nejen na zlato a vůbec na bohatství, ale i na pěkné panenky, které jim měly sloužit k obveselení a zábavě.

Jednou tak unesli do svého brlohu krásnou dívku z Volavce.Jmenovala se Mařenka Strýcmandová Byla nešťastná, musela lotrům sloužit a dělat u nich ty nejhrubší práce. Musela po nich uklízet a vařit jim jídlo. Byla jim zkrátka dobrá pro všechno.

Mařenka začala brzy přemýšlet, jak by se odtud dostala zpátky domů na Volavec. Až jednou se k tomu přece jen naskytla dobrá příležitost. Drábi měli veliký hodokvas, jedli a pili, hulákali, až se to rozléhalo kolem v hustém smrkové lese. Hodovali truňku tolik, že nakonec usnuli spánkem spravedlivých. Toho Mařenka využila a utekla.

Když přiběhla domů ke Strýcmandům na Volavec, zavedli ji hned k rychtářovi. Rychta volavecká byla tehdy na statku u Vávrů. Tam konšelé Mařenku přemluvili, aby se ještě vrátila ke zbojníkům, ale aby cestu označkovala hrachem. Chytráci konšelé! Mohli jít přece hned s Mařenkou. Mohli, ale neměli zřejmě dost kuráže, spíš měli  víc strachu z loupežníků.

Nakonec však přece jen všechno dobře dopadlo. Banda lupičů ležela a spala zpita ještě dlouho po ránu druhého dne ve svém pelechu v „Drábovně“. Tam ji přepadli vrchnostenští vojáci a lidé z Volavce, kteří po cestě, značkované hrachem, došli až k loupežnické jeskyni na Kozákově.

Vylomili železné dveře, pochytali loupežníky a odvedli je k hrdelnímu soudu do Turnova. Historie má zajímavý, možná poučný konec: Pověst totiž říká, že z pokladů se k soudu dostalo příliš málo, skoro nic, prý jen ta železná vrata. Ostatní si prý rozebrali chytří volavečtí občané. Já myslím, že to tak bylo dobře! Nač peníze bohatým pánům? Spíš je potřeboval chudý podkozákovský lid... A na Volavci boháči jistě nebyli...

Tahle i celá řada dalších pověstí otáčí se stále a stále kolem pokladů, kolem zlata a drahých kamenů. Stačí prý hledat na Kozákově kámen s nápisem „Tu jsou!“ a člověk je najde.

Co - to ovšem pověst nepovídá...!!    ----    Podle vypravování Jana Vozky

 

Báje i pravda o kozákovských pokladech

Báje i pravda o kozákovských pokladech - Kameny z naší achátové hory

 Kozákov bývá  nazýván strážnou horou Českého ráje nebo také achátovou horou. Tento široce rozložitý kopec s vrcholem ve výši 744 m n. m. s lahodně zvlněnou křivkou úbočí  a příkrým spádem do půvabných údolí vyrůstá nejvýše nad okolní Trosky, Vyskeř, Sokol, Kopaninu a Tábor. Je opravdu jakoby strážcem celého Českého ráje. To je tedy Kozákov, majestátný a důstojný, jako by si byl vědom, že je středem a velitelem toho pyšného panoramatu.

Je ztělesněním pohádek a bájí mého rodného kraje. Na jeho vrchol kladla má dětská fantazie čarovnou Krakonošovu zahrádku, aby si přiblížila vysněné království mocného ducha hor a vládce skřítků - permoníků.  Nejen však důvěřivé dětství, ale i mnoho dospělých vzhlíželo a vzhlíží k němu dosud s vírou, že někde v jeho nitru se rodí a krystalizují třpytné drahokamy.

A zatím jen zapadající slunce rozsvěcuje v oknech podkozákovských chaloupek světélkující odraz, který budí klamné zdání hořících pokladů v tajemných hlubinách vrchu. Tajemstvím opředlo Kozákov vznícené bájesloví okolního lidu, který už v pouhém názvu „Koza kov“ spatřoval vztah k touženým pokladům. A fantazii lidu podněcoval i tajemně bublající pramen „Radostné studánky“ i v tajuplné ticho ponořená skalní sluj „Drábovna“ na západním úbočí Kozákova.

Číst dále: Báje i pravda o kozákovských pokladech

 

O loučecké škole

O loučecké škole

 Škola v Loučkách (Kostelních) byla založena a postavena roku 1804 tehdejším patronem hrabětem Antonínem Desfours de Walderode, pánem na Hrubém Rohozci. Až do té doby se porůznu vyučovalo po domech a učiteli byli lidé bez odborného vzdělání.

První školní budova byla malá, ze dřeva roubená stavba, krytá šindelem. Měla čp. 34. Stála na témže místě jako pozdější zděná školní budova. Byla však obrácena čelem ke kostelu. Měla jednu třídu s malými okénky do návsi a se dvěma dalšími k čp. 1 (pod školou).

Na hoření straně byla obytná světnice pro učitele se dvěma okénky do návsi a k ní přiléhala malá komůrka s jedním okénkem. Záchod pro školáky byl venku za školou, říkalo se mu „na bidýlku“.

Škola ta stavěna byla současně i s kostelem sv. Antonína, který byl zpočátku lokální. Teprve roku 1856 se stal kostelem farním, změnila se i loučecká škola ve farní.

Číst dále: O loučecké škole

   

Malíř Jan Prousek a Podkozákovsko

Malíř Jan Prousek a Podkozákovsko

Kulturní veřejnost  vzpomíná v tomto roce již 150. výročí narození významného výtvarného umělce a vlastivědného pracovníka Českého ráje, malíře Jana Prouska, který se narodil ve Svijanech dne 12. února 1857. Byl nejen výborným malířem, krajinářem a ilustrátorem, ale byl i nadšeným a obětavým propagátorem krás Turnovska a celé krajiny Českého ráje. Během svého plodného života navázal úzké přátelství s dalšími velikány naší kultury. Veliké přátelství ho spojovalo např. s malířem  Mikolášem  Alšem, ale také se spisovatelkou našeho Podještědí Karolinou Světlou. Jan Prousek se přátelil i s mnoha dalšími literáty a umělci.

Prouskovo jméno a jeho záslužná práce mají své trvalé místo ve vývoji kulturního života našeho kraje. Vzpomeňme, že to byl právě Jan Prousek, který napsal a nakreslil knihu s poněkud dlouhým názvem „Dřevěné stavby starobyle roubené a lidový nábytek v severovýchodních Čechách“. V tomto svém díle oslavil vesnické statky i chaloupky, kterým se ještě v novém tisíciletí obdivují domácí turisté i zahraniční hosté našeho kraje. Pro svou rodnou obec Svijany napsal a umělecky vyzdobil svijanskou obecní kroniku.

Mistr Jan Prousek zemřel v Turnově dne 2. července 1914, jen několik  chvilek před vypuknutím první světové války. V den jeho pohřbu promluvil v českém rozhlase o životě a díle umělce turnovský spisovatel učitel Jak Knob. Také on to byl, kdo napsal celou sérii článků do „Pojizerských listů“, do „Našeho rozhlasu“ a do „Salonu“. V nich rovněž vyzdvihl celoživotní práci zesnulého umělce našeho kraje. O. Heptner napsal do „Pojizerských listů“ článek o úzkých stycích Jana Prouska s Mikolášem Alšem.

My dnes přinášíme našim čtenářům u příležitosti 150. výročí Prouskova narození výtah z kroniky, kterou připravil a odevzdal Obecné škole v Klokočí. Bylo to v době, kdy tam pobýval ve svých skromných chvílích odpočinku a kdy propagoval přírodní a historické zajímavosti a krásy Klokočských skal, zříceniny hradu Rotštejna a celého Podkozákovska. Náš článek doprovází i několik autentických kopií z díla tohoto umělce.

Číst dále: Malíř Jan Prousek a Podkozákovsko

 

MUDr. František Panocha

Turnovský primář MUDr. František Panocha

Významným turnovským lékařem minulosti byl pan MUDr. František Panocha. Byl to vlastně původní zakladatel dnešní moderní turnovské nemocnice.

Pocházel z mlynářské rodiny z vesničky Drhleny u Kněžmostu poblíž Mnichova Hradiště. Vystudoval v Mladé Boleslavi gymnázium a medicínu na Karlově univerzitě. Do Turnova přišel jako mladý lékař počátkem dvacátých let minulého století. Po zemřelém MUDr. Josefem Honsů se stal primářem  původní malé městské nemocnice.

Tehda jeden lékař vykonával a léčil všechny medicínské obory: porody, břišní chirurgii, infekční nemoci, internu, ortopedii, sádroval zlomeniny kostí po menších i větších úrazech. Pochopitelně, že složité operace, jaké se dělají dnes, se tehdy neprováděly. Jinak byl doktor Panocha obětavý lékař, někdy se zdál sice trochu mrzutý, ale když ho člověk blíže poznal, zjistil, že je to vzdělaný, zlatý člověk. Dr. Panocha byl velice váženým turnovským občanem a lékařem, primářem staré turnovské nemocnice.

Byl svobodným, starým mládencem, chodil pěkně oblečený s černými napomádovanými vlasy učesanými na pěšinku. Občas chodíval večer k Petrmichlům na náměstí na večeři a potom na karty, taroky nebo žolíky. Na procházky chodíval až večer na luka, podél Jizery k Zrcadlové koze nebo za Šetřilovsko k Rohlinám. Chodíval sám nebo někdy s paní magistrou Havlínovou.

Soukromou ordinaci měl Dr. Panocha kousek od náměstí v Jiráskově ulici. Doma mu uklízela a hospodařila paní Karlička, hodná hospodyně, a starala se mu také o ordinaci. Měl tam i vlastní rentgen. Někdy pacienti v čekárně dlouho čekali, než pan doktor začne ordinovat, když třeba v nemocnici v noci dlouho operoval nebo jezdil po akutních případech.

Číst dále: MUDr. František Panocha

   

Strana 2 z 5

Právě připojeni - hostů: 114 

Kontaktní informace

Videostudio Mlejnek

Milan Mlejnek
Mírová pod Kozákovem
Smrčí 49
511 01 Turnov
Česká republika

messenger; WhatsApp
videomlejnek@c-mail.cz
mobil: +420 604 482 396
SKYPE: videomlejnek

IČ: 15603598

Objednávky, konzultace

na výše uvedené adrese

telefon, sociální sítě

 

Statistiky

Počet zobrazení článků : 703839

Zimní Vesec v roce 2004
Radka Kadlecová, Jana Nejedlá
Na molu
Opravená zvonička ve Smrčí 2002
Školní výlet 1977
Dětský karneval ve Vesci 1979
Tady býval Dům potravin
Podhájem květen 1977
Manželé Maděrovi
Kačka, Hanka a já
Pepa a Mařenka
60 let Sokola ve Vesci - 1979
Dětský karneval ve Vesci 1979
Z Hamštejna - silnice k Loučkám
Socha sv. Václava
H.Vidunová, Mil. a Iva Maryškovy, bři Mlejnkovi
J.V.Egrt na Velocipiádě
Most na ostrov, pošta a restaurace
Zamalinská pláže a vesnice Sovlja